Kde jsou lidi krásy? Petr Babák

Mám velkou úchylku, se kterou už dlouhou dobu otravuju své nejbližší okolí, a dokonce se někdy neudržím ani na návštěvě. Vadí mi obaly. Teda, abych byl přesnější, vizuální podoba etiket na produktech. Začíná to koupelnou, ale úchylka plynule přeleze do kuchyně, předsíně a dál. Úchylka lezoucí jako plíseň. Tiše, ale agresivně. Za sebou nechávám flakony, lahve, skleničky, tubičky a různé další ičky bez etiket. Nesnáším hnusobu a složitost většiny etiket. Často jde už o první dojem. Podíváš se a vůbec nevíš, na co se to vlastně díváš. Textu dvacet řádků, většinou vyvedené z obskurních písem, které ani neexistují. Nevím, kde se to typo zrní bere. Máme tolik písmolijen a na obaly většiny z nich se dostanou hnusy vesmírného významu. Máme tolik vzdělaných typografů, kteří se prostě musí někdy objevit. I v nadnárodní reklamce. Jinak to není možný a moje mise na UMPRUM pak nemá žádný smysl. Kde jsou lidi krásy? Kde jsou lidi jednoduchosti a přehlednosti? Kde jsou copywriteři, kteří dají jasné a přehledné textové noty nám typografům? Fakt nám všem bude stačit název produktu, jméno výrobce a gramáž. Hotovo. Vyřízeno!

Trhám, a klidně i nehty pečlivě škrábu, většinu shlédnutých etiket. S sebou to bohužel nese spoustu průserů. Sám jsem spokojen, když se v koupelně konečně objeví šampony ve své nahotě. Jen pouzdro a kapalina. Krásný pohled. Nikde v blízkosti jedinej polepenej hnus. Má to však jeden háček. Pro mě sice úplně bezvýznamný, ale mé okolí se ztrácí v překladu. Zubní pastu omyju třeba acetonem, potisk mizí celkem rychle. Tady problém nenastává ani zdravotní. Omývám dále lihem, mýdlovou vodou. Všechno v pohodě. A u tuby s pastou je tápání uživatelů relativně malé. Prostě tuby na zubní pastu jen nahé. Pozná každý i od oka. A když si náhodou na zuby namažeš krém, oukej, dá se to přežít. Horší je to u šampónů a různých dezinfekčních tonik. Kůže pak svědí, oči pálí a vznikají alergické reakce. Zase na druhou stranu, koupelna je bez typa, bez jediné poskvrnky a ve mě se rozlévá pověstné rozkošnické typoblaho. Nikde jediné písmeno. Jen tvary a barvy. Teču!

Chápete?

Pokusil jsem se pro vás rozhlédnout po naší koupelně a pouze prostě opsat některé, pro mě obzvlášť zapeklité obsahy etiket. Stalo se už několikrát, že jsem si na hlavu lil olejíček na hemoroidy nebo agresivní dezinfekční vodičku na beďáry chlístal do podpaží. Takže tady opsáno z etikety z čelní strany, protože na zádech jsou už úplně kosmické informace, teda pokud je vůbec přečtete. Přepisuju doslova odshora dolů: YVES ROCHER, AUX FRUCTANES D’AGAVE, microcirculation du cuir chevelu activée, WITH AGAVE FRUCTIANS, activated scalp microcirculation, PURETÉ, PURITY, RACINES GRACESS, OIL ROOTS, Masage absorbant pré-shampooning (tady se poprvé chytám, ale velikost sazby tak 5 bodů, takže sotva vidím), jedeme dál: absorbing mask, Á LÓRTIE ANTI-SÉBUM, WITH ANTI-SEBUM NETTLESAN SILICONE, SILICONE FREE, e 150 ML/ml, ECO TUBE, ECO FRIENDLY TUBE. A to je opravdu sepsáno pouze z přední strany jednoho produktu!

Často se stává, že hlavní nápis není vůbec hlavní, tedy největší a už na první pohled rozpoznatelný. Jak by bylo krásně na světě, kdybys v koupelně už z dálky viděl svůj oblíbený březový šampón. Tady leží pasta, tady stojí šampón a tady najdeš výživnou emulzi na lepru. Navíc jsou často texty psané velikostí písma nula nebo snad mínus pět bodů. To by nepřečetl ani Oldřich Menhart v nejlepší formě. Těsně po oční kontrole s následným naprosto excelentním výsledkem a ihned po dokončení jeho peprné Unciály. Na které si oči mohl jistě vykoulet.

Barvy?

