Označujte ty hřbety! Petr Babák

V knihovnách začínají přibývat hřbety knih bez jakéhokoli označení. Mrkneš do knihovny a nevíš nic. Jen jakési složky poskládaných papírů bez jediného písmene. Že nevíte, o čem mluvím? Stačí si stoupnout před svou domácí knihovnu. Řada grafiků totiž propadla kouzlu tzv. otevřené vazby. Kniha se po sešití–slepení sice dobře otevírá, ale neoznačenej hřbet? Vždyť co z knihy vidíte v knihovně? Jen, pouze a navždy hřbet s plným názvem knihy, s autorem nebo alespoň s nějakým nenápadným, leč výtvarným prvkem, který nám čtenářům knihu tematicky přiblíží. Vždyť úplně bez, to je jak auto bez volantu, citrón bez kyselosti nebo panelák bez oken! Ano, můžete namítnout, co to tady Bába zase plácá. Vždyť knihy v papírové podobě dnes už nikdo stejně nečte. Tak proč se vůbec zabývat knihou, natož pak blbým hřbetem. OK, lidi, kteří knížky nemilují, ať okamžitě sní dva žulové kameny a papírový Qartal rituálně spálí uprostřed vyprahlého smrkového lesa. Dozajista se jim uleví a nám milcům taky.

John Cage Silence

Osobně jsem udělal jen jednu knihu bez označení a ta byla toliko tematizovaná, že i nepozorný čtenář okamžitě pochopil. Dokonce jsem šel tak daleko, že kniha neměla na obálce jediný text, jediné písmeno, nic, přesně nad čím tady teď lamentuju. Byl to ale první český překlad knihy zvukového experimentátora Johna Cage s názvem Silence. Ano, nedalo mi to. Ale vězte, že takto prázdnou, pustou a zároveň přesnou obálku uděláte jen jednou za život, a někdy ani to ne. Bylo zajímavé sledovat pak ve výlohách knihkupců, jak se neumělým rukopisem snaží zájemcům knihu alespoň trochu přiblížit. Někdy vloženým štítkem, jindy samolepkou a někteří natvrdo fixem na titulku. John Cage. Vlastně mě tato grafická spolupráce takto na dálku dost bavila.

Co je vlastně knižní hřbet?

Knižní hřbet je nejdůležitější část knižního korpusu, která chrání jeho vazbu. Složky jsou šity na vazy, nebo je sešitý či slepený knižní blok v místě spojení pouze přelepen textilií. Spojení složek s deskami vazby je nejvíce namáháno, a proto bývá ještě přelepováno pokryvem z různých materiálů. Na pokryvu hřbetu se uvádějí údaje o titulu díla, autorovi, popř. evidenční údaje knihoven (signatury), původně umísťované na ořízku.

Hřbet knihy (angl. back, fr. dos, něm. Buchrücken) – prvek knižního korpusu ovlivňující pohodlné rozevírání knihy a chránící vlastní vazebný organismus bloku (tiskařské složky spojené knihařskými stehy a vazy). Pomineme-li reprezentativní kusy středověkých liturgik, nositelem výzdobných a informačních prvků se stal teprve od druhé poloviny 15. století, kdy doposud pokládané svazky počaly být na knihovních policích stavěny hřbetem ven. Horní část hřbetu tvoří hlavici knihy, spodní pak patu knihy. Ohyb v místě přechodu desky do hřbetní partie nazýváme kloubem. Podle materiálu pokrývajícího hřbet definujeme tři základní knihařské typy: vazba kožená (polokožená), vazba pergamenová (polopergamenová) a vazba plátěná (poloplátěná).

Hrubost hřbetní partie byla ovlivněna počtem a sílou složek a mimo to závisela i na druhu šicího materiálu a na způsobu šití. Do doby, nežli se v raně renesančním knihvazačství přelomu 15. a 16. století vžilo oblení, byl hřbet bloku tak jako přední část ořízky rovný. U měkké vazby pergamenové byl hřbet jen pevně přistehován. Hřbetní část pokryvu tuhé vazby se naopak naklížila ke hřbetní partii bloku a pokryv přitom kopíroval strukturu pravých vazů, anebo v případě zapuštěných, jako u vazby řecké, zůstal hladký.

