První kniha Petr Babák

Už dlouho jsem neměl podobný zážitek ze čtení. Takový pohled zpět v čase. Na začátek vnímání knihy. Podívat se na sebe jako dítě, který listuje a slintá do leporela. Neví, co s tím objektem. Ani neví, že tomu říkáme už po staletí kniha. Tak do toho objektu hryže. Nemá zuby, takže ho žužlá. Ožužlá knihu tak, že už nejde otevřít. Sedne si na ni. Utrhne obálku a jde dál pro další. Stejný proces a knihy se hromadí. Je to čtení? Není to čtení? Není už ten záznam přežvykování knihy vlastně jejím obsahem? Díváme-li se na dítě, který žužlá knihu, nemáme tu další interpretaci jejího obsahu? Nevzniká tu nový obsah? Nový příběh proplétající se či doplňující příběh knihy? Podobný zážitek jsem měl i u prvního listování knihou Pořekadla. Je to malá kniha, vlastně knížka. Knížka do kapsy. Teda schováš ji krásně i v dlani. Rozměry 9 × 15 centimetrů. Je to prý první knížka. Vazba šitá, otevřený hřbet bez potisku. Celá sázená z Dederonu. Barvy Riso fluo pink, blue, gold. Autorem je Tomáš Račák. Student architektury na UMPRUM. Těším se na druhou. Chystá něco podobného, ale o kapelách.

Je příjemný, když vás nějaká kniha pošimrá. Vychází mnoho krásných knih. Třeba dětských hned úplný hromady. Pak mračna beletrií a odborných, které ani nikdo nemůže učíst. Úplný hromady hromad. Věřím, že mraky z nich by mohly být klidně zavěšený jako pdf někde na síti, ale to by nás milců hodně plakalo do polštářů. Kniha, tedy pozor, jak sám autor T. R. uvádí už na obálce: „Tohle je moje první knížka“, pobízí čtenáře číst jinak. Zcela narovinu vám řeknu, že jsem hodně českých pořekadel nerozluštil ani náhodou. A to je taky vlastně něco, co mě na této knížce baví. Často čtení „jen“ popisuje nějaký příběh. Řadí a jindy historicky vrství data, tu lépe či hůře dětem překládá kresbu světa pro dětského objevitele. Knížka obsahuje 31 pořekadel. Jde většinou o tři nebo čtyři obrázky, které si máte svojí vlastní intuicí či nasbíranými vědomostmi poskládat a rozluštit. Račák nám v úvodu knihy poskytuje rovněž návod, jak knihu číst, a píše: „Jak číst knížku? 1. zleva doprava, 2. každý obrázek zastupuje slovo, 3. slova tvoří česká pořekadla.“ Toliko citace. Pořekadla řazená za sebe vytvářejí svůj osobitý příběh. Příběh spojování, vrstev a neobvyklých spojení. Přiznám se, že když jsem knihu vzal poprvé, napadla mě řada dalších způsobů čtení. Knihou vlastně nikdy nelistuji od začátku. A už to, že do ní vlezete třeba zprostředka, vám zaručí jiné čtení. Čtení na přeskáčku. Zase jiný příběh a jiné návaznosti.

Je dobré po rozluštění či nerozluštění pořekadla pokračovat dál ve čtení. Číst dopředu nebo dozadu. Přeskočit. Pokračovat. Vznikne tak další příběh, který lze interpretovat podobně, jako to dělali dadaisti. Slova tahající z klobouku a vytvářející často nesourodý text, však plný nekonečné imaginace.

