Rozšíření digitálních technologií v galerijní a muzejní prezentaci výtvarného umění jako reakce na pandemii COVID-19

Rozšíření digitálních technologií v galerijní a muzejní prezentaci výtvarného umění jako reakce na pandemii COVID-19

Krize COVID-19, jež doprovází naše životy již třetím rokem, paralyzovala nespočet kulturních institucí po celém světě v naplňování jejich poslání, především v možnosti klasické formy zprostředkování umění veřejnosti. Na druhou stranu je však viditelné, že nejistota a nečekané výzvy, které jsou s krizí spojovány, s sebou často přinášejí také mnoho inovací a nových projektů. Muzea umění a galerie byly donuceny k rapidním rozhodnutím o alternativách, jak nadále zůstat přítomni pro své diváky a zprostředkovat jim zážitek ze setkání s uměleckými díly. Stejně jako pro většinu činností v našich životech se téměř jako jediná možnost jevil přesun do online prostředí a řada institucí se v rámci své prezentační činnosti obrátila k možnosti využití digitálních technologií. Došlo ke vzniku mnoha virtuálních projektů, jež nesloužily pouze ke zviditelnění samotných institucí, ale mnoho z nich bylo vytvořeno také pro zpříjemnění situace divákům z prostředí jejich domovů, jejich vzdělávání, podpoře kreativity a duševní pohody. Byli jsme svědky nečekaného a místy až překvapivě rychlého přizpůsobení se novým skutečnostem a vzniku rozmanitých forem prezentace v online prostředí. Již nyní je zjevné, že projekty a přístupy založené na digitálních technologiích, jež byly rozšířeny během pandemie, jen tak neodezní.

Do kontextu tématu rozšíření digitálních technologií v muzejní a galerijní prezentaci výtvarného umění v období pandemie je zasazen můj výzkum, který měl za cíl zmapovat formy této prezentace založené na digitálních technologiích, jež byly přijaty vybranými českými galeriemi a muzei umění. Zároveň se snažil proniknout k názorům a přístupům dotazovaných ohledně zprostředkování umění prostřednictvím digitálních technologií obecně a možným proměnám v těchto přístupech v kontextu pandemické situace. Výzkum byl vypracováván v rámci diplomové práce v období ledna až dubna roku 2021, tedy druhé vlny pandemické situace, na vzorku osmi vybraných českých institucí formou polostrukturovaných rozhovorů.

Pro většinu institucí nastalá situace byla a stále je velkou zkušeností ve smyslu intenzivnějších úvah o nových formách zprostředkování umění a stala se přínosem v samotné jejich implementaci a osvojování určitých procesů, o kterých by mnoho institucí mimo pandemii vůbec nepřemýšlelo. Bylo zřejmé, že mnohé instituce zvýšily své online aktivity prostřednictvím využití digitálních technologií a nových médií. Určité rozdíly však bylo možné shledat v míře a intenzitě těchto online aktivit a v jejich formách. Současně je vhodné zmínit, že došlo jak k rozšíření využití digitálních nástrojů, tedy nositelů digitálního obsahu, tak i digitálního obsahu samotného.

Některým institucím se podařilo velmi rychle zareagovat a přesunout téměř celou svou fyzickou aktivitu do online prostředí a rozvinout ji v maximálních možnostech. Otázkou, kterou si instituce (nejen) během této situace kladly, bylo, zda zprostředkování umění v online prostředí vůbec dokáže nahradit zážitek z reálného setkání s uměleckým dílem.
I přesto, že se většina shodovala na názoru, že tento zážitek nahradit nelze, u některých tento názor výrazněji přetrvával a došlo k mírnějšímu rozvinutí nových forem prezentace děl v online prostředí. Jiné (především větší příspěvkové organizace) naopak poznaly potřebu intenzivnějšího přesunu do online prostředí a vyvinutí digitálních forem k tomu potřebných. Tento názor se projevoval především v postoji k tvorbě 360° virtuálních prohlídek. Zejména větší instituce příspěvkového typu rozpoznaly potenciál v zapojení digitálních technologií nejen pro účely prezentace za situace pandemie, ale také v jejich dlouhodobém významu pro budoucnost ve smyslu vzniku významného archivu prostřednictvím zpracování sbírek a dalších aktivit do digitální podoby. Na druhou stranu však docházelo ke zvýraznění slabin týkajících se nejen finančních zdrojů a rozvinutosti IT infrastruktury jednotlivých galerií, ale i ochoty a znalostí pracovníků v této oblasti, které dosud nebyly tak viditelné.

Jedním z hledisek bylo i období, ve kterém k úvahám o zpracování virtuálních prohlídek a dalších digitálních aktivit docházelo. Rozdíly v prezentaci tak bylo možné zaznamenat u institucí, které se rozhodly k téměř okamžitému přesunu svých aktivit do online prostředí, oproti těm, které spíše vyčkávaly na znovuotevření a okamžik, kdy krize pomine. U těch pak docházelo k tvorbě digitálního obsahu v pozdějších měsících pokračující pandemie. Většina respondentů uváděla, že v období druhé vlny pandemie na podzim roku 2020 byl svět již zahlcen digitálním obsahem, mnoho online forem prezentace nebylo novinkou a nedosahovalo tak výrazných ohlasů z řad veřejnosti. I z tohoto důvodu nebyly několika institucemi uplatněny například 360° virtuální prohlídky.

Co se týče rozšíření procesů založených na nových technologiích, většina institucí během pandemie učinila přesun svých offline aktivit a programů do online podoby. Bylo možné zaznamenat, že v tomto smyslu šlo o nejčastější formáty digitálního obsahu. Docházelo k převedení již dlouhodobě fungujících programů (přednášek, workshopů, edukačních programů apod.) či plánovaných jednorázových aktivit, jež ve fyzické podobě nemohly být uskutečněny (vernisáž, komentovaná prohlídka apod.). Bylo možné vypozorovat, že se instituce zaměřily především na oblasti, které pro ně byly v rámci jejich klasické činnosti podstatné a veřejností oblíbené.

Muzea umění a galerie začaly mnohem intenzivněji prezentovat své již dříve digitalizované sbírky. V tomto ohledu se jako velká výhoda projevila možnost prezentace děl z online sbírek, které se staly vhodným obsahem komunikovatelným především na sociálních sítích, a současně na jejich základě mohlo vzniknout mnoho dalších nových forem obsahu (např. videokomentářů k dílům, edukačních aktivit apod.). Některé instituce navíc disponovaly již dříve zpracovanými virtuálními prohlídkami, videi z akcí či digitalizovanými podklady pro edukaci. Pro instituce, které již tyto podklady měly zpracovány a měly s nimi zkušenosti, šlo o výhodu, kterou mohly následně snadněji rozvíjet.

Zároveň byly mnohem výrazněji zviditelněny nedostatky týkající se například webových stránek institucí, kdy se jejich zastaralá podoba a obtížná orientace v jejich nabídce staly překážkou v ucelené prezentaci těchto institucí v online prostředí.

Pro většinu institucí v tomto okamžiku představovaly sociální sítě podstatnou funkci v komunikaci s veřejností a mnoho z nich se tak soustředilo na tvorbu digitálního obsahu určeného k prezentaci na těchto platformách. I přesto, že mnoho galerií bylo na těchto sítích podstatně aktivní již před pandemií, tato aktivita u mnoha z nich za pandemie vzrostla. Z mého výzkumu vyplynulo, že aktivita vzrostla především na platformě YouTube, jelikož docházelo k intenzivnější tvorbě audiovizuálního obsahu. Naopak na platformě Facebook intenzita komunikace u většiny institucí výrazně navýšena nebyla, avšak proměnil se zejména zveřejňovaný obsah a jeho formy.

Docházelo k tvorbě dalších online formátů a aktivit, například virtuálních prohlídek, videokomentářů a edukačních aktivit pro rodiče s dětmi i pedagogy ve formě různých videonávodů či pracovních listů, jež byly viditelné především u větších institucí. Vznikalo i mnoho přednášek, debat a diskusí přenášených živě prostřednictvím platforem sloužících pro videokonferenční hovory. Často však dotazovaní uváděli, že v jistém okamžiku začala být veřejnost unavená přijímáním audiovizuálního obsahu. Objevovaly se pak i specifické aktivity na platformách určených pouze pro audiální obsah ve formě podcastů a hudebních playlistů nebo aktivity s přesahem do veřejného prostoru (vycházkové mapy apod.).

Bylo možné pozorovat, že rozdíly v prezentaci nastávaly v souvislosti s tím, zda byly vytvořené digitální aktivity chápány spíše jako pouhá náhrada, ve které se galerie nechtěly opakovat a neuvažovaly o nich jako o trvalých formátech prezentace. Na druhou stranu pak u některých institucí došlo k utváření zcela specifického pojmu „online galerie“. Ten sloužil k označení ucelených projektů vyvinutých (nejen) pro pandemickou situaci, jež souhrnně zaštiťovaly veškeré aktivity a obsah, které byly během pandemie vytvořeny, ale které budou i nadále udržitelné a využitelné paralelně s klasickým chodem galerií do budoucna jako jakási nadstavba. Díky tomu u sledovaných muzeí a galerií docházelo k vytvoření ucelenější a komplexnější online prezentace výtvarného umění v rámci jejich celkové digitální strategie. Zmíněné rozdíly pak byly viditelné i v souvislosti s typem institucí dle způsobu jejich zřízení a hlavního předmětu činnosti.

I přesto, že současná situace pandemie COVID-19 byla šokem pro většinu kulturních institucí a obnášela trvalejší následky, stala se zároveň výrazným impulsem k řadě zásadních poznání v oblasti galerijní a muzejní prezentace a nových způsobů interakce s veřejností skrze digitální média. Digitální technologie se nečekaně rychle staly součástí existence řady muzeí umění a galerií po celém světě a mnoho z nich začalo přemýšlet o jejich využití nejen jakožto alternativy reálného setkání s dílem, ale jako nástroje, jež může přinášet určitou přidanou hodnotu ke klasické muzejní prezentaci a přispět tak na jedné straně k umocnění návštěvníkova zážitku, na straně druhé k rozvoji dané instituce.