Galerie hlavního města Prahy
zobrazit menu

Jakub Špaňhel: Slepice v pekle

Jakub Špaňhel, Slepice jdou do pekla, 2006, akryl na plátně
od: 6. 6. 2012
do: 9. 9. 2012

út-ne 10:00–18:00

Městská knihovna, 2. patro

od: 6. 6. 2012
do: 9. 9. 2012
Městská knihovna, 2. patro

út-ne 10:00–18:00

 

kurátoři
Sandra Baborovská, Karel Srp

 

vstupné
120 Kč / 60 Kč

 

praktické info > 
Vchod možný přes knihovnu na Mariánském náměstí nebo přímo z boku budovy z ulice Valentinská. Galerie se nachází ve 2. patře objektu. Bezbariérový přístup zajištěn vchodem z Valentinské ulice (výtah). Každou neděli je vstup do galerie na Mariánském náměstí uzavřen, použijte proto prosím vchod z ulice Valentinská.

 

autorská prohlídka
út 26. 6. 2012 v 17:00

 

lektorské prohlídky
čt 21. 6., 19. 7., 16. 8. 2012 v 16:30

 

partneři výstavy
Rádio 1
Pražský deník

Náhoda, pohyb a bezprostřednost, to jsou důležité prvky gestických rozměrných maleb Jakuba Špaňhela. Do práce na obrazech zapojuje různé zdánlivě nemalířské prostředky, košťata nebo válečky, barvy nechává stékat, přesahovat plátno. Suverénním způsobem zaznamenává otisky reality. Často se inspiruje černobílými reprodukcemi či fotografiemi. Vytváří jakousi dvojnásobnou interpretaci. Pro Špaňhela příznačná sériovost je nejvíce patrná ze souboru „válečků“ opakujících stejné motivy (Slepice v pekle, 2006–2012). Prvotní podnět pro mladého studenta Akademie výtvarných umění v Praze znamenal obraz Po mši v Předklášteří (1927) Oldřicha Blažíčka, nejznámějšího českého malíře chrámových prostor. Soubor komorních interiérů nastartoval v roce 2002 umělcovu tvorbu. Soustředěně se věnoval gotickým (Sv. Vít, 2001–2002) a především barokním kostelům (Černozlatá, 2002), na nichž rozpracoval tvarovou redukci a odhmotnění prostorových forem. Temné vnitřní prostory oproštěné od lidí prosvětluje zlatou barvou symbolizující světlo, jehož působení výrazně rozvíjel na mnoha obrazech. Na světelné motivy navazovala rozsáhlá série velkoformátových „lustrů“ (2006–2008), související s autorovou sběratelskou vášní pro starožitné předměty. „Původně fungovaly jako doplněk k malování aktů, ale posléze jsem je začal malovat samostatně,“ přibližuje autor. 


Zlomovým okamžikem se pro Špaňhela stala expanze do městské krajiny. Od námětů proslavených „benzinek“, připomínajících svou zjednodušenou podobou antické chrámy, přešel k další variantě pláten, která zachycují osamělé cesty v noci za deštivého počasí (Krajina v dešti, 2005). Mezi námětem a divákem Špaňhel nechává pomyslnou mlhu, jež rozostřuje konkrétní motivy. Určitou distanci do obrazu vnáší nejen fyzickým odstupem při malování, ale i nadsázkou, patrnou rovněž z některých názvů.

 

Banky a jiné často téměř pohlednicové výjevy (Španělské schody, 2011) typické pro metropole, k nimž má autor blízko, představují stálou součást Špaňhelovy tvorby z posledních let. Jako protiváhu k nim průběžně volí ženské portréty a akty. Jedná se o živočišné podobizny, prudké smyslné záznamy (Jana, 2008).

číst dále


související objekty


média