Papiery v knihách Petr Babák

Na světě je velká spousta papírů, které po pouhém sešití a slepení utvoří knihu. Z této hromady knih je však jen malá hromádka, teda spíš malinkatá hromádečička, které můžeme nazývat Artist’s Books. Nemyslím tím uměleckou knihu, jak nám ji nabízejí rozličná knihařská sympózia, kde je hlavním zájmem důraz na dokonalé, často zcela tradiční a důsledně konzervativní knihařské zpracování. Často zvrásněná hnědohnědá kůže se zavěšeným oblázkem z rybníku od Loun a přilepeným peřím z páva navrch. Často ikonické texty zabalené ve vizuálním balastu. Dřevěná pouzdra s vyřezávaným florálním motivem. Vazby jako upachtěné repliky gotických oken dotažené do těch nejmenších detailů. Koukej, co ještě umím? Kniha ve tvaru koženého ještěra, kniha v jakoby hadí kůži a přitom uvnitř prostá a umolousaná sazba. Často překoumaný obal a uvnitř? Kniha obalená režným tkalounem jako středověká smradlavá škorně. Chybí už jen pečetní vosk a opálené okraje papíru. Často dokonalá forma bez naprostého výtvarného citu nebo možná právě naopak. Plná sentimentálního citu bohužel jen a pouze k záchraně knihařského řemesla. Škoda, protože vidět návrhy „jen“ pouhých vazeb, které provedli například Vojtěch Preissig, František Bílek, Jan Tschichold, Josef Váchal nebo František Kysela a které pak knihař fachman bych schopen převést do fyzické podoby, je mňam. Váchal to teda uměl sám a navíc dost originálně. Návrhy vazeb, ale společně i se zcela výjimečnou vnitřní grafickou úpravou knižního bloku. To jsou alespoň krásy! Dobrý knihař totiž často nemusí být dobrým umělcem, bohužel. Každý máme na světě své místo. Pokud bych se měl vrátit k tomu řekněme druhému břehu umělecké knihy, tedy jak jsme si řekli Artist’s Books, tak opusťme povrch a estetiku středověkých škorní. U knihy mého gusta je primární myšlení o knize. Kdy to výtvarné vznikne třeba jen „náhodou“ a nebo je ošklivé a nebo není vůbec?! Jde to? Není vůbec? Myšlení, ve kterém jde spíš o intelektuální interpretaci textu než o řemeslnou dokonalost. Gesto, které může být i špinavé, ale přesné. Gesto, které může smrdět, ale v tom smradu přitom vonět. Kniha, ve které lze listovat pouze s rukama od barev a tím teprve vzniká její obsah. Kniha bez knižního bloku, abychom se vůbec dozvěděli, co to ten knižní blok je. Kniha, která žije několik let pod vodou jako kapitán Nemo. Kniha, ve které jsou místo záložky plátky hub a vůně nás odnese do Klostermannovské Šumavy. Kniha rozemletá Kocmanem.

Knihy objekty

Kdybych měl odkázat na jednu z mála výstav, která se na počátku devadesátých let minulého století knihou objektem a tedy myšlením kolem i uvnitř knihy zabývala, tak pro vaši lepší orientaci v tématu zacituju z textu jednoho z kurátorů této výstavy Jiřího Valocha: „… mohou to být knihy-kresby či knihy-malby, mohou to být zvukové knihy, knihy na listování i k nelistování, mohou to být ideje nehmotných knih, mohou to být prostorové knihy, mohou to být knihy-vymezení i knihy-situace, vždy jsou to knihy, i když jsou jiné než většina knih…,” konec citace. Ano, toto jsou zhruba obrysy i mého knižního zájmu. Výstavy, konané v brněnské Galerii mladých, se v roce 1990 účastnili a své uvažování představili například Dalibor Chatrný, Milan Knížák, Jiří Valoch, Miloš Šejn, Ladislav Novák, Michal Cihlář, Pavel Rudolf, Vladimír Havlík nebo Petr Kvíčala. K výstavě vyšel katalog s vkládaným objektem „K otáčení”. Byl to první pokus zmapovat v našem prostředí oblast knihy jako uměleckého média.