A jaký systém navrhuji? Ideálně celosvětové barvy. Vždycky budeš vědět, že zelená láhev je šampon na vlasy třeba z výtažku z heřmánku nebo jahod. To už je jedno a klidně použij čich na další dohledání inkrediencí. Je jedno, jestli pak barva produktu, ze kterého je inkredience šamponu hnětena, je tekutá či kašovitá či se sype jako mouka. Jestli bude šampon uvnitř hnědý nebo hnusně hnědý nebo fakt hodně hnusně hnědý ne nepodobný hovnu. V koupelně či ve škříni uvidíš zelenou lahvičku a máš jasno. A je jedno, jestli se chystáš sprchovat v hliněné koupelně v Indii nebo v béžově vykachličkované v Záběhlicích. Jestli růžová bude celosvětově určena třeba na krémek na dětský prdélky a fialová pro vypínání kůže všech tchýní světa. Stačilo by pak jen sezvat mudrce na jedno místo a ti by ty barvy pro nás už nějak pokoumali. Prostě barvy, bez jediného řádku textu. Barvy a tvary a velikosti, ale barvy základ.

Ano, hned se ptáte. Jasně, Babák tady zase pábí, jako už obvykle! A co jako barvoslepost, aha, panáčku? Hele, snadné řešení. Všichni toužíme po společnosti, po doteku či blízkosti. A není rodiny či lidské skupiny, ve které by bylo všech jejích členů barvoslepých. Barvoslepost není dědičná, nebojte. Co to v praxi znamená? Jdeš se například sprchovat, tak nejdeš sám. Tento způsob spolupráce rozvíjí lidskou pospolitost a souznění. Vytváření skupin, ve kterých je primární touhou pomoci. Chceš umýt záda? Vidím, v tomto vlastně úplně banálním návrhu řešení, obrovský potenciál, co se týká právě vylepšení vztahů rozhodně nejen v rodinách. Nových a čerstvých a jistě i nečekaných vztahů. Tento návrh se může brzy stát společenskou revolucí ne nepodobnou té květinové. Flower Power se stane Colour Power!

Písmena? Vůně? Obličeje?

Ale samozřejmě mám v záloze další nespočet konceptů. Například podle samotných vůní, značka přivoníš a víš. Nebo označení produktů podle jednoho výrazného písmene. Zde se k tomuto účelu nabízí ryze české písmo z roku 1959, které navrhl Stanislav Maršo s názvem Pražské kamenné. Pečlivě kondenzované, útlé a přitom výrazné a dobře čitelné písmo. Potřebujeme přece dostat na plochu etikety písmeno co největší. Toto je hodně simple a rozhodně celosvětové řešení. S = Shampon, C = Cream, P = Powder atd. Hledám naprosto jednoduchý systém, který by fungoval na celém světě. Žádné troškaření v ČR kotlince. Mířím na Čínu a pak dál.

Často se odborníci na vizuální kulturu zaklínají, že dnešní doba je jen a pouze vizuální. Pouhé prostoduché na prázdné vizualitě založené Instragramy, listovací Tindery, vlnící se Tik Toky plné zadků, kusů zadků i celých ňader. Oukej. Pokud teda vizuální, tak vizuální. Rozlišení obsahu flakonů podle obličejů. Můžeme začít didakticky: Jan Ámos Komenský = zubní pasta, extra bělící. Herci, zpěváci, politici, sportovci. Třeba Charles Manson = krém s kousky masa, rybího masa. Kylian Mbappé = krém na zpevnění vazů kolem kotníků. Víte, jak chudáka Kyliana soupeři furt okopávají, zejména v oblasti kotníků. Takže ve výloze uvidíš obličej Kyliho a hned víš, že jde o kotníky. Těch dalších asociací se nabízí řada. Nechci zde vystřílet zrní a dát konkurenci do ruky střelivo jen tak zadarmo. Po zveřejnění této startovací úvahy čekám na nejvyšší nabídky. Nebojte, já si počkám. Těch množství a klíčů na vizuální rozdělení mám totiž v rukávu ještě opravdu mnoho. Zatím tady jen tak nevinně vykopávám.

Piktogramy? Určitě NE!

Jediné, co vím na sto procent, že bych se nesnažil nabídnout řešení, které jakoby leží na ulici. A tím jsou piktogramy. Je to zvláštní šalba, jakože piktogramy spasí svět. To si myslel každý Japonec kolem roku sedmdesát
minulého století, kdy piktogramová vášeň, zejména během olympiády, začala kvasit ve velkém a probublala pak v nezměrné síle po celé planetě. Taková marnost. Všem přece úplně beze slov osvětlí, co jim chce úředník
nebo policajt říct. Jednoduché, bez písmen. Ale ouha. Tváříme se, že každý obrázek-piktogram umíme jednoduše rozklíčovat. Ale podle mě, naprostého a dlouhodobého skeptika piktogramů, jsme schopni po celém světě přečíst maximálně piktogramy, které se sotva vlezou na jednu pětiprstou ruku. Počítejte se mnou: Šipky doprava a doleva a nahoru a dolů, to je jedna, piktogramy WC, a to často jen některé, navíc uznáním 72 pohlaví se situace trochu komplikuje. A dál? Dál nic. Tušíme výtahy, přebalování dětí, které si ale často můžeme splést se rdoušením, pak různé talíře jakože restaurace a dál nic. Obrázky. Aha, takže dokonce nám stačí jen dva prsty. Totiž třeba i prostý zestylizovaný obrázek letadla vám může značit řadu různých věcí. Prostě za mě piktogramy vůbec nefungují a tím bourám přece tak jasnou a úplně bezdiskuzní vizi, že piktogram je ten pravý dorozumívací prvek. Jazyk současnosti a jazyk budoucnosti. Doporučuji vám udělat si doma takový malý test. Jelikož velkou většinu, řekl bych tak minimálně 90 % obrázků, třeba odborných úkonů, na první dobrou nepřečtete ani náhodou. Jsou to někdy pouhé krásné, ale spíš nepovedené stylizace často složitých situací či procesů. Jsou to prostě jen obrázky, které bez doprovodného textu (!?!) nejste schopni rozklíčovat. Obrázek a text. Jsem proti piktogramům.

