He can be argued with but at the same time he is up to date. With Karina Kottová about Jindřich Chalupecký Pavel Klusák

Karina Kottová, the chairwoman of the Jindřich Chalupecký Society, is part of the curatorial team for The Worlds of Jindřich Chalupecký exhibition presenting the personality and ideas of the fundamental Czech art theorist and critic. How did he think? Is he a good patron for the award? What would he say about its transformations? Our spring interview can be seen as a short introduction to Chalupecký in today’s world.

26_1000
The Worlds of Jindřich Chalupecký. Photo Peter Fabo.
The Worlds of Jindřich Chalupecký. Photo Peter Fabo.
18_1000
13_1000
The Worlds of Jindřich Chalupecký. Photo Peter Fabo.
The Worlds of Jindřich Chalupecký. Photo Peter Fabo.
The Worlds of Jindřich Chalupecký. Photo Peter Fabo.
The Worlds of Jindřich Chalupecký. Photo Peter Fabo.

Q: Three decades have passed since Václav Havel, Theodor Pištěk, and others got together with Chalupecký to initiate the creation of the prize for young artists. Is Jindřich Chalupecký, even after all these years, in the changes of time, an appropriate patron for the award granted to young artists?

KK: Certainly yes. If only because Chalupecký used to constantly update what he was interested in. That was a fascinating thing about him. A lot of curators and theorists have significant encounters with a certain generation, and they stay with that generation. In some way, they grow old with it: they usually perceive its ideas as still up to date. Chalupecký became associated with Group 42 in the 1940s: at that time, he formulated things that would continue to interest him throughout his life. Programmatically, he was still building on that but, at the same time, he simply did what I would like to be true immensely for myself and for my colleagues: at the age of eighty, he was still interested in the youngest and the most contemporary things going on. That’s why Chalupecký really strikes me as a suitable personality for the award.

Q: Is there any way, on the other hand, in which the award and Chalupecký as a personality are somehow at odds?

KK: For a long time, we all tried to find out whether or not he actually wanted the award to be established. Because when I came to the Jindřich Chalupecký Society, the official story was that he didn’t entirely like the idea. I think that the concept of comparing art in this straightforward way might not have been close to his heart. But when I later spoke to Theodor Pištěk, for example, he said that Chalupecký was excited about the idea at the time. It was at the very end of Chalupecký’s life, and his friends wanted to please him and recognise his life’s work in that way. Today, it’s just an obscure legend. For my part, I can imagine that the subject of evaluation would be interesting to him – but declaring what is the best is another matter. He perceived art through stories, through the authentic reality of the authors.

Q: Did Chalupecký participate in commissions and juries in his era?

KK: At the exhibition The Worlds of Jindřich Chalupecký, we have short documentary footage of Chalupecký appearing on television in connection with the Danuvius exhibition, the biennial of international art in Bratislava in 1968; he was a member of the commission there, for example. On the basis of the commission’s selection, the programme of the Václav Špála Gallery, where Chalupecký worked from 1965 to 1970, was also implemented at that time. He was then its “commissioner”, today we would use the word “curator” for the position he held. What he considered significant and worthy of attention, he promoted with his selection – he exhibited it, wrote about it, he was very good at that. But he didn’t compare, he didn’t create rankings.

Q: One of the larger rooms in the exhibition is filled with “Chalupecký’s artists” – the ones he exhibited, described, was interested in. Who did he follow towards the end of his life, across the longest generational distance?