Papier v knihe

je kniha, kterou jsem dostal od Matúšina. Ten ji koncipoval se svým slovak parťákem Fikememem, mužem mnoha jmen. Kniha, kterou jsem si zamiloval hned. Kdybych byl klasický čtenář a milovník knih určených ke čtení, po prolistování knihy Papier v knihe bych nahlas zaječel: „Kruci, to si z nás snad dělají prdel?! Vždyť ta kniha nemá obsah a navíc furt dokola se tam opakují ty samé obrázky! To je určitě chyba v knihárně?! Prostě někdo u stroje usnul a už to bylo. Wtf? Wtf?“. Určitě bych si v tom návalu spravedlivého nasrání ani nevšiml takové „banality”, že je kniha vytištěna na velkém množství gramáží i kvality papíru.
Mám tento druh knih upřímně rád. A když v ní pak potřetí za sebou listuji, odplouvám rovnou do knižního neznáma, kde je však teplo. Kolem šumí palmy a ondatry ti nosí nakrájené slaďoučké plátky ananasu. Nemusíš se ani pro tu vlhkou manu plnou nektaru natahovat. Ondatry ti je něžně vkládají samy do úst a přitom ze sebe vydávají libé zvuky, vzdáleně připomínající zpěv sester CocoRosie nebo něžné vrkání harfy Joanny Newsom. Ano, do takové blaženosti mě kniha Papier v knihe odnesla.

A o čem teda je?

Kniha kromě do nekonečna se opakující stále stejné složky reprodukcí oslovených umělců slouží zároveň jako přehled aktuálních jmen současného grafického designu, fotografie, malby či ilustrace na Slovensku. Vedle už čtyřicátníků i nové tváře. Vedle Bálika, Segečové, Faba, Meluše, Chomy třeba Lukáč, Maco, Maceková, Vojtuš, Lacko a další. Celkem 32 jmen, které Buro s Fikešem ukazují opakovaně na 12 různých typech papírů. Různé gramáže, hladké, drsné, super lesklé, extrémně drahé nebo z kukuřice. Reprodukované práce, většinou dosti pestrobarevné, dostávají na některých druzích papírů velmi zabrat. To je milé. Někde bys ani nepoznal, že jde o jeden a tentýž árt. Reflexní barva, lak, ostré hrany písmových znaků, na mač nabroušený modroNinja s šátkem kolem palice nebo čmáranice od kontejnerů. To vše doplněné odpověďmi autorů na 9 otázek k tématu papíru. Jak je důležitý? Jaký vybíráš? Máš oblíbený? Kolik vzorníků vlastníš? a další. Každá složka reprodukcí je vždy na konci doplněna sestavou mnoha logotypů papíren. Takže něco, co grafik často skrývá někde do neviditelna, tam až na samotné dno tiráže. Tady máme sadičku logotypů navíc velkých rozměrů a rovnou na 2 stránkách a pěkně krát 12. Oukej. Logo masakr, logo přejezd. Pravidelný brutus logo předěl. Rozumím. Funguje. Z rozhovorů se pak třeba dozvíte, že Finkes má doma 51 vzorníků papírů, pro Bálika je papír v kontextu designu 11/10, Segečová používá Munken Print, Meluš je prý velmi promiskuitní, teda co se papíru týče, Maco má ráda Brak nebo že Fikeš na otázku: „Jak doležitý je pre teba papier v kontexte knižného designu?“ odpovídá: „Papier v knihe je ako soľ v polievke!…“ atak dále atak podobně. Chce se to ale pořádně začíst. Často jsou odpovědi více vrstvené, dumavé, stavěné jako pyramidy. Vše pak sešroubované třemi šrouby. Jak by řekl milovník zinů Pavel Ku, šroubová vazba.

Testování silou i něhou

Každou knihu při používání, a většinou před samotným čtením, často různě testuji. S některýma hážu, na některé si nejdřív sednu nebo je dlouze a něžně hladím. Vždy však knihu očichávám jako uslintaný ohař. Jdu po ní po pachu. Často dávám taky knize facku, aby nebyla tak netečná. Knihu Papier v knihe jsem několikrát hodně rychle prolistoval. Takovýto listování jako v telefonním seznamu. Jen barevný dojem, jen haptický dojem z gramáží a kvality papíru a taky průvan. Byl horký letní den a freš vzduch se dost hodil. Kniha Papier v knihe posloužila jako větrák. Kniha větrák. Kniha větrák, která má v každém oddílu opakující se klejm: „Nemiluj knihy, aby si s nimi ozdobil svůj príbytok, ale preto, abys si nimi vyzdobil srdce i ducha,” konec citace. Trochu naivní, ale rozumím tomu. Mám to vlastně taky tak. Jsem stejný idealista i přesto, že kolem sebe vidím narvané regály plné knižních zbytečností. Kvalita bohužel často leží v mastném prachu zapomnění. Vlastně si ale uvědomuju, že kdybych měl ve svých třech knihovnách pouze a jen knihu Papier v knihe, tak by mi to vůbec nevadilo, naopak. Rozehrála by ve mě struny všech mých oblíbených literárních i neliterárních storýs. Kniha Papier v knihe je pro mne totiž plná imaginace a papírů. Už si ji jdete koupit? Mates Burek s panem Birknerem jich mají ještě dost. Možná vám ji i dají. Oni jsou totiž nadšenci pro knihu a jak je znám, udělají pro ni cokoli.