Barokní schodiště Zámku Troja
Reprezentativní schodiště se sochařskou výzdobou při jižním průčelí Zámku Troja přivádělo vznešené návštěvníky přijíždějící z Prahy skrze loveckou oboru dnešní Stromovky do zámeckých zahrad přímo do slavnostního sálu v prvním patře. Schodiště bylo zároveň samostatně konstruováno jako barokní divadlo, jeviště pro scénu pádu gigantů do Tartaru. Architektura schodiště skrývala důmyslný vodní systém, který na poražené giganty spouštěl vodopád, jímž se dramaticky prohluboval celý výjev. Založení a první etapu stavby schodiště i výroby soch datujeme do let 1684–1685. Realizace celého díla byla zadána Johannu Georgovi Heermannovi v doprovodu synovců Zachariase a Paula Heermannových. Nejmladší částí celého schodiště jsou bysty na vnějším zábradlí, obvykle datovány do doby okolo roku 1708. Kromě signatur dvou sochařů podílejících se na vzniku schodiště najdeme přímo na jeho kamenných částech také autorskou značku navrhujícího architekta, Jeana Baptisty Matheye, a to konkrétně na spodní straně okapní desky korunní římsy pod hlavní podestou.
Ikonografický program schodiště
Základní myšlenku vítězství dobra nad zlem vložil hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka přímo do sousoší nad kamenný portál vstupu do hlavního sálu. Dominující postava Níké – Viktorie, alegorie Vítězství, trůní nad nashromážděnými vojenskými trofejemi v čele s krunýřem, praporci, děly a dalšími zbraněmi. Po jejím levém boku leží pospolu beránek a lev jako symboly Míru, který po válečném triumfu přichází.
Dole se však odehrává dramatický zápas boje olympských bohů se vzbouřenými giganty. Giganti byli synové bohyně Gái, kteří vynikali nesmírnou silou, byli nezranitelní. Jejich bratři, titáni, o několik generací starší synové zemské bohyně, se také se utkali s Diem (v římské tradici s Jupiterem) a dalšími bohy a byli uvězněni v Tartaru. Gáia byla z dávné porážky titánů nešťastná. Giganti uposlechli svou matku, když je podněcovala ke vzpouře proti olympským bohům. Jupiter povolal do boje Herkula a s pomocí dalších bohů giganty přemohl. Schodiště trojského zámku scénu svržení gigantů do propasti Tartaru názorně popisuje. Části ikonologického programu se však propojují i s námětem boje s titány. Zobrazování obou válek mezi Olympany a potomky bohyně země, Gigantomachie a Titanomachie, se ve výtvarném umění různě prolíná a často splývá už od 2. století našeho letopočtu, v jedné scéně se často objevují ikonografické detaily vztahující se k oběma mytologickým válkám. V době protitureckých válek na přelomu 17. a 18. století bylo toto téma velmi populární a stalo se oblíbenou paralelou boje proti nebezpečným výbojům z Východu.
Bohové versus Giganti
Přímo nad Tartarem stojí vpravo Jupiter (Zeus) vrhající dolů svazek blesků, po jeho boku stojí druhá nejvýznamnější postava Olympu, Minerva (Pallas Athéna). Kolem šachty schodiště na oválných balustrádách bojují s giganty další Olympané, na levé straně to jsou Apollón (Apollón), Merkur (Hermes), Prométheus (Prométheus) a Vulkán (Héfaistos), na pravé straně Mars (Áres), Neptun (Poseidón), Pluto (Hádes) a Herkules (Hérakles). Na prvních spodních pilířích obou ramen schodiště spočívají pololežící postavy bohyně Diany (Artemis) a Cerery (Démeter), vedle stojícími protějšky jsou Chronos (Saturn) a vpravo syn Jupiterův, Bakchus (Dionýsos).
Vnitřní stranu schodiště tvoří hrubě otesané skalní útvary, mezi puklinami se objevuje nejen havěť, která tuto propast zabydlila, tedy ještěrky, hadi, žáby a další podobná zvířata. Zadíváme-li se do výběžků a puklin mezi kameny, na mnoha místech rozeznáme tváře patřící gigantům svrženým navždy do Tartaru a proměňujícím se v kámen. V hlubině Tartaru se divoce svíjí v bolestech a bezmoci dvojice gigantů, jež se nemohou zbavit obrovských balvanů, které na ně svrhli Olympané. Další dva giganti z posledních sil vzpírají pod deskou hlavní podesty schodiště skaliska, která na ně byla svržena.
Vnější rameno schodiště korunují bysty, které společně zosobňují řád a uspořádanou strukturu světa, jež byla s příchodem Olympanů nastolena a po jejich vítězství nad giganty znovu obnovena. Najdeme zde čtveřici byst světadílů, čtveřici byst živlů a čtveřici byst denních dob, tedy alegorie odkazujících k prostoru, hmotě a času.
