Kdyby písmo zmizelo Petr Babák

Co kdyby ze světa úplně zmizelo písmo? Zdá se to být možná dost nepředstavitelné, ale kdo si dokázal představit v poslední době třeba pandemii covidu nebo nástup umělé inteligence. A to ani nemluvím o pohledu zpět v historii. Kolik všeho nečekaného mohlo přijít a taky třeba opravdu přišlo. Myslím, že jen konců světa bylo predikováno na desítky termínů a možná už stovky. A stále se tady koulíme na naší modré kouličce. Prostě si pojďme trochu zapábit.

Co by se stalo, kdyby ze světa ale úplně zmizelo písmo. Navíc nahodím krutý scénář. Písmo by z celého světa zmizelo za pouhé dva dny. Sice by mizelo takto postupně, ale o to víc intenzivně. Vypadly by všechny dříky. Ne najednou, ale průběžně, všechny dříky. Cink. Cink. Dřík sem, dřík tam. Cink. Vypadly by jak ze zbytků římské kultury, vyprášily by se z mramorových sarkofágů i ošklivě vytlučených znaků šroubovákem do betonových zdí dneška. Prostě dřík sem, dřík tam. Cink, prásk. Takže by pomalu zůstaly jen jakési nečitelné tvary, nové znaky. Grafémy už jen vzdáleně připomínající písmové znaky kdys tak rozsochatých rodin. Patky by pak postupně ořezal vítr. Oblouky pozvolna rozmáčela bouřka. Sic lokální, ale ostrá. Ostré letní krupobití a pak intenzivní vysoušení africkým srpnovým fénem a poprášení jemným saharským prachem. Takže žádná možná příprava a spekulativní zásobníky znaků. Žádné Elonovy betonové bunkry s trezory znaků z celého světa. Žádné sepsané korporátní manuály, co to jako písmo bylo, proč tady bylo a že nebylo jen jedno. A že byly země, kde písmo vypadalo jako rozsypaný čaj, jinde zase jako jakési zkroucené žížaly nebo hromady lesklých hrobaříků. Země, kde se psalo shora dolů a odspodu nahoru. Že se zapisovalo pomocí číslic. Že se vážilo, měřilo a hlavně četlo. Všichni všemu rozuměli a byl ráj. Všechno je ale najednou pryč. Za pouhých 48 hodin. Cink a nazdar. Mnoho vědění a bakchanálie. Všeho mnoho a za dva dny všechno pryč.

Úplně jsme čuměli. Proč se jako na celém světě nepsalo jen jedním písmem? Jak je možné, že se v toliko vzdělané kouličce nenašel někdo, kdo by řekl: Pokud si chceme rozumět a pokud se chceme alespoň snažit dávat své vědomosti na jednu společnou hromadu, pojďme používat jedno písmo. Písmo, kterýmu bude rozumět kdokoli. Písmo navždy a všem. Proč se člověk, jak se říká od přírody – proč se to říká, od přírody, nevím, a hlavně chudák příroda – alespoň nepokusil veškeré vědění dostat do jednoho jazyka vyvedené v jednom písmu. V jedné jasně vystavěné a srozumitelné struktuře, a v něm nesetrval a nešířil ho všemi směry dál. Nebyla by i dohoda napříč vším tak nějak o dost snazší?

A pak se to tedy stalo. Písmo za dva dny zmizelo. Na ulicích se z reklamních poutačů staly abstraktní obrazy. Chvíli bys ještě tušil, že to namnožené červené onlajnové srdce je Algida a že nejde o stanici rychlé kardio pomoci, ale o zmrzlé sladkosti. Některé reklamní bannery by po odstranění písma dostaly zcela abstraktní obsah. Často černé či bílé kruhy a čtverce vývěsních štítů. Dnes spíše černé, protože někdo přišel na to, že by všechny bannery a výstrče do ulic měly být černé s bílým písmem. Nevím, co je horší? Jestli barevná pestrost, ano i s vizuálním humusem, nebo direktivní černobělost. Teda vím. Určitě jistá, i když někdy pro někoho hnusoba, ale pestřejší jako život sám. Prostě bys najednou na ulicích potkával abstraktní obrazy. Ulice by se stala galerií. Tu Malevič, a ne jeden, ale hned ve více kusech. Tu černý kruh z dálky připomínající Hauserovy laky. Tu modrá trojúhelníková kompozice ne nepodobná těm nej Sol LeWittovým mástrpísům. Galerie by se přelila do ulice. Už žádné fronty na galerijní tikety.

