Otevřená data jako brána do muzea beze stěn

Otevřená data jako brána do muzea beze stěn

Musí být návštěva výstavy, studovny nebo depozitáře jediným způsobem setkávání s historickým materiálem? Proč by měl zájemce o konkrétní umělecká díla strávit více času snahou se k nim dostat než jejich samotným studiem? Zatímco v roce 1800 byla výstavní síň nebo knihovní čítárna zřejmě nejúčinnější cestou, jak zprostředkovat maximum informací co nejširšímu publiku, v naší digitální současnosti to již zdaleka neplatí.¹

Setkání s fyzickým originálem je nezbytné jen v některých situacích. Pokud se uživatelé zajímají o využití kulturních artefaktů v rámci výzkumu, vzdělávání, pro zábavu nebo při kreativní práci, většinou jim digitální reprodukce a současné technologie nabízejí snazší, efektivnější i působivější cesty jak dílo uchopit. Plánuje-li historik umění prozkoumat náměty v barokní kresbě, uvítá online katalogy a vyhledávací nástroje příslušných zdrojů. Chce-li učitel seznámit studenty s klasickým nizozemským malířstvím, může zapnout konzoli pro virtuální realitu a nechat žáky, ať si sami popovídají s Rembrandtem o Noční hlídce. Má-li interiérový designér v plánu remixovat nebo aplikovat dřívější vzory ve svém současném projektu, pomohou mu 3D modely historických artefaktů. Hledáte-li zábavu na páteční večírek, můžete si třeba s přáteli vyfotit selfie a nechat aplikaci nalézt mezi klasickými portréty ty, které se vám nejvíce podobají.

Všechny tyto reálné příklady spojuje, že jsou založeny na digitálních reprodukcích kulturních artefaktů, respektive na rozsáhlých sbírkách a kolekcích známých jako velká kulturně-historická data. O co se jedná? Začněme u mnohem známějšího pojmu „velká data”, který se obvykle používá v souvislosti s informační stopou sociálních sítí, chytrých telefonů, platebních karet nebo s automatickou komunikací nejrůznějších přístrojů mezi sebou. Tedy s bezpočtem různých záznamů, které vznikají v současnosti a již přímo v digitální formě. Oproti tomu velká kulturně-historická data vypovídají o naší minulosti a jsou většinou fyzicky uložena ve skladech a depozitářích tzv. GLAM institucí, což je zkratka pro Galleries, Libraries, Archives a Museums. Ačkoli při porovnání s kvantitou současných záznamů existuje kulturně-historických dat mnohem méně, i tak se jich dochovalo ohromné množství. Kromě samotných artefaktů jsou zde navíc další cenné informace; nejrůznější kurátorské záznamy, zprávy o událostech, výstavách, zápůjčkách, akvizicích, ztrátách, členech, čtenářích atd. Pro představu, nahlédneme-li do sbírek domácích organizací, zjistíme, že Národní knihovna má ve svém fondu více než 7 milionů svazků, Národní muzeum přes 3 miliony sbírkových předmětů a Národní galerie téměř čtyři sta tisíc uměleckých děl.^{2 3}

Jakým způsobem by sbírkotvorné instituce měly zpřístupňovat své zdroje, aby z nich mělo co největší prospěch co největší množství lidí? Ideálním konceptem jsou otevřená data – forma sdílení informací odrážející myšlenku, že data by měla být volně k dispozici každému a pro libovolné využití. Jak praví Wikipedie, otevřená data jsou informace a data zveřejněná na internetu, která jsou úplná, snadno dostupná, strojově čitelná, používají standardy s volně dostupnou specifikací, zpřístupněná za jasně definovaných podmínek, využitelná s minimem omezení a dostupná při vynaložení minima možných nákladů.⁴ Tento přístup, který se i v domácím prostředí už dlouhá léta uplatňuje v mnoha oblastech vědy, hospodářství nebo veřejné správy, se však oblasti kulturního dědictví většinou vyhýbá. V důsledku to znamená zásadní překážku, která zpomaluje, omezuje a v některých případech dokonce zcela znemožňuje využití kulturního bohatství.