Jon Fosse

Pořád kolem sebe slyším, jak je vše vyčerpané a všechno už tady bylo a že se to jen a jen opakuje. Všechno už je vlastně jen postprodukce, dokonce samotné postprodukce umístěné do nekonečné spirály postprodukce. Nemyslím si. Podobný zážitek z „jiného“ čtení jsem měl před nedávnem po pořízení dvou knih Jona Fosseho Melancholie I. a Melancholie II. Zejména dvojka na mě sáhla. Tekoucí text oddělený jen čárkami, který se čte jako řeka, a opakující se a valící se slova, obraty, obrazy či podobenství nebo popisy tečou a přeskakují přes sebe a zase se potkají a cvaknou. Je to čtení v kruzích, v ovoidech, v hyperbolách, čtení zik zak, kdy si prostým opakováním a znovu a znovu skládáš děj. Kniha vypadá, jako by byla postavena na pouhé jedné větě. Jestli někdo nezná Fossův princip psaní ve vrstvách, v kruzích, tak tady krátká ukázka: „Oline stoupá od moře, jde o holi krok za krokem a nohy ji bolí tak, že se sotva belhá, Oline stoupá od moře krok za krokem, v jedné ruce má hůl, v druhé na háčku dvě ryby, jak jen to bolí, myslí si Oline, a jak je příkrý, ten kopec k jejímu domu, každý den ho musí vyjít, na kopci jsou z obou stran domy, stojí jeden vedle druhého, v příkrém kopci stoupajícím od moře, a nahoře, úplně nahoře, na vrcholu bydlí Oline, v malém bílém domě…“ konec citace. Jsou to popisy, krok vpřed a dva zpátky a zase. A znovu a jdeme dále v ději a sledujeme Oline.

Račák nám ještě v krátkém úvodním textu píše: „Rčení souvisí s úslovím a pořekadlem. Rčení se liší od pořekadla tím, že rčení lze volně časovat (házet perly sviním), zatímco pořekadlo jen v omezené míře nebo vůbec… Specifickým typem rčení je přirovnání. Přirovnání charakterizuje vlastnosti subjektu připodobněním k typické vlastnosti nějaké osoby, zvířete, předmětu apod…“

Co se týká vizuální stránky Tomášovy knihy, tak co jsem nepobral, je jakýsi folklórní motiv, který se objevuje hned dvakrát. Jednou na začátku a pak při odchodu. Jestli je Račák Moravák nevím, zjistím. A jestli jsou pořekadla jen z moravské oblasti, to se mi taky nezdá. Jakože humor? To taky nechápu. Obsah knihy je už dostatečně naplněn a osobně se budu snažit folklórní motiv vyškrábat žiletkou. Možná si ho i přelepím. Když jsem se dodatečně autora knihy ptal, co to jako je, ten zbytečnej folklórní motiv, tak prý: „Motiv je staženej z on-line Národní knihovny, stejně jako všechna slova v pořekadlech (ten motiv je vždycky na začátku stránky, vedle paginace – nevím, jak se to jmenuje)…“ Stejně si ho ale přelepím. Všechny obrázky jsou tedy staženy z netu, ukradeny a vytištěny na sice trendy, ale zároveň chápu, že i ekonomicky dostupném tiskovém médiu, tedy risografu. Někde vidíte pouhé fleky, u kterých jen tušíte obsah. Ale to je taky v pořádku.

Tak třeba:

Můj dům, můj hrad. Poznal jsem a přečetl! Takže radost! Láska hory přenáší. První slovo, titulní list knihy o lásce. Tipnul bych někdy z devatenáctého století dle typografie. Nečitelné. Pak stažená fotografie jakýchsi asi hor. V risotisku to vypadá jako tři rozmázlé čepice někde z kámoš tripu za sněhem a třetí obrázek dva miniaturní chlapíci, kteří nesou nějakou věc, která vypadá trochu jako kus kmene stromu nebo rakev. Rakev by se mi líbila víc, takže rakev. Tolik ilustrace pořekadla složeného ze tří obrázků, ze tří slov: Láska hory přenáší.

Nebo: Pinokio od Disneyho. Kus klobouku ufiklýho. Nějaký mříže. Nečitelno. Dál repro stránky z nějaké knihy, dost hnědej flek a zase nečitelno. Jen na titulu růžově MÁ, pak mezera a picta dvou koček v takové nijaké póze. Černobílej kocour a ten samej černobílej kocour. Nevím.

Překládám si: Pinokio má ve vězení dvě kočky? Tykoko, existuje takové pořekadlo? A co by tak asi znamenalo? Že by se Pinokio snažil, pomocí prodlužovacího nosu, dostat z vězení, za svýma kočkama, který už několik let doma hladoví? A proč jsou dvě ty kočky? Sourozenci? Nebo jsou to klony. Jedna kočka krát dvě, který mají Pinokia z basy dostat ven? Samá zapeklitá otázka. Nebo mám výjimečně toto pořekadlo číst odzadu, a tam je klíč? Dvě kočky jdou vysvobodit Pinokia z vězení? Nevydržím a mrknu se do obsahu. Pořekadlo číslo 10 znamená: Lež má krátké nohy.

