Profesionální umění a COVID-19: aktuální dopady jako výzva pro inovace

Profesionální umění a COVID-19: aktuální dopady jako výzva pro inovace

Úvod

Krize jsou často vnímány jako příležitosti ke změně a inovacím. Krize také často odhalí strukturální chyby a nedostatky a mají tak potenciál být motorem k narušení statusu quo. Již v počátcích pandemie viru COVID-19 a s ní spojených restrikcí se otevřela debata o dopadu této krize na umělecký sektor, nejen z pohledu ekonomického, ale také sociálního.

Zaznívaly a dodnes zaznívají názory, že pandemie zdůraznila důležitost uměleckých organizací v naší společnosti, ale také názory, že umělecké organizace už nikdy nebudou fungovat jako před pandemií, že dojde ke změně jejich modelů fungování, práce s návštěvníky a především, že se urychlí přechod do online prostředí. Na tyto debaty reaguje výzkumný projekt Profesionální umění a COVID-19: aktuální dopady jako výzva pro inovace.

Projekt vznikl ve spolupráci Katedry arts managementu VŠE v Praze, katedry produkce DAMU a Institutu umění – divadelního ústavu. Hlavní myšlenkou projektu je mapovat dopady pandemie COVID-19 na oblast profesionálního umění, zahrnující divadelní a hudební sektor a oblast výtvarného umění, identifikovat, zda pandemická situace nastartovala inovace a jaké prvky obchodních modelů v sektoru profesionálního umění zvyšují odolnost vůči externím krizím.

V tomto příspěvku jsou představeny výsledky za oblast výtvarného umění a důraz je zde kladen na oblast digitalizace. V rámci projektu bylo za oblast výtvarného umění provedeno 30 polostrukturovaných rozhovorů s řediteli uměleckých organizací.

S cílem zachytit situaci pro celý sektor výtvarného umění byly rozhovory vedeny jak se zástupci státních příspěvkových organizací na národní, krajské i městské úrovni, tak se zástupci nestátních neziskových organizací a soukromých komerčních galerií. Rozhovory probíhaly v měsících březen až květen 2021 a jejich struktura vycházela z nástroje Business Model Canvas, který slouží k zachycení obchodních modelů všech druhů organizací.

Muzea umění a galerie v době pandemie

Muzea umění a galerie, místa, která jsou tradičně založena na návštěvě fyzického prostoru, byla v rámci opatření k omezení šíření viru COVID-19 nucena na dlouhou dobu zavřít své prostory návštěvníkům.

Ze dne na den tak tyto instituce čelily výzvě, jakým způsobem alespoň částečně naplňovat své poslání a jak si udržet kontakt se svými návštěvníky. Prakticky jediným způsobem, jak s okolním světem komunikovat, byla implementace nástrojů digitalizace a vstup nebo zvýšení intenzity v online prostředí.

Ředitelé a pracovníci uměleckých organizací museli v oblasti digitalizace z jedničky zařadit rovnou pětku. Reakce subjektů v oblasti výtvarného umění byla rozdílná, někteří hráči byli na tento masivní přechod dobře připraveni, někteří se naopak vše učili za pochodu a improvizovali a jiní vyčkávali na znovuotevření bez větší tendence inovovat. Každá z těchto skupin měla však ke svým strategiím legitimní důvody, které je třeba brát v potaz. Stejně tak lze v sektoru vysledovat rozdílné přístupy k využití digitálních technologií v budoucnu po ukončení nebo zmírnění pandemické situace.

Zásadním problémem uměleckých organizací v této situaci byla nemožnost dlouhodobě plánovat. „Neustále se nacházíme v situaci, kdy bychom měli být připraveni otevřít, tedy mít nachystané výstavy a program, ale zároveň nevím, kdy otevřeme. Čili, z toho důvodu jsme nemohli vymyslet nějakou celoroční strategii a museli jsme spíš pružně reagovat na aktuální situaci.“ Takto popisuje fungování v pandemické situaci jeden z ředitelů muzea umění.

Digitalizace jako nástroj demokratizace umění?