Při pohledu do knihovny bys viděl jen nějaké barevné složky s prázdnými listy papíru. Po čase by ses po otevření knihy na ty papíry koukal a říkal si, k čemu asi mohou sloužit? A napadaly by tě samé morbidní příklady. Místo lopuchů v lese, když tě přepadne potřeba? Místo ostrých nožů k podřezání žil, když vše marno? Místo fléten či šalmají, když z papíru zkroutíš flétnu a skrze vibrující vzduch deroucí se přímo z plic vyloudíš zvuky podobné těm andělským. Místo křídel, když si je pomocí teplého kostního klihu pokusíš spojit ve větší pláty a ty se pak ručně, po paměti, jak asi vypadala křídla gotických andělů, snažíš tyto tvary vytrhat prsty? Vyrobíš si křídla z papíru knih, se kterými se ti nikdy nepodaří vzlétnout. Nakonec bys listy papíru v pravidelných cyklech začal pečlivě vytrhávat a klást na pravidelné hromádky. Dílem jako vzpomínku na antické sloupy. Na jistá rezidua základu vědění, kdy ještě písmo mělo svou váhu. Písmena složená do slov, kterým jsi naslouchal a věřil. Dílem bys tyto hromádky vytržených papírů z knih po ránu rozfoukal a jako buddhistický mnich či možná jako otisk konceptuálního umělce Christa a jeho ženy bys den co den vytvořil nové a nové hromádky, nové a nové sloupy, které by ti i lehký průvan bořil. Začal bys úplně jinak vnímat čas. Vše by se zpomalilo, zatuhlo a zklidnilo.

Čas by časem přestal existovat. Vlaky zmateně rezavějící na kolejích terminálů. Tramvaje bez řidičů, kteří by nestačili po ránu stavět sloupy z vytržených stránek knih. Najednou by jim začalo dávat větší smysl stavět tyto zbytečné sloupy, než vozit lidi po narvaných městech a poslouchat jejich hudrání jednou na moc intenzivní sluneční svit, který se jim zakusuje každou stanici víc a víc do zpocených zátylků, tu na politiku politiků, tu na otevírání dveří v zastávkách, kde nikdo nevystupuje. Ruzyň by se na chvíli stala oázou historie létání. Než by se letouny apokalypticky opředly šlahouny břečťanu, děti by na jejich trupech sjížděly po zadku. Pak by se ty všechny typy letadel a velikostí poskládaly do dlouhé řady a propletly se do ulic. Prošel bys suchou nohou vnitřkem trupů z Ruzyně až do Karlína a po cestě bys potkal ptáky, srnky i krtky. Všechno ve špalírech. Všechno v ustrnulém, leč stále se vlnícím životě. Stále obklopen vyzařující energií těl.

Jel bys autem. Vše kolem tebe úplně stejné jako dnes, jen bys nikde neviděl jediné písmeno ani číslo. Jel bys pro naftu a pouze podle čuchu se snažil rozeznat, jestli nafta nebo benzín. Máš už plnou nádrž, nebo? U pokladny bys jen tušil kolik asi zaplatit a jakým papírem. Protože na penězích bys nenašel jediné číslo. Po cestě bys chtěl zavolat mámě, ale v mobilu žádný info. Možná by ses mohl pokusit na mámu intenzivně myslet a třeba by se tě Siri zželelo a kontakt by za tebe vytočila. Blbé by bylo, že tvoje máma by sice viděla, že jí jako zvoní mobil, ale protože bez čísel a beze jmen a protože ze zkušenosti ví, že jí jako důchodkyni volají jen nabídky na slevu, která však slevou není, mobil by ti nevzala. Začínáš se ve světě ztrácet. Co s tím? Zkusíš jít do hospody. A mrkneš do jídelního lístku a nic. Výhodou budou nějakou chvíli asijské restaurace, které v jakémsi jídelním esperantu již dávno popisují jídla pomocí prosté fotografie. Ta však časem stejně vybledne po záři Slunce a jídlo, kdys tak půvabné, se začne škvařit v plastu lesklého lamina, až by se stalo takovým velice nechutným hnědošedým škvarkem nepodobným zádi Kafkova brouka proměny. Robert Musil by musel sáhnout do své zešedlé kapsy a vytáhnout žvýkačku Muže bez vlastností notně obalenou chlupy z kočky vylézající rovnou ze Schrödingerovy krabice pravděpodobnosti. Některé stránky takto časem a světlem zpracovaného asian jídelního lístku by naopak připomínaly dávno zasuté vzpomínky na štíhlá gotická okna katedrál a jiné na panelákové dveře z osmdesátek složené z lisovaného skla složeného z jakoby pivních tácků. Tu žlutou masu skla pivních podtácků. Vysoké i nízké na jedné asian stránce z xeroxu na Jiřáku. Do toho všeho by se kolem těchto objektů z plastu šířil neskutečně smrdutý smrad smradlavého plastu. Ne průhledného, ale polymerně šedého podobného lepkové kaši z polotovarového pytlíku, kterou zaleješ vlažnou vodou. Prázdné listy papíru a jen z kuchyně se zatím stále linou nějaké vůně, které si jen těžko spojíš s něčím konkrétním. Je to takové to zelené? Teda paprika. Je to snad to hnědé a mazlavé. Jedno bez chuti a jedno s mnoha nepopsatelnými chutěmi. Chceš zaplatit, ale pomalu začneš ztrácet o tomto pojmu ponětí. Zaplatit proč? Zaplatit za co? A co to je, zaplatit?

