Sbírky muzeí a galerií v prostředí sociálních médií: možnosti prezentace a zprostředkování

Sbírky muzeí a galerií v prostředí sociálních médií: možnosti prezentace a zprostředkování

Anotace

Příspěvek nabízí několik postřehů týkajících se fungování muzeí a galerií v prostředí sociálních médií. Autorka představí vlastní projekt „Bez názvu. Nedatováno.“, jehož bází je webová platforma www.nedatovano.cz s animovanými klipy a pracovními listy zprostředkovávajícími umělecké sbírky muzeí a galerií. Daný projekt je příkladem prezentace a zprostředkování umění pomocí digitálních formátů a tematizuje didaktické aspekty digitálních vzdělávacích zdrojů a možnosti jejich prezentace na sociálních sítích. Projekt dostal zvláštní význam v začátečních fázích pandemie vyvolané šířením onemocnění COVID-19, kdy došlo k uzavření škol a vznikla naléhavá potřeba poskytnout učitelům digitální vzdělávací zdroje a metodickou podporu. Zaměřuje se na zprostředkování uměleckého díla pomocí tvůrčích aktivit a postupů expresivní interpretace; neopomíjí přitom ani inkluzivní aspekt výtvarné výchovy – zejména svou řadou určenou dětem se sluchovým postižením. Příspěvek stručně představí východiska projektu a jeho konkrétní výstupy, stejně jako využité didaktické zásady, jejichž aplikace napomáhá realizaci úspěšné a pro žáky rozvíjející výtvarné edukace.

Úvodem

Fungování muzeí a galerií v kyberprostoru a v prostředí sociálních médií je dnes velmi aktuálním tématem s řadou mezioborových přesahů. Vzniku sociálních platforem – a tedy i dnešních prezentací uměleckých a jiných sbírek na nich – pochopitelně předcházel vznik digitálních nástrojů a obsahů, stejně jako zrod samotného internetu. Ještě v nedávné minulosti se v rámci muzejní kultury média využívala především jako nástroj pro zachycování sledovaných fenoménů, jako nástroj dokumentace a jako doplňkový prostředek pomáhající uchovat kontext sbírkových předmětů. V posledních desetiletích média dramaticky mění možnosti prezentace a komunikace s návštěvníkem; samostatnou kapitolou je využití digitálních médií pro samotnou tezauraci nebo výzkum a pro vizualizace zkoumaných jevů, jež nemají jen prezentační využití, ale přispívají rovněž k základnímu výzkumu.

V oblasti mediálních studií nebo teorie nových médií jsou média a mediální formáty předmětem analýzy, což je stále potřebnější oblast výzkumu, jež se musí odrážet rovněž v muzeologii, teorii prezentace a v muzejní pedagogice. Proměnil se totiž způsob, jak chápeme muzejní kulturu a jak tato kultura funguje; změnila se rovněž produkce, již tento sektor vytváří a nabízí veřejnosti – a mění se přirozeně i způsob, jak tuto produkci zkoumáme a hodnotíme.

Tento příspěvek na svém omezeném prostoru pochopitelně nemůže tato související témata seriózně uchopit, omezme se proto pouze na konstatování, že muzejní prezentace na sociálních médiích a na internetu je relevantním proudem v ohromném množství digitálního obsahu vytvářeného institucemi a jednotlivci. Je třeba tuto digitální kulturu vnímat a analyzovat a ptát se, jaký je dnes – a jaký bude do dalších let – úkol konkrétních kulturních institucí a jakými obsahy mohou a chtějí do tohoto proudu přispívat. Nadchází období redefinicí vizí muzeí a jejich poslání.

