Galerie hlavního města Prahy
zobrazit menu

Alžběta Jungrová: Vězeňkyně, polonahé tanečnice. Jungrová fotí návrat ženskosti

Alžběta Jungrová: Vězeňkyně, polonahé tanečnice. Jungrová fotí návrat ženskosti

5. 2. 2020

Podcast Na dotek > Petra Viziny z Aktuálně.cz

 

Podcast Petra Viziny s významnou českou fotografkou Alžbětou Jungrovou.

Nejvýraznější česká dokumentární fotografka současnosti pracovala pro zdejší deníky i zahraniční agentury. Poté osm let cestovala. Fotila dětské vojáky v Africe, drogové dealery a prodavače zbraní v Afghánistánu, HIV pozitivní děti ve Vietnamu. V Domě fotografie, který provozuje Galerie hlavního města Prahy, jsou teď k vidění její intimní snímky z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou.

 

"Nejprve jsem to odmítla. Máme GDPR, ve věznici je 900 žen a bydlí na celách po osmi, musela bych mít souhlas k focení od každé z nich," vypráví Alžběta Jungrová. Věznice, která focení dokumentu iniciovala, proto ženám nabídla cosi na způsob konkurzu. Přihlásilo se jich nakonec 120. A vyprávěly své příběhy.
 

 


 

"Polovina žen tam sedí za dluhy, každá druhá z nich nezaplatila pokutu dopravním podnikům a neuměly se s tím třeba dvacet let vyrovnat. Nebo si manželé na jméno svých žen půjčili peníze a pak je opustili. Sedí většinou rok a půl nebo dva. Jenomže mají doma tři až sedm dětí a v cele nemají šanci splácet. Dluh jim tedy dál roste a děti jsou mezitím bezprizorní v Klokáncích. Když opustí vězení, nikdo je nechce zaměstnat, protože jsou trestané. Recidivu máme na 73 procentech. Namísto toho, aby měly náramek, chodily do práce, staraly se o děti a splácely dluh, prostě sedí v base," popisuje slabinu trestního systému Alžběta Jungrová.

 

Dalšími ženskými portréty, tentokrát většinou erotickými, z kabaretní show Pražské burlesky, fotografka opanovala až do března také výstavní prostor Trafo Gallery.

 

"Zajímavé věci začínám fotit teprve ve chvíli, kdy mám pocit, že už jsem všechno viděla," vysvětluje cyklus přibližující ženy z pódia nikoliv jako objekty touhy, ale jako nejisté či unavené bytosti.

 

Fotografie Pražské burlesky vznikaly v rozmezí sedmi let. "Když jsem je začala fotit, strašně se styděly zpívat nebo tancovat. Ani jedna z nich není klasicky krásná, nemají postavy modelek. Ale vidím, jak jim za tu dobu vyrostlo sebevědomí a hrdost. Zaznamenávám návrat ženskosti, která se v naší společnosti ztrácí. Zčásti jsme převzaly mužské role a burleska nás vrací k ženskosti."