Imaginace a lopaťáctví Petr Babák

Nemám jedinou kérku a ani mít nebudu, teda pokud mě někdo v bezvědomí některého z večírků nepřejede hřebíkem. Viděl jsem totiž už pár plandajících kůží seniorů, kdys asi odvážného kérování. Dnes suchý modrý škvarek a smutek života. Přiznám se ale, že bych šel do kérování level 2.0 právě v okamžiku, kdy kůže povolí, zaplandá i při malém průvanu. Modrá se rozteče do všech stran a vytvoří pavučinu času. To by mě zajímalo. Samozřejmě zatím vše píšu jen ze slepé závisti z odvahy pokérovaných, kterou prostě nemám. Křičím: Sergei!

Dvě knihy

Z knihovny jsem na toto téma vytáhl dvě zaprášené knihy, které jsem už vlastně hodně dávno pořídil tehdy ještě u začínajícího skvělýho knihkupectví Page Five. Narazil jsem na dost nevýrazný hřbet, avšak s razantním názvem: Russian Criminal Tatoo Encyclopaedia. Listovačka to byla rychlá a už už jsem se rovnou v knihkupectví dožadoval u Františka dalších dílů. Hned po jedničce – dvojka, trojka. Nevím, prostě ruskej kriminál si možná ze všech načtenejch informací a nakoukaných komerc filmů beru jako prostředí, kde by chtěl být málokdo, anebo tak max minutu. Fotky vostrých týpků. Tetování plné přesných a ve vězeních „účelových“ kérek. Kasty, skupiny, kápové, vrazi, pedofilové. Vytetovaný kříž na hrudi je nebezpečný například právě v Rusku. Tam totiž lidé s tímto tetováním patří k nejnebezpečnějším kriminálníkům. Proto tam může být lživé tetování dost riskantní. Slza pod pravým okem znamená, že její vlastník spáchal vraždu nebo se o ni pokusil. Ve světě organizovaného zločinu ten, kdo má tetování ostnatého drátu, je člověk, který byl odsouzený. Každý uzel drátu je pak jeden rok vězení. Pavučina, pěticípá koruna, tři tečky, hvězdy, hraní karet, růže propíchnutá dýkou, klauni atd. atd. Tetování na čele označení pedofilů. Těch symbolů, a následného začlenění, nebo naopak vyčle¬nění a rostoucích big problémů, je mnoho. Symboly, které obecně v životě máme rádi, vztahování se k symbolům, modlám, ikonám mohou po vykérování dělat v různých prostředích různě velké problémy.

Ártpísy z ártškol

Jelikož se už dlouho pohybuju na umělecké akademické půdě, mám oči stále na stopkách a sem tam nakouknu na nové kérka-přírůstky adeptů umění. Někdy se přistihnu, že přímo nemístně zírám, protože kreativita tu dosahuje neúprosných výšin. Potkáte tu třeba Pavla s tetováním pevným, kdy linie motivů jsou až pedantsky vyklepané a působí jako strojová serigrafie od Reného ze síta, nebo Anežku, která si často sama, jen tak ve volném čase, vyklepne malinkaté, téměř neviditelné tetováníčko a motiv vždy spíš podle nálady. Žádnej zbytečnej koncept. Emo emo. A místo? Prostě na dosah ruky. Potkáte taky kluky z Ilu, který jedou temnotu a máchají metalovou estetiku omočenou v krvi podřízlejch kohoutů a klepanou za svitu středověkých svící a očouzených ručních papírů. Prostě chodby plné roztodivného i mile naivního tvarosloví od neuchopitelné imaginace po Kolíbalovskou přísnost. Kdybych to měl vyjádřit procenty, tak si myslím, že jistě dobrých osmdesát procent studentů je něčím přejetejch. Řvu: Sergei!