KK: In one of the few survey books that Chalupecký wrote and compiled, New Art in Bohemia (which is perhaps a kind of canon of his, the way he compiled the book created for us an imaginary skeleton for this section of the exhibition), the last illustration is dedicated to Jiří David. Isn’t it both interesting and fascinating? David’s generation and the Hardheads group began to appear among the award winners after Chalupecký’s death – as if Chalupecký were anticipating what would be considered essential and defining in a few years. As if he was able to see into the future, after the date of his passing.
But it is not only the art of the youngest artists of those years that is still exhibited and enjoys the interest of the general public. Chalupecký was also interested in artists who could be considered outsiders in their time or who were forgotten in time. In addition to including canonical works from the period of the 1940s to the 1980s, we also wanted to commemorate lesser-known artists whose work is great and very relevant in a contemporary context – for example, Petra Oriešková and Milan Ressel. Oriešková is represented in the exhibition by a hyper-realistic painting which is also surrealistic since it features the shape of an animal combined with a human being. This is something that is being addressed a lot nowadays – the dehierarchization between humans and other beings, questions of interspecies symbiosis and solidarity. Or Ressel’s dystopias, science fiction in giant drawings. Chalupecký wrote about them, saying it’s already a post-human world and that humanity today has the opportunity to quickly exterminate itself – it just has to decide.

Q: It seems that every theorist or critic sometimes has a fondness for phenomena that don’t ultimately come to fruition, that remain on the margins. Chalupecký was clearly interested in those who were outsiders at the time.

KK: Yes, for example, he supported also Jiří Kolář at the beginning, so that Kolář would perceive that what he was doing was art. But I don’t want to look at it completely uncritically. Chalupecký thought in a way that was quite pragocentric: an artist from Brno or, heaven forbid, Bratislava, was a great exotic for him (laughs).

Q: The exposition, which “exposes the personality” of Chalupecký, can be perceived psychogeographically – as a materialization of the ideas and convictions of the great critic and theoretician. What did you wish to expose of his views and focus?

KK: The exhibition The Worlds of Jindřich Chalupecký does not have the plural worlds in its title by chance. The architect of the exhibition, Richard Loskot, has embodied the multiplicity of Chalupecký’s interests — which could sometimes contradict each other — in a series of sub-spaces, some kind of artistic environments. In their plurality, we are trying to address in various ways Chalupecký’s long-standing theme: that art is nothing detached from life. “Reality is not at the beginning of a work of art … it is at its end”, these words can be found in the text The World We Live In, and later Chalupecký holds fast to their meaning. According to him, a work of art co-creates reality in some way, art is an activity that intervenes in reality. This is connected to an idea from one of his more political texts: A society that would have all the art of the past stored in museums, but that would not have contemporary art, is dead. For him, art is what is happening, something that one experiences, something one confronts. He associates it very much with freedom, with a duty, with the great concepts of the time. Nowadays it’s handled a little differently, but the essence is still valid, I think. The fact that art is not supposed to be just a kind of detached reality, a pleasure for the eye locked behind the gallery walls, is still relevant today. It is being addressed on many fronts. For example, the artist Tania Bruguera has initiated a return to the notion of “Arte Útil”, asking to what extent art should be useful and socially engaged.

The Worlds of Jindřich Chalupecký. Photo Peter Fabo.

Q: Vidíte nějakou diferenci, která se rozevírá mezi naší a Chalupeckého dobou – a tedy i Chalupeckého uvažováním, něčím, co při vší úctě nejde udržet nebo vypovídá o rozdílu?

KK: Je jich celá řada. Protože působil v politicky úplně jiné době – mezi válkou, normalizací, chvilkou svobody, kdy mohl něco publikovat a tvořit. Teď jsem si znovu připomněla text Všechnu moc dělnickým radám, kde Chalupecký v podstatě míří k obhajobě přímé demokracie a co největší angažovanosti. Vztahuje to především k pracující třídě. Podle něj je přes neúspěch počátečního étosu sovětské revoluce potřeba to zkusit znovu a opravdu to naplnit. Mluví hodně v třídních pojmech: o distinkci intelektuální třídy, umělců a dělníků, kteří mají nesmyslně rozdělenou práci a volný čas; jestli ho pak naplňují kulturou, tak spíše ve smyslu trochu bezzubé kratochvíle. Zamýšlí se nad tím, jestli a jak může být moderní umění dostupné „masám“. Dnes možná mluvíme v trochu jiných pojmech a souvislostech, ale otázky třídních rozdílů, kritika západního kapitalismu a touha najít jiný, přímější a solidárnější společensko-politický systém se stále vrací. Se spoustou jeho úvah by šlo polemizovat, ale zároveň jsou aktuální.