Ačkoli kulturně-historická data mají své uplatnění v nejrůznějších oblastech veřejných i soukromých aktivit – ať už se jedná o vzdělávání, současné umění nebo kreativní průmysl, pro ilustraci se blíže podívejme alespoň do oblasti akademického výzkumu. Sdílení sbírek formou otevřených dat, realizované v posledních letech některými předními světovými muzei, iniciovalo vznik nových metod zkoumání kulturní historie. Jedná se zejména o kvantitativní analýzy, které matematickými a statistickými cestami přistupují k muzejním databázím, digitalizovaným archivním kolekcím, metadatům, textům o umění i k virtuálním reprodukcím výtvarných děl. Ve své nedávno vydané knize Cultural Analytics popisuje Lev Manovich tyto metody jako odlišný způsob vidění, který skrze různorodé počítačové klasifikace, vizualizace a simulace umožňuje prozkoumat a pochopit jinak těžko uchopitelné vztahy a souvislosti mezi kulturními artefakty.⁵ Jedná se přitom o podobné způsoby práce, jakými sociologové, klimatologové, ekonomové nebo epidemiologové využívají současná velká data, aby odpověděli na své výzkumné otázky.

Přínosy digitálního zpřístupňování pro akademický výzkum tedy nespočívají jen v rozsáhlejších online katalozích a lepších nástrojích zrychlujících stávající kvalitativní způsoby průzkumu kulturních artefaktů, ve vyhledávání, filtraci nebo doporučování. Jde také o možnost data stáhnout, propojit je s dalšími sadami z odlišných zdrojů a analyzovat je pomocí libovolného softwaru dle konkrétních potřeb. Zadáme-li do vyhledávače akademických článků Academia.edu termín „digital humanities“ reprezentující disciplínu, pro niž jsou velká kulturně-historická data nezbytným předpokladem, získáme 23 600 různých dokumentů, přičemž naprostá většina z nich spadá do posledních několika let. Na podobném portálu Google Scholar najdeme dokonce 93 700 relevantních zdrojů na toto téma. Zúžíme-li svůj pohled na specifičtější obor „digital art history“, první server nám vyhledá 650 a druhý 1 500 výsledků. Podobně bychom mohli pokračovat s dalšími souvisejícími výrazy jako „digital heritage“, „computational sociology“ nebo „cultural analytics“. Všechny tyto nové disciplíny se rychle etablují, o čemž svědčí nejen výše uvedená čísla, ale i nejrůznější vědecká periodika typu Digital Humanities Quarterly, Digital Scholarship in the Humanities, International Journal of Digital Art History, Big Data & Society atd.

Není přitom nezajímavé, že dostupnost dat je klíčovým faktorem směřujícím zájem vědců. Informační přehlcenost se stala dobovým klišé, které však pomalu ztrácí na pravdě. Nyní je možné automatizovaně zpracovávat obrovské množství dat, avšak tato data musí být k dispozici. Výzkumné otázky, pro něž nejsou zpřístupněny relevantní datasety, nemohou být těmito metodami řešeny, a tak se pozornost obrací jiným směrem – tam, kde data nachystána jsou.

Známý pojem Andrého Malrauxe „muzeum beze stěn” získává ve spojení se současnými technologiemi nebývalou aktuálnost. Nyní už nejde o reprodukce na kusu papíru či celulózy, které byly stále svazované svou fyzickou formou, a tím i omezenou dostupností. V současné době má k dispozici internetové připojení 60 % globální populace, tedy přibližně 4,6 miliardy lidí, přičemž jakýkoliv obsah publikovaný online je dostupný (téměř) každému z nich.⁶ Galerie, knihovny, archivy a muzea jakožto veřejné instituce uchovávající dědictví celé společnosti by měly usilovat o integraci veškerého svého bohatství do veřejných či otevřených platforem, kde se stává demokraticky přístupným zdrojem. Měly by vytvářet podmínky, aby kdokoliv mohl s jejich daty zacházet a vytvářet skrze ně nový obsah a nové poznání.

[1] Tématem textu je svobodný přístup ke kulturnímu bohatství. Tvrzení, že výstavní síň nebo knihovní čítárna nejsou nejúčinnější cestou sdílení informací, nijak nezpochybňuje jejich společenskou funkci.
[2] Národní knihovna ČR, Výroční zpráva národní knihovny za rok 2020, 2021; dostupné z https://www.nkp.cz/soubory/ostatni/vz2020.pdf, vyhledáno dne 27. 9. 2021.
[3] Lukáš Pilka, Tereza Škvárová, Otevřené sbírky | Zpráva o digitalizaci a zpřístupňování kulturního dědictví v České republice, 2021; dostupné z www.otevrenesbirky.cz, vyhledáno dne 27. 9. 2021.
[4] Přispěvatelé projektů Wikimedia, Otevřená data, 2021; dostupné z www.wikipedia.org, vyhledáno dne 27. 9. 2021.
[5] Lev Manovich, Cultural analytics, MIT Press, Cambridge, Massachusetts 2020, s. 15–35.
[6] Jessica Clement, Global Digital Population 2019 | Statistic, Statista, listopad 2020.