Sbírky muzeí a galerií v prostředí sociálních médií – pandemie koronaviru jako příležitost

Formy a obsahy současné muzejní prezentace jsou dnes velmi rozrůzněné a vlivem digitálních technologií se bezprecedentně rozšířily ve velmi krátkém období. Trend vytváření e-learningových platforem a různých typů digitálních vzdělávacích zdrojů začal být relevantní prakticky ihned, jakmile se zjednodušily a zlevnily digitální nástroje a jakmile se stal internet – včetně různých zařízení typu osobní počítač, notebook nebo mobilní zařízení – široce dostupným¹. Využitelnost digitálních vzdělávacích zdrojů produkovaných muzei a galeriemi se samozřejmě neomezuje pouze na oblast muzejní edukace či edukace v kultuře, ale zasahuje také do oblasti formálního vzdělávání a volného času dětí a mládeže – což bylo zřejmé už v období před pandemií, i když produkce tohoto typu obsahu byla alespoň v českém prostředí spíše střídmá.

To se dramaticky změnilo během uplynulého období poznamenaného pandemií koronaviru, kdy vzniklo ohromné množství obsahu a plně se ukázaly nepřeberné možnosti této oblasti prezentace. Jedním z pokusů, jak zachytit a podrobit analýze alespoň část vzniklé produkce, je výzkumné šetření realizované v rámci projektu specifického výzkumu IGA_PdF_2021_026 „Pandemie koronaviru jako příležitost pro pedagogické inovace | Výzkum didaktických prostředků muzeí a galerií“ pod vedením Mgr. et Mgr. Kateřiny Mesdag na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Tento výzkum se mimo jiné zaměřuje na otázky prezentace a zprostředkování uměleckých sbírek pomocí formátů na bázi digitálních technologií a na didaktické aspekty digitálních vzdělávacích zdrojů. V rámci tohoto výzkumu jsou analyzovány různé inovativní formáty a jsou posuzovány posuny, k nimž v dané oblasti dochází. Výzkum se sice zaměřuje primárně na didaktické prostředky, resp. prezentační formáty s edukativním přesahem, i tak ale poukazuje na to, že produkce těchto obsahů je nepopiratelným trendem, který proměňuje projevy muzejní kultury a umožňuje oslovit další skupiny potenciálního publika.

Projekt Bez názvu. Nedatováno. jako jeden z příkladů edukačního využití sbírek v prostředí internetu a sociálních sítí

Autorka tohoto textu se osobně a autorsky do dané oblasti zapojila vlastním projektem „Bez názvu. Nedatováno.“. Také on se výrazněji rozvinul právě po nástupu pandemie koronaviru na jaře roku 2020, jeho kořeny jsou ale hlubší. Zárodek projektu vznikl v roce 2017, kdy byl na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci zahájen projekt „Jedinečností uměleckého výrazu k inkluzivnímu uměleckému vzdělávání“. Projekt byl zaměřen na podporu dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami při výuce uměleckých disciplín a v umělecké výchově na různých typech škol a zařízení; jeho záměr vycházel z přesvědčení, že umělecká produkce těchto žáků a studentů je jedinečná a má být cíleně podporována.

V rámci projektu proto vznikla celá řada metodických a odborných publikací a byla do něj zahrnuta rovněž tvorba digitálních vzdělávacích zdrojů, konkrétně cyklu eduklipů určených jak dětem intaktním, tak dětem se sluchovým postižením. V plánu bylo vytvořit koncepci a vizuál a poté realizovat celkem pět animovaných eduklipů – s potenciálem dalšího pokračování do budoucna. K realizaci byla přizvána ilustrátorka a animátorka Pavla Baštanová, jež klipům vtiskla originální vizuální podobu; výstupy byly připraveny ve spolupráci s edukátory/kami Muzea umění Olomouc a díky zapojení Českého rozhlasu Olomouc. Klíčové části – tlumočení do znakového jazyka – se ujal Pavel Kučera, který má bohaté zkušenosti s (uměleckým) tlumočením a v rámci komunity neslyšících je aktivní jak osobně, tak také odborně a metodicky.