Hrubý nepoměr našité hřbetní partie k síle bloku v místech přední ořízky „rozprostřelo“ teprve zkulacení hřbetu. Zkulacení neboli oblení přicházelo v úvahu jen u tuhé vazby a dělo se stejnoměrným působením kladiva na obě strany sklížené hřbetní části bloku. K podélným krajům kulatého hřbetu byly pak zalisovány desky. Pravou drážku neboli kolmý prostor k nasazení desek získaly krajní složky bloku ručním oklepáváním až od poloviny 16. století. Ačkoli se hřbet bloku kvůli zpevnění a vyrovnání vylepoval kousky pergamenu nebo papíru již ve starých dobách, teprve na sklonku 18. století (Jean Claude Bozérian) byla přeložená a přilepená papírová vložka užita k vytvoření dutiny kryté přetaženým pokryvem. Dutý hřbet s vloženým hřbetníkem umožnil snazší rozevírání knihy a na rozdíl od přímo aplikované usně se ani po mnohonásobném otevření nezlomil či nepoškodil a původní kulatý tvar dokonale podržel.

Nejstarší způsob zdobení hřbetu, pomineme-li záměrně vystupující stehy na vazbě obálkové, představoval od druhé poloviny 15. století slepotisk. Kompozice výzdoby přitom vycházela z geometrie mezivazných polí, která byla u hladkých hřbetů slepotiskem alespoň imitována. Výzdobu nejčastěji obstarávala linkovátka zanechávající stopy okolo pravých vazů či na vazebných oblinách. Též se užívaly knihařské kolky s konturami listu, květu či ratolístky, kolečka a válečky vytvářející souběžné ornamentální pásy. Zlacení upevnil až zvýšený zájem o bibliofilie během renesance. Tehdy se také vedle kaligrafických nápisů velmi pomalu na hřbetech prosazovalo zlacení zestručněných názvů děl (angl. title on the spine, fr. titre au dos, něm. Rückentitel). Tuto praxi zavedli nejprve v Itálii a Španělsku (od 30. let 16. století), pak ve Francii (50. léta) a Anglii (počátek 17. století).

Vkusu doby baroka vyhovoval silně rozvinutý hřbetní dekor, suplující mnohdy výzdobu vlastních desek. Tuto tendenci neporušily ani vazby rokokové, klasicistní a empírové. Na konci 18. století zevšeobecněl úzus zlatit na patě hřbetu také jméno původce (tzv. vazba signovaná). Hřbet byl též běžně opatřován převážně červenými papírovými štítky se zlacenými bibliografickými údaji. Pro hřbetní dekor 19. století je typické prorůstání s výzdobou knižních desek. Hřbety, navenek reprezentující knihy postavené v regálu, dnes nesou též stopy někdejších aktivit institucionálních knihovníků (kupř. v době protireformace byly u starších vazeb nekatolických publikací začerňovány). V rokoku se stalo módou naopak přetírání fermežovou barvou, např. bílou (cisterciáci a premonstráti), šedou (františkáni) či hnědou (kapucíni). Barvy sice napomáhaly v orientaci po malovaných signaturách, ale zdobení hřbetů bylo tímto uniformním nešvarem takřka nevratně poškozeno. Toliko pohled do dávné historie hřbetů rozličných období, ve kterých se to evidentně taky mlelo, ale zpět do současnosti.

Otevřený hřbet?

V odborné knihařské terminologii se takzvaná otevřená vazba označuje jako Vazba V8 otevřená šitá. Tato vazba nabízí velkou škálu možností a uplatnění. Vazba V8 otevřená se dá kombinovat s jakoukoli další vazbou. Je oblíbená u náročných publikací, diářů nebo notesů. Na hřbetě se dají tiskem nebo použitím barevných nití vytvářet nápisy a obrazce. K tomu se ještě dostaneme a je to moc pěkné téma. Softwér pro tvorbu pečlivě rozložených motivů potisku hřbetů či ořízek a klidně i knihy ze všech stran, který se ti složí až po sešití jednotlivých složek knižního bloku, už taky máme a dají se s ním dělat velká a krásná kouzla.