Nebo třeba sestava obrů: Xycht herce Eddieho Murphyho známého z nekonečných Policajtů z Beverly Hills, který si v mnoha memech klepe na čelo. Jakože bacha. Jsem mudrc. Jsem hlavička, tak pozor. Pan chytrý, žárovka, blik. Pak následuje obrázek s textem „Jen sladce kyň a napověz“ s tím, že slovo napověz je růžové, takže výrazně napovídá. Na dalším obrázku je kresba. Komixová, a tedy rázně stylizovaná. Portrét muže s velkými zuby a dlouhým frňákem, který má místo pleteného kulicha. Krásně spletené a vykroužené hovno. A protože jsme v komix worldu, tak kolem oného hovna jsou takovéty kroucené čárky, jakože asi zápachu, a dokonce i masařka. Toto pořekadlo jsem rozluštil i sám. Takže radost. A zní zcela symbolicky: Chytrému napověz a hloupého trkni.

A ještě třeba 22: první obrázek vůbec nepřečtu. Nějaký zlatomodrý flek. Možná jezevec nebo lachtan. Další obr kus věty se zvýrazněným slovem huba. Ok, to mi něco dává. Pak fotka, kde si skupina nudistů pinká s míčkem. Holej zadek. Silná záda. Ňadra dvou žen a soustředění směrem vzhůru. Čtvrtý obrázek tvoří jakýsi obličej. Teda spíš jeho kus. Vypadá to jako šťourání v nose nebo možná křídlo motýla. Teda motýl, kterej vlítnul chlápkovi do nosu? Sorry, nerozumím. Takže jdu do obsahu a hledám 22: Líná huba, holé neštěstí. Tak to první nebyl asi lachtan, ale lenochod. A ten motýl nacpanej v nose je asi karambol, nevím, neumím, ale už vím. Imaginace vítězí.

Růžová tečka a meow?

Snad jsem jen tápal v použití růžové tečky na každé pravé straně. Jakože dekor? Dekor s obsahem? Jakým? Nebo je to čip? Čip, který obsah rozklíčuje po přejetí prstem? Dostaneš ránu? Kdepak. Prosté jako prd. Cituji TR: „Růžová tečka – konec věty (mám ty pořekadla řezaný do vět).“ Takže tečka. Interpunkce. Šlus. Myslím si, že zbytečný motiv. Začátek i konec věty přece určuje samotná dvoustrana. Přistupovat na tradiční způsob označování u knihy, která vás zcela mile nutí do „jiného” čtení, je zbytečnost. Když uvažovat jinak, tak důsledně. Takže tečka opravdu spíš dekorace. Jo, a to Meow: Mňoukání. Pouhé mňoukání a prý dětinskost. Waj not.

A protože jde o studenta architektury, tak kniha obsahuje předsádky, které nejsou jen nějakým formálním zvětšením či přezmenšením motivů použitých uvnitř knihy, ale jsou pečlivým rastrem malých obrázků. Když říkám malých, tak max do jednoho centimetru, a u kterých je vždy uveden název a formát. Většinou jde o džejpegy či péengéčka, tedy stažená jednoduše a prostě ze sítě. Jak mi pak Tomáš ještě psal, bylo pro něho důležité, že cituji: „A ještě, že všechny data (obrázky, font…) jsou stažený z Googlu. To bylo téma celý knížky, že materiál měl být z ukradeného materiálu…“ Ale ten pravidelný rastr a systém naznačuje uvažování architekta. Stavbu knihy. Architekturu a scénografii knihy v jednom. Architektonický film. Rytmus. Teda tak jsem si to alespoň přeložil. Možná má ale Tomáš jen rád pořádek a systém. Podobně jako já. Navíc jsem rád, že vlastním, jak je uvedeno v tiráži, šťastný výtisk číslo 1 z 31. Kniha je prý věnována slovním hračičkářům. Budu se k ní vracet.

Autor je grafický designer a pedagog.