Podstatný fakt, který z výzkumu vyplývá, je, že institucím, které inovativně a kvalitně předly část svých aktivit do online prostředí, se podařilo rozšířit své publikum, ať už z hlediska geografické či věkové struktury. „Co pro mě bylo pozitivní zjištění, a to je něco na čem bychom chtěli pracovat do budoucna, že najednou jsme měli zásah mimo náš region. Když nám přednáší nějaký odborník, tak přijde 30–50 lidí, když je to úspěšné. Ale najednou když jsme to udělali v online, tak na ten živý stream se nám najednou přihlásilo 250 lidí z celé republiky.“

Dalo by se říci, že díky online programům tak dochází k demokratizaci umění. Na druhou stranu je nutné brát v potaz také dva aspekty. Prvním je možná ztráta, ať už dočasná, nebo trvalá, tradičních návštěvníků a také vyloučení lidí, kteří nemají přístup k internetu.

Dalším důležitým aspektem, který je nutné mít na paměti při tvorbě online obsahu, je pluralita publika muzeí umění a galerií. Zpravidla lze mezi návštěvníky najít  široké spektrum od odborníků přes poučené laiky až po rodiny s dětmi a širokou veřejnost a online formáty je třeba vymýšlet pro různé cílové skupiny.

Muzeum umění a galerie po pandemii

Podstatnou otázkou je, zda se fungování muzeí umění a galerií po pandemii vrátí do původního stavu. Z výzkumu vyplývá, že názory na toto se různí od touhy k návratu k původnímu stavu až po plán přechodu do hybridního modelu fungování.

Všichni dotazování se shodují, že fyzický kontakt s uměleckým dílem je nenahraditelný a zůstává stále zásadní součástí muzejní a galerijní práce. Digitalizace a přechod do online prostředí tak plní tři základní funkce: dokumentace, doplněk a prostředek k oslovení a nalákání nových návštěvníků k fyzické návštěvě a udržení kontaktu s těmi stávajícími. Nelze tedy vnímat online prostředí jako kompletní náhradu fyzické návštěvy. „Beru to tak, že je to hodně důležité, protože to třeba člověka nějakým způsobem zaujme. Vnímám to tímto způsobem a nevkládám do toho více, než že je to důležitá informace a že je nezbytné na tom segmentu působit, abychom toho návštěvníka neztratili. Nemyslím si, že by to tu návštěvnu dokázalo nahradit. Mělo by to návštěvníkovi sdělit něco, co mu doposud nikdo nesdělil.“ Takto reaguje ředitel krajského muzea umění na dotaz o přechodu do online prostředí.

Další ředitel příspěvkové organizace vidí důležitost v propojení obou světů: „My míříme na to, abychom oba světy spojili, jak ten virtuální, tak přímo ten fyzický svět exponátů v našem muzeu. A ono to funguje. Když se nám podaří nabídnout velice kvalitní digitální obsah, který budeme distribuovat mimo muzeum těmi digitálními kanály, pevně věříme tomu, že se nám podaří nalákat mladé lidi dovnitř muzea. Nevěříme tomu, že to funguje obráceně, že když se někdo podívá v tom digitálním prostředí, tak už nepotřebuje jít do muzea.“

Při tvorbě digitálního obsahu je však nutné být inovativní a kreativní. V posledních dvou letech jsme zahlceni digitálním obsahem a je tak nutné vytvořit obsah, který nezapadne mezi stovkami dalších. Ne všichni účastníci výzkumných rozhovorů se však shodují na silnější implementaci digitalizace a přechodu do online prostředí. Objevuje se i zcela ambivalentní vztah k těmto aktivitám. „Jedná se o aktivitu, která se dělá jen proto, aby se vykazovala nějaká činnost, většinu výsledků přechodu do online prostředí vidím jako zoufalou. Možná to plní nějakou dokumentační funkci, ale to je vše.“ Takto hodnotí virtuální prohlídky a další aktivity ve virtuálním prostředí českých muzeí umění a galerií další respondent.

Jiný ředitel krajského muzea umění se zamýšlí nad formátem virtuálních prohlídek. „Když se bavíme o tom, jak převést výstavu do online prostředí, tak nejsem úplně zastáncem toho natočit nějaké video z výstavy, protože přece jenom to video už určitým způsobem nabízí čtení té výstavy. Ta kamera se někde zastaví, jde odněkud někam, a tím už potom určitým způsobem vnucuje to vnímání. Takže já třeba preferuji foto report, kde to přeci jen umožní člověku individuálněji se rozhodovat.“

Některé organizace počítají s udržením a dokonce dalším rozvojem online aktivit i po pandemii a ve svém strategickém plánování také se zavedením hybridních modelů. „Všechno bude jinak a virtuální 3D prohlídky jsou jen špička ledovce. Takže ta budoucnost je řekněme taková, že se bude tříštit do dvou hlavních směrů. První směr bude taková ta klasická virtuální prohlídka, která bude obyčejným doprovodem každé výstavy placeného charakteru. A ta druhá se bude muset rozvíjet na takovéto platformě samostatného oddílu webových stránek, kde bude kombinovat jednak videozáznamy a fotografie, jednak částečně i virtuální prohlídku a jednak nějaké další dynamické prvky, které ale už budou mít vyloženě textový obsah,“ komentuje jeden z ředitelů.