Otevřená krása

Snažím se téma otevřených hřbetů průběžně mapovat už delší dobu. U těch neoznačených je nutné být pozorný a vytahovat a vytahovat a přemýšlet a listovat a zase zasouvat a zoufat si. Ale u těch nějakým způsobem potištěných to jde samo. Poznáte je hned na první pohled. Texty na kusy rozsekají jednotlivé složky. A co že třeba hezkýho hledat v regálech? A co jako za hezký a dobrý vůbec považuju? Tak třeba: Erik Šille Šťastie je na dosah / Happiness is Within Reach, vydala Krokus Galéria, design Boris Meluš. Jméno autora na celou šířku hřbetu a po celé délce jak jméno, tak pomlčky, doplňky. Celé ještě na první pohled přejeté pořádnou vrstvou disperzního lepidla. Takže hřbet se ti nikdy nerozjede. Prostě krásnej otevřenej hřbet, kterej chceš mít v knihovně. Další třeba Bohumil Krčil, Sebráno v New Yorku, vydal Torst, design Robert V. Novák. Dokonce dva svazky v jednom pouzdře. Oba otevřené hřbety, leč s textem, dokonce plocha hřbetu, který je rovněž dělen na dvě části, černá. Takže jeden bez druhého nepřečtete. Fajn řešení. Taky chceš umístit do regálu. Nebo řešení, kdy není třeba mít přesný otrocký text po celé ploše hřbetu, ale kdy i obrázek, kompozice vytvořená ze šití a třeba i barev v kombinaci s přítiskem vytvoří dostatečné návěstí knihy. To je řešení grafika Pavla Coufalíka u knihy Orientační systémy v Československé socialistické architektuře. Přes otevřenou vazbu je natažený plastový přebal s dalším motivem. A tak dále a tak podobně. Mám těch povedených řešení doma řadu. Takže to jde i s otevřeným hřbetem. Těch krásných řešení je však na světě furt o dost méně než hnusu. Jak to tak už v životě bývá. Spíše je převálcuje krystalická hnusoba nebo úplná prázdnota. Což v našem případě obé stejné je, ale to drohé ještě o kus prázdnější.

Halucinace

A co by mohl být taky hřbet? Pojďme si zahalucinovat. Myslím, že jsme se při tvorbě a práci se hřbetem nějak zasekli a za ta staletí se vlastně nehnuli ani o kousek dál. Jakože název složený z písmen, ok, ale přece můžeme komunikovat i jinak. Zahlásit zprávu o knize třeba vůní. Kniha plná syrečků nepustí nozdry ani na třicet metrů. Mix puchu, plísní, rybiny, ponožek, beďárů, potu, podzimního smrže, kvasnic, kyselýho pajšlu, medvědích jater či zkažený kedlubny. Puch staré kuny, přejetého smrže či bolavé nohy. To je hřbet budoucnosti. Projdeš a hned seš v ději. Kam se hrabe pouhý text Patricka Süskinda Parfém. To byly jen představy. Toto je natur. Vostrej natur. Puch v igelitce o padesáti vrstvách. Chytne a nikdy nepustí. Nebo jinak: Vysušený had obtočený kolem knihy a místo textu by sloužil jeho vzor na povrchu kůže. Obrazový obsah. Trenýrky Davida Bé z Manchesteru, kalhotky Lízy Simpsonové. Hřbet z želvího krunýře. Dotykový hřbet ze žiletek. Z chlupů z divočáka. Šupin mravenečníka. Slizu medúzy. Neseš knihu domů a vyklouzne ti na přechodu a klouže ti od začátku Myslíkovky až k Mánesu. Hřbet zahřátý slunečním paprskem proměňuje během dne barvu. Hřbet, který po přiblížení se začne sám číst pasáže z knihy. Láká tě textem, který načte pološeptem rovnou do ouška a jen a jen pro tebe Tilda Swinton. Hřbet, který jako chobotnice vystřelí jed. Hřbet jako Ninja. Kopne tě elektřinou a říká, hej, jestli si mě nepřečteš, skončils! Hřbet, který se ti rozteče po podlaze, jen jak se na něho podíváš. Musíš ho uklidit, ale to on ne, sám se do knihovny vrátí. Hřbet, který ti nastaví zrcadlo a můžeš se na sebe dívat celé dny a plakat. Hřbet, který nejde chytit. Podíváš se na něho a zmizí. Přesune se nenápadně na jiné místo v knihovně. Hřbet přemisťující se. Knihu, kterou prostě nemáš nikdy přečíst. Hřbet, který tě řízne. Jen řízne. Nic víc nenabízí. Pojďte dál. Kreativita nemá hranic. Pomozte hřbetům.

Nebo celej text z knihy na hřbetu. Musíš číst pod mikroskopem. Jinak kniha slouží jako schránka na mouchy. Normální veřejný pohřebiště much. Uspořádání tradiční jako kolem kostela. Řád, jednota, moucha vedle mouchy. Rodinné hrobky, movitější s mechem a citronovou šťávou. Oslava.

Nařízení:
Důrazná, určitě ne prosba, ale důrazné a dost přísné nařízení, a to zejména všem grafikům okouzleným otevřenými hřbety, ale i všem vydavatelům, nakladatelům a vůbec všem, kteří můžou prosadit důsledné dodržování označování hřbetů: Označujte ty hřbety! Bez označení nám děláte v knihovnách jen bordel. Přes prázdné hřbety totiž pohlédneš nicotě do tváře.