Na závěr návrhů nahazuju jasnej špek. Eso sypu z rukávu. Používat pouze průhledné lahvičky, flakonky. A co by prodávalo? Přece obsah samotný. A jestli výrobce neumí umíchat nějaký vzhledný zboží a musí svoji kaši balit do barvených plastů a polepovat etiketami, jeho problém. Prostě na první pohled uvidíš, co flakon skrývá. Jestli hnusnou kaši, ale té nejvyšší kvality, na beďary, hotovej balzám, tak může být. Jestli vyvoněnou a přebarvenou emulzi růžové barvy, po které se spíš osypeš, taky může být. Prostě obal, který je nejen nosičem tekutiny, ale zároveň jejím prodavačem. Nechme všechny skleničky, flakonky a saponáty v průhledných obalech. Nechte je prodávat samy sebe. Jsem za obaly bez etiket. Pokud, tak můžeš doma dopsat fixem, nebo si pozvat wrajtera z ulice anebo Petru Dočkalovou a její rukopisnou crew. Všechno správně. Jen prosím ne tolik textů, kterým nelze stejně zaboha rozumět.

Pěkné Kintsugi

Samozřejmě není svět obalů pouze zaplevelen uvedenou hrůzou a neschopností lidí číst už tak pekelně zavrstvené a nepochopitelné texty složené z nepochopitelných slov. Abych tady jen nehudral a poukázal na nějakou krásu, tak jeden příklad bych tu měl. Jedná se o označení parfémů Kintsugi, za jehož designem stojí Martin Utíkal. Chlápek, kterej umí celkem design, fotbal, hokej, ale v tenisu musí ještě hodně potrénovat. Příběh parfémů Kintsugi je příběhem Martina a Daniela.

Kintsugi je japonská umělecká technika aplikovaná na rozbité hrnčířské výrobky. Poškozená část se vyspraví lakem posypaným nebo smíchaným s práškovým zlatem, stříbrem nebo platinou, podobně jako u dekorativního stylu malování vzorů touto směsí. Filosofií kintsugi je považovat poničení a nutnou opravu předmětu za součást jeho historie, spíše než za něco hodného skrývání. Tento způsob opravy oslavuje jedinečnou historii každého artefaktu tím, že zdůrazňuje právě jeho rozbití, praskliny i chybějící části místo toho, aby je skrýval nebo zamaskovával. Kintsugi často dělá opravený kus ještě krásnější než originál, oživuje ho novým životem.

Na parfémy si tento příběh prastaré japonské opravárenské techniky naroubujte sami. Ale Martinův design je klasickou ukázkou střely přímo na bránu. Žádné kličky, spekulování a trendíky. Na „natržené“ Kintsugi etiketě (ano, je to trochu lež, že ji natrhnete ne omylem, jako když rozbijete japonský porcelánový hrníček po japonské babičce, dokonce je zde natržení simulováno laserem. Ale vypadá to věrně až autenticky, tak mi to nevadí), vyvedené na jemném japonském papíru s kondenzovaným Reckless písmem, je dále pouze strohý, jednoslovný název (Luna, Deus, Carnal, Hanzo), pak co to je a kolik toho je. Flakon tvarově přísný a sériově vyráběný. Zase bez design kudrdlin či dalších vyfikundací, jednoduchý, absolutní. Ve světě obalů je řada dalších firem, jejichž vizuální kultura třeba celých produktových řad je na velmi vysoké úrovni. O tom není žádných pochyb. Napadá mě například japonská značka Muji. Tak si představuji kvalitu. Jasné, přehledné, navíc estetické, barevně pokoumané, vše tak akorát.

A dál?

Ale co s tím teda budeme dělat dál? Chtěl bych, aby zavládl obalový mír. Pojďte do těch barev. Nebo se vám víc zdají obličeje? David Lynch na mast proti pásovému oparu. Jim Jarmusch jako xycht šampónů proti plísni. Tilda Swinton na krému s ochranou proti budoucímu UV 396 nebo snad paní Jiřina Bohdalová na krému proti stáří. Krém, se kterým nikdy nezestárnete.