Některé instituce půjdou v rámci online prostředí ještě dále a část výstavních projektů budou organizovat jen v online prostředí. „Já si myslím, že se to už stane naší součástí, protože teď jsme třeba měli nějaké výstavy a museli jsme je zrušit a víme, že se k nim už nevrátíme, tak jsme si říkali, že je uděláme online. Takže já jsem do plánu výstav automaticky zahrnul, abychom měli i online výstavy, stane se to součástí našeho plánování výstav. Výstavní plán už zahrnuje výstavy, které budou jenom v online podobě a nebude to, že bychom tu fyzickou podobu převáděli do online prostředí, ale už některé výstavní projekty budou jenom online. Ono nám to ukázalo, že určitě projekty takto lze dělat a že to osloví určité publikum.“

Sbírka je základ

Klíčovým aspektem, který pandemická situace odhalila a který také vychází z výzkumného projektu, je důležitost akviziční činnosti a kvalitní sbírky.

Sbírkotvorná činnost byla a je základní činnosti muzeí umění a vychází z jejich podstaty. Bohužel řada muzeí se v posledních desetiletích dostala do nelehké finanční situace, kdy musela omezit sbírkotvornou činnost. S tím souvisí i všeobecný trend v posledních desetiletích, kdy jsou muzea umění více tlačena k většímu zaměření se na návštěvníka a zbývá již méně prostředků a času na akviziční činnost. Omezení sbírkotvorné činnosti se však ukázalo v pandemické situaci i pro následující leta jako problematické. „Ale jestli jsme si něco uvědomili, tak opravdu ten tlak na to víc se prezentovat a pracovat s veřejností, který byl od zřizovatele, zde se snažil naplňovat právě na úkor té péče o sbírku. To vidím, že nám ta situace ukázala a že jsme si uvědomili, jak je nezbytné mít přece jenom prostor anebo více lidí, kteří by se péči o tu sbírku mohli věnovat.“

Takto hodnotí situaci ředitel krajského muzea umění. „Pandemie ukázala velký problém při organizování těch reprezentativních, velkých výstavních projektů. Řekl bych, že ty jsou v podstatě nejvíc ohroženy. A naopak ukázala pozitivum něčeho, s čím jsme pracovali hodně často my, to znamená se sbírkami. Že pokud máte výstavy, které jsou založené na prezentaci a zpracování těch sbírek, tak to může být do značné míry velké pozitivum, protože vlastně tu výstavu uděláte za velmi výhodných finančních podmínek a vlastně prezentujete něco výjimečného a jedinečného. Takže tady si myslím, že je to taková inspirace, že si člověk uvědomí, že to, že hodně pracujete s vlastním materiálem, je vlastně i velmi dobrá věc.“

Závěr

Dlouhodobé dopady pandemie COVID-19 na umělecké organizace samozřejmě budeme odhalovat ještě v následujících letech, už nyní však lze identifikovat určité trendy a výhledy do budoucna.

Pandemie odhalila důležitost veřejného financování v oblasti umění a stabilitu těchto finančních zdrojů. K tomu, aby mohly umělecké organizace rozvíjet inovace a oblast digitalizace, by bylo vhodné vytvořit strukturální financování právě pro tuto oblast. Silnou brzdou inovací především pro příspěvkové organizace jsou legislativní a administrativní překážky a slabá flexibilita, které inovace ztěžuje a demotivuje ředitele těchto organizací. Přesto byly umělecké organizace v průběhu pandemie téměř okamžitě schopny zavést, do různé míry, online aktivity a snažily se udržet si kontakt se svými komunitami a navázat kontakty nové.

Pozitivním dopadem pandemie pro oblast muzeí umění a galerií je jistě fakt, že pracovníci muzeí si velmi rychle a masivně osvojili nové znalosti a dovednosti, které jim poslouží do budoucna.

Více o výzkumném projektu najdete na webové stránce www.umeni-covid19.cz.