Poke Poke Poke

Na trhu je stále víc knih. Vůbec ale netuším, kdo je čte a kde končí. Asi v regálech regálů těch všech regálů. Ale vydava¬tel přece vždycky ví, co dělá, a proč tu či onu knihu vydává. Sám si tím ale jistej nejsem a přiznám se, že minimálně tři čtvrtiny produkce by stačily jako pdf ke stažení na síti. A vydávat knihy pro jejich knihovatost? Vydávat je jako výpravné a pečlivě poskládané fetiše, které chceš a hlavně musíš mít doma, abys nezapomněl, co to papírová kniha vlastně je. No, ale to je jiné téma, třeba a opravdu nejen eko¬logické. Jsem ujetej na knižní vizuální podobu. Připadám si jako policajt a začíná to už od hřbetů. Jak vidím dobrej, jdu po něm. Slintám a vytahuju odznak poliše a musím to mít v ruce, oshávat, čichat a dumat, proč vyřešeno zrovna tak, a ne jinak. Radost mi udělá i sebemalinkatá kvalitní věc. Poke Poke Poke a design knihy, který vykoumal jeden z mých oblíbenců, Štěpán Marko, je přesně z těch, které mi brní tělem. Vše je tu správně. Skvělý téma. Vlastně hodně okrajový, i když ho potkáš úplně všude a napříč všemi sociálními skupinami. Zajímavý rozhovory s lidma ze scény a do toho všeho vrstvení a pečlivej grafickej design. Samo, nesmí chybět trendy v podobě ražby názvu knihy přímo do obálky, ale oukej, něco trend snese, a tady mi to nevadí. Do hrubých a jaksi od pasu nafocených záběrů tetuáží mi reliéfní název knihy Poke Poke Poke dobře sedí. Vnitřek hrubej, neotesanej, dvě barvy, jedna metalická, a papír knížního bloku lesklej, se bratří sem tam dle archu, s recyklákem. Jedinej záběr v knize není nějak suprextra vymyšlenej profi fotografem. Foto dokumenty spíš pro osobní potřebu. Vlastně záběry hnusy, androš. Neostrost, nekvalita, nečitelnost. Kusy břich a beďárovitejch obličejů. Interiéry studentských podnájmů, balkánské sýry, vyholené chlupy na zemi, palčivá bolest a umakart po babičce. Sedí to.

Co to jako znamená?

Ikonoklas v knize Poke Poke Poke leze do všech směrů. Obrazoborectví tažené ze smrdutých košů i slaďoučkých pamlsků. Pranýř konzumu v podobě hořícího nákupního košíku, mraky zeleniny a podprahovýho nebo rýl veganství, fleky všech druhů a velikostí, jakoby akvarelový, tušový i jakoby pastelkou, blahobyt umístěný na těch nejnepředvídatelnějších místech, častej motiv zeměkoule s očima a rozšklebenou tlamou někde kolem Afriky, kalich s hadem, ale ne kalich husitskej, něco jako rajče v kombinaci s hruškou, asi nějaké bájné ovoce míru, našel jsem i ikonickou židli Wassily Chair od Marcela Breuera, šťastnej netopýr s rukama, střapatej a notně vystylizovanej vořech, exaktní kruh mezi ňadry, pařát asi slepičí, vykérovanej kus mramoru, vlaštovka s textem Friends not Food, středověká helma se slunečníma brýlema nebo nažhavená oktávka s plamenometem, keramický džbánek naplněný evidentně bezednou kávou a tak dále a tak podobně. Čistý. Miluju tento nepolapitelnej svět, něco cyber, něco total na zemi. Nablýskané leštidlo a smrduté bahno. Imaginace i lopaťáctví. Oukej.