Projekt byl od počátku koncipován tak, aby jej bylo možné dál rozvíjet – buď tvorbou dalších audiovizuálních výstupů, anebo tvorbou pracovních listů se stejným vizuálem. Ty mají jednak navazovat na animované klipy a jednak mají přinášet další náměty zprostředkovávající sbírkové předměty muzeí a galerií nebo dílčí témata výchovy uměním. Tento záměr byl později podpořen menším grantem Ministerstva kultury, díky němuž bylo možné připravit první pracovní listy a sadu dalších ilustrací Pavly Baštanové.

Bází projektu je webová platforma nedatovano.cz, jež dnes kromě původních klipů nabízí rovněž desítky námětů a pracovních listů do výtvarné výchovy. Obsah se zaměřuje na zprostředkování uměleckého díla pomocí tvůrčích aktivit a postupů expresivní interpretace.

Jak už bylo zmíněno, projekt dostal zvláštní význam v začátečních fázích pandemie vyvolané šířením onemocnění COVID-19, kdy došlo k uzavření škol a vznikla naléhavá potřeba poskytnout učitelům digitální vzdělávací zdroje a metodickou podporu. Komunikační platformou projektu se tehdy stala kromě samotného webu také facebooková stránka (facebook.com/nedatovano) s doprovodnou pinterestovou stránkou, jejichž dosah během krizových pandemických měsíců naplno ukázal sílu tohoto způsobu komunikace a sdílení.

V situaci, kdy se expresivní vzdělávací obory na školách zcela eliminovaly, bylo důležité nejen metodicky podpořit pedagogy nabídkou materiálů pro výuku na dálku, ale také obhajovat právo dětí na to mít prostor pro sebevyjádření a tvorbu a právo na to dostávat adekvátní podněty, prostor pro reflexi, stejně jako pro projevení emocí skrze uměleckou expresi. Naplno se rovněž ukázalo, jaký vliv mají umělecké aktivity dětí na jejich pocit naplnění a wellbeingu. Přestože je nesmírně obtížné vyučovat umělecké předměty na dálku, možností existuje nespočet, jak mimo jiné ukázala i velká mezinárodní konference Art Education in the Time of Coronavirus² a po ní také další diskuse a odborná a metodická fóra.

Projekt se díky zapojení různých institucí a dobrovolníků postupně rozrostl a vznikly ucelené řady námětů: kromě první řady „Tvoříme doma“ jde dnes o řadu „Tvoříme o svátcích“ s náměty pro Velikonoce, Vánoce a Dušičky, „Tvoříme digitálně“ s náměty využívajícími digitální nástroje, „Ve světě obrazů“ s náměty určenými pro starší děti a mládež a pěstujícími jejich vizuální gramotnost nebo řada „Tvoříme tiše“ s náměty v českém znakovém jazyce. Aktuálně pokračuje – v těsné spolupráci s Muzeem umění Olomouc – tvorba obsahu pro řadu „Muzeum z pokoje“. Na základě podnětů našich kolegů z praxe, konkrétně učitelů základů společenských věd a občanské výchovy z Gymnázia Olomouc-Hejčín, jsme ve spolupráci s nimi začali produkovat ještě řadu „Občanka na dálku“, jež sice tematicky leží mimo téma článku, ale stojí za zmínku, protože využívá náš vizuál a koncept a vnáší do něj prvek kritického myšlení.