Q: Výstava připomíná jedním ze svých oddílů, že i téma žen-umělkyň je u něj rozporuplné.

KK: K tomu jsme se museli dostat, že? On psal o umělkyních hodně, jako jeden z mála v té době je podporoval. Vedle známých jmen, jako jsou Eva Kmentová a Adriana Šimotová, sledoval řadu dalších: Naděžda Plíšková, Petra Oriešková, Vlasta Prachatická, Jana Želibská… Věnoval jim velkou pozornost – a zároveň je dost vyděloval. O mužích se u něj nemuselo říkat, že to jsou mužští umělci, ženské umělkyně byly vždycky zmiňované s tím přívlastkem. Řešil jejich specifičnost, třeba mluvil o tom, že hodně pracují se sochou, plastikou nebo grafikou, protože v nich je přítomna tělesnost, hmota: psal, že ženy vycházejí ze své tělesnosti. Což je určitě pravda, ale zároveň tím tak trošku říkal, že intelektuální umění není doménou žen.

Paradoxně nechtěl české umělecké prostředí v žádném případě spojovat s feminismem. Chalupecký je schopen formulovat věci, které dnes vnímáme rozporuplně. Řekne – bohužel se jich moc neprosadilo, protože jejich život je plný domácích prací a rození dětí, rodinné povinnosti je odkláněly od tvorby. Ale vlastně nepotřebují feminismus jako program, protože jsou dost svobodné samy o sobě. V textu Duše androgyna je zajímavá myšlenka: neoficialita a underground podle něj spojovaly ženské a mužské umělce společnou nesvobodou. Nepotřebovali se – podle Chalupeckého – programově vymezit feministicky, ale spíše vůči oficiálnímu umění nebo vůči tehdejší politické situaci. Mluví se o tom, jak měl rád krásné umělkyně, a nevím, jestli by psal o nějaké, která by krásná nebyla (smích). Ale to znám jenom z článků a vyprávění, takže o tom nemůžu podat vlastní svědectví.

Q: V posledních ročnících finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého odcházejí od principu soutěžení. Co by na to řekl Chalupecký?

KK: K tomu se hodí krátké ohlédnutí. Ze začátku nebyla cena soutěží: v devadesátkách se setkala porota, nebyli žádní finalisté, někomu udělili ocenění. Postupně se to měnilo, přibyly čestné ceny a potom finalisté, pak zase jeden ročník nebyli. Postupně se vyvinul model, který fungoval donedávna: pět umělkyň a umělců soutěží o hlavní cenu, později dokonce s novou prací připravenou přímo na výstavu, která je naší Společností podporována a financována. Já to ráda přirovnávám k jiným oborům, kde se udělují ceny. Kdybyste dali pěti lidem sto tisíc, aby napsali knížku a pak soutěžili, která je nejlepší, tak si budou připadat divně.

Q: Takže soutěž se postupně vyvinula směrem dost nezávislým na tom, jak vnímal podporu umění sám Chalupecký.

KK: „Soutěžení” se stalo paradoxem, který se nám organizátorům tak úplně nezamlouval – a spoustě umělkyň a umělců také ne. Proto jsme se teď přichýlili k tomu, že každý rok oceníme pět laureátek a laureátů. Není to ústup od samotného ocenění: tak jako byl v devadesátkách oceněn jeden, nyní jich oceňujeme pět. Už proto, že současná umělecká scéna je výrazem velké plurality a pětici cen tak distribuujeme jakoby do pomyslných