Jo, a zapomněl jsem vám připomenout, že společně s písmem by zmizela i čísla. Takže bys třeba seděl v autě, šlapal úplně divoce na plyn a narážel do všeho kolem, protože bys jen odhadoval, jestli jedeš 80 nebo 150. Policajt by ti nemohl při kontrole ukázat svůj služební průkaz s osobním číslem prostě proto, že by čísla neexistovala. Pokuta? Podle mě jste jel zhruba 160. Aha, tak mi to dokažte! Ale vzhledem k tomu, že bys nemohl měřit nic, tak bys ani u krejčího nemohl pochodit s oblekem na míru. Kalhoty od oka by ti plandaly až na náměstí. Do saka bys oblíkl i strejdu z Kutné Hory včetně tety z Radvanic. Vestu by sis mohl omotat jako bonvivánský šál kolem krku. Jako Eliška Junková za tenkým volantem v době své největší jezdecké slávy někde blízko Targa Florio. Psí dečky na kole volantu a raglán vpletený do pedálu plynu.

Musel by ses orientovat podle vůně. Tady je benzín. Tady je malina? Mám utrhnout tu kytku? Voní už dostatečně? Nebo ještě týden počkat? Úžasná věc by se stala na sockách. TikTok v pohodě. Tam by se králíčci a kočky točili v úplně stejně absurdních polohách a situacích a stejně by je natáčející doplňovali hystericky stakátovými citoslovci, ale třeba na fcb, které je plné dementních komentářů z komentovaných komentářů, tam by zavládl zcela esenciální mír. Úplnej buddha koutek plný prázdného místa. Jen sem tam na ploše kočka nebo foto z výletu. Už by nikdo nemusel fotit billboardy s politiky a nadávat na ně i na tvůrce kampaní. Jaký to jsou idioti a že by to každej udělal líp. Nebo pěkná situace by to byla u profilovek. Prostě by zbyla jen ta sada úplně bizarních fotografií různých domů, citoslovců, rozmazaných fleků z rodinných oslav s babičkou nebo nás, těch, co používají jen barvu. Prostě určitá vizuální trapnost těchto našich výtvorů by vylezla hodně do popředí. Věřím, že by člověk čuměl. Je ale otázka, jestli by to s ním nějak hnulo. Určitě by někdo z nás obratem vymyslel jinou ještě větší blbost na okrádání času. Blbost, která stejně nezastaví jedinou válku, nevyřeší jedinej spor, nerozkryje nečekanou lásku, prostě nic. Úplně by na fcb zmizel jeden zcela zásadní kus fcb, a to je nasrání a nasrané komentování všeho. Čas by plynul dál a prázdných ploch po kdys textech by ubývalo, až by facebook přestal dávat smysl vůbec. A stejně, jako se kdys zjevil, by najednou úplně sám od sebe zmizel. Podle krásného hesla, kterým se poslední dobou víc a víc řídím, aniž bych ronil potoky slz, a to, že když něco nikdo nepoužívá, tak to má zaniknout. Prostě zmizení facebooku jen pouhou jeho zbytečností. Žádnej blekaut, žádná voda v elektřině ani hromadně překousnutý dráty od netu na celém světě. Prostá marnost a zbytečnost.

V kostelech by se jen zpívalo. Ale pouze do doby, kdy by si ještě poslední mohykáni pamatovali liturgické texty. Ožila by orální historie. Všechny texty z kancionálů by zmizely. Jen kožené či dnes už plastové hřbety vazeb by osiřely. Slunce by do plastových hřbetů vykreslilo svoje texty. Prostory kostelů by zaplavily paprsky barokního slunce. Ožilo by prostorové baroko z obrazů starých mistrů. Paprsky letící v zářivých diagonálách k zemi. Přes křtitelnice, přes obličeje svých poslušných oveček, přes staletími vyšlapané podlahy až do koster kamenů. Pak by se kostely rozlíhalo tiché bručení. Tichý, leč pronikavý cvrkot jako z drátů elektrického vedení. Brumendo věků, které by nevybručel ani v době své nej formy Elvis Presley, a o bručení Spirituál kvintetu ani nemluvím. Veškerá víra by se dála skrze tu nejčistší podobu. Skrze čistá srdce zbloudilých duší bez písma.

Tak zatím se to nestalo. Víme, že se to může kdykoli stát. Tušíme, že by to byla možná fajn změna, anebo že by to znamenalo konec. A možná ne jen konec řetězce na velmi mastné tuky pana McDonalda. Těšíte se? Máte rádi Kinga a To? Penyvajze vykukujícího z každýho kanálu? V dálce vrčícího stříbrňáka? Máte rádi apokalypsy? Všechno toto pábení na mě padlo v sobotu před rozbřeskem. A bylo to surrealistické padání ze záhybů jednotlivých pater laloku mozku. Jeho levé části. Neřízený tok s malými zatáčkami, kdy se slova z hlavy hrnou jako včely z úlu. Sladký pach medu vás oblouzní a vy skládáte a sotva je stačíte zapisovat do mobilu. Pracovitá včelí slova vás nenechají v klidu. V nepravidelných, leč intenzivních zákrutách se natáčí na bubny rotátorů. Všechno písmo zmizelo.

Autor je grafický designer a pedagog