Hraniční tetování

Jak bych si představoval sám tetování budoucna? Návrhy nových metod? 3D objekty pod kůží, implantáty sic už běžné, tyto se ovšem hýbou, pojď, zkus, rozhýbej implantát a zkus hranice napnutí kůže. Nechej objekt cestovat tělem. Rozsekat kost a slepit ji a při tom všem být bez narkózy. Přidat prst nebo rovnou celou ruku a možná dvě hlavy by bylo fajn. Samozřejmě obě plně funkční.
Implantovat dva kolenní klouby navíc a učinit tak nohu pohyblivější. No, nechal bych toto téma zatím otevřené, ale možnosti tu určitě jsou. A jdeme dál. Modifikace těla jako téma. Proč chtít hodinky na ruce, když je můžeš mít pod kůží. Je přemístění srdce do jiné části těla ještě tetování? Lze mít jednu ledvinu mimo tělo a nechat si ji potetovat? A co tak otočit prsty dovnitř těla. Schovat je, ať si je neopotřebujeme, co? Sešít k sobě ruce, ať jsou silnější. Nechat si po celém těle nastřelit vlasy, ale ne nějak krátké, ale alespoň 30 cm. Je srst tetováním? Je modifikace tetováním? Až budu hodně starý, nechám si našít na hlavu kulicha, celoroční kulich, štrykovanej.

Prinker

Jsou dnes i kérky, které máš hotové za pár vteřin a neklepeš při tom hřebíkem do kůže. Nebolí to a je to efektní stejně jako samolepka ze žvejkačky. Mluvím o Prinkeru. Krabičce, které pomocí inkoustu pouhým přejetím přes kůži vykéruje tvoji dočasnost a budeš ten hustej týpek, kterej jakoby trávil dvacet let v lochu, anebo taky úplnej blbec s pitomostí na předloktí. Možná znáte tuto věcičku z galerijních prostorů. Často se poslední dobou pomocí větších Prinkerů, než je třeba na vykérování banánku blízko rozkroku, tiskne přímo na stěnu mraky textů, popisek do výstavy a podobně. Je to skvělá hračka, která právě třeba u velkoplošných tisků udělá skvělou práci. Bohužel jde zatím o velké peníze a nezbývá zatím než lepit vyplotrovaná písmena přímo na stěny galerií a čekat, kolik z nich návštěvník odloupne a přesune jinam.

Vacková krví

Jestli mám vzpomenout nějaké alternativní projekty, kdy se kérování stalo jeho nedílnou součástí, pak je to určitě projekt tehdy ještě studentky oděvu UMPRUM Lenky Vackové, která se rozhodla na v jádru komerční akci Designbloku 2016 dočasně potetovat krví na protest proti trendům a fast fashion. Šlo o projekt, jehož výstupem byl týdenní happening s pracovním názvem Fast or Last, kritizující fast fashion, sweatshopy, lidskou marnivost a lhostejnost. Lenka si na záda nechala vlastní krví vykérovat řadu logotypů jako například Guess, Zara, Nike, Adidas, Hugo Boss a řadu dalších, záda měla posetá cca padesáti logotypy, a jak sama v textu o svém projektu píše, cituji: „… V honbě za nejnovějšími trendy utrácíme peníze za předměty s nulovou hodnotou a krátkou životností. Za tyto předměty někdo jiný při jejich výrobě platí vysokou daň. Někdy vlastní krví. Jsou to dělníci z chudých poměrů, lidé z rozvojových zemí jako je Bangladéš…“.

Lišková emocióne

Další autorkou, kterou průběžně sleduju na sítích, je Lucie Lišková. Nějak jsem do hloubky trendo kérky a jejich termi¬nologii či kategorizování nestudoval, tak jsem si sám pro sebe tento okruh pracovně pojmenoval emocióne. V zásadě jde o to, že se tatér a objekt tetování sejdou a nechají TO působit (TÍM můžeme nazývat situaci, počasí, atmosféru, pocit, proto snad moje definice skupiny emocióne) a prostě tuto emoci nechají aktéři na sebe působit. Co vznikne, to vznikne. Klidně linka pres obličej, různé zapité skvrny jako z akvarelové párty pod houbičkama, geometrie versus abstrakce ruku v ruce v jedné kérce. Klidně drobná, až neviditelná linka, tenoučká jako vlas, umístěná na neviditelno, nebo bachratej pruh narvanej na čelo. Tento způsob mi příjde nejvíc top. Prostě si předem nenakreslíte na dvacet papírků obrázek slona barevnejma pastelkama, hodiny se nebavíte o tom, jestli není moc tlustej nebo má chobot připomínající až moc penis nebo to není ani slon, ale spíš veverka. Naopak, nespekuluješ, jedeš, necháš to padat. Takto si představuju kdys pracovní soiré třeba u mého oblíbeného experimentátora, umělce a spisovatele Henriho Michauxe. Hodně hub, nějaká chemka a trocha kofeinu a jedeš. To můžu.

Na dietu

Pak je tu jistě téma řekněme dietní kéry, a tím z tohoto okruhu vypouštím komerčního pestrobarevnýho motýla, anebo třeba oblíbená kéra křídel přes obě lopatky. Rozu¬míme si? Jakoby drsnej ostnatej drát kolem pazoury nebo takový to zrní čínských znaků na krku, ve kterém je po rozklíčování ukryto toliko zásadní sdělení: Miluji tě! Brekeke, tak o těchto kérkách ani neuvažuji. Za naopak pečlivá a domyšlená a přitom kérování konceptuální a dietní zároveň považuji například: Mám kamaráda gra¬fického designéra, který si doplnil svoje vlastní mateřská znaménka modrými tečkami jako nějaké zcela konkrétní souhvězdí. Zapomněl tam ale někde blízko připsat, jak se ono souhvězdí jmenuje, a tudíž furt musí všem odpovídat na pitomou, leč logickou otázku: „A Hynku, jak se to souhvězdí vlastně jmenuje?“. Takové to tetování, které nesmí být zároveň ani náhodou vidět na oficiální bussines schůzce. Tetování, kterému říkám taky na seniora, dietní senior, tedy bez absolutní odvahy, na jistotku. To si mohl nakreslit propiskou, vždy odpoledne hned po návratu z bussines jednání a chodit s ním jen doma v předsíni. Ječím tu zřetelně a hodně strašlivě proti dietě: Sergei!

Kéry do galerií?

Tetování do galerií? Určitě, a už dávno měla být zavěšena. Teda takto. Krátkodobé instalace, kdy pokérovaní jedinci tráví nějaký čas jako živé exponáty v chladných galerijních White Cubes. Možnost pochopit, proč taková vizualita, proč takové místo či velikost kéry, a samozřejmě vše za účasti tatérů. Řada řekněme imaginativních kreseb, dnes nalitých do kůží, vznikla jako prostá kresba na papír. Prostá a často skvělá kresba či stejně skvělá ujetost. Takže kéry vzhůru do galerií. Rozhodně. Hulákám: Sergei!

Sergei Bí

A proč tu vlastně celou dobu hulákám Sergei? Vostrej, dvoumetrovej halama z Ostravy, kterej rapuje drze a přitom ze svýho nevymyšlenýho života. Jo, samo, je v těch textech spousta blábolů a taky rap klišé. Koho všeho a v jakých obskurních prostorách vošoustal, kolik tun koksu skéra méra féra a kdoví čeho ještě podýloval po Ově a okolí. Na rozdíl však od jakoby vostrých raperských ratlíčků českého druhu, takových těch malinkatých navoněných kudrnáčků v hadrách Guess vod čongů, když Sergei zařve Sergei, máte oprávněnej strach! A tak to mám rád, když je něco opravdovýho. A klidně ať má deset přechcaných a v metalíze vyvedených SUV. A samo, Sergei má kérky.
Asi si nějaký tetování nakonec taky pořídím, ale až po smrti. Křičím: Sergei!