Hlavním cílem projektu zůstává i dnes snaha ověřovat a rozvíjet možnosti prezentace a zprostředkování sbírek muzeí a galerií a využívat je v edukačním kontextu. Autoři a autorky námětů usilují o to nabízet dětem a mládeži umělecký zážitek propojující vnímání uměleckého díla a jeho tvůrčí, expresivní interpretaci. Přestože nabízíme také metody kritické interpretace založené spíše na analýze, pojmech a psaní, právě expresivní interpretace je základní pedagogickou strategií projektu. Jde o tvůrčí cestu poznávání uměleckého díla, kdy dané dílo „ohmatáváme“ a zkoumáme prostřednictvím vlastní expresivní, obvykle výtvarné aktivity. Tento způsob interpretace umožňuje dětem osobité a autentické uchopení významu a formy uměleckého díla – a především bourá pomyslnou bariéru mezi uměním a dítětem. Artefakt neprezentujeme jako nedostižný ideál nebo předmět vyčleněný z režimu každodennosti, ale jako komunikát a smysly vnímatelný fenomén, se kterým se děti mohou a mají setkávat a nad kterým je možné svobodně přemýšlet. Tento komunikát nejenže nabízí významy a pracuje se symbolizací a metaforou, ale zároveň byly k jeho tvorbě použity specifické výrazové prostředky a nese vlastnosti různých (nejen) výtvarných materiálů. S těmito prostředky umělec pracoval svobodně a kreativně – a k tomu samému vybízíme také děti.

Zvolený způsob didaktické transformace ukazuje umění jako něco, čemu může každý na své úrovni porozumět a co stojí za to vpustit do svého života. Ukazujeme, že umělecké dílo poznáváme nejen pomocí zraku nebo myšlenek a slov, ale hlavně pomocí vlastní tvorby a její reflexe. Mimo jiné se snažíme poukazovat na to, že umění se týká našeho života a že nám pomáhá vyznat se sami v sobě a v lidské zkušenosti a kultuře. Jde tedy jak o výchovu uměním, tak o výchovu skrze umění a k umění.

Závěrem

Klipy i pracovní listy vzniklé v rámci projektu Bez názvu. Nedatováno. představují originální didaktický prostředek, jehož cílem je zprostředkovat dětem a mládeži svět umění, stejně jako základní pojmy a skutečnosti z teorie nebo historie umění. Projekt je jedním z mnoha příkladů toho, jak mohou být sbírky muzeí a galerií didakticky transformovány a jak mohou fungovat jako prostředek a obsah vzdělávání. Přestože dnes některé z materiálů existují i v tištěné podobě, primárně jde o digitální data: audiovizuální obsah nebo elektronické pracovní listy s náměty. To umožňuje nejen otevřenost a dostupnost materiálů všem zájemcům (plně v souladu s filozofií open access), ale také jejich sdílení a svobodné proudění v prostředí sociálních médií, jež výrazně rozšiřují možnosti prezentace a zprostředkování.

Z historie už víme, že nová média obvykle nabývají forem těch starých, mnohdy následují jejich konvence – a pochopitelně přinášejí také něco nového. Dnes k tomuto poznatku přidejme ještě další: spontánně vzniklé komunikační strategie a normy ustavené v prostředí dynamicky se rozvíjejících sociálních médií zpětně působí na komunikaci „starých“ obsahů a forem a mění je. Také to lze již dnes sledovat, když se na sítích ocitáme uprostřed pestrého streamu různých obsahů, mezi nimiž nechybí obsah produkovaný muzei a galeriemi. Jejich sbírky už nezůstávají uzavřeny v rámech nebo vitrínách, ale stávají se součástí statusů, videí, fotoalb, digitálních rekonstrukcí a jiných vizualizací, dokonce mohou být předmětem gamifikačních strategií nebo centrem sdílených výzev a dalších populárních formátů známých z prostředí sociálních sítí. Teprve budoucnost ukáže, jestli tyto tendence přinesou pozitiva a jestli je budou umět kulturní a paměťové instituce využít smysluplně. Nemalá část muzejního publika ale přebývá právě na sociálních sítích a muzea by tam měla být spolu s ním.

[1] Více viz Petra Šobáňová a kol. Muzeum versus digitální éra. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2016.
[2] Viz inseaconference.com

Literatura
ŠOBÁŇOVÁ, Petra a kol. 2016. Muzeum versus digitální éra. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 264 s. ISBN 978-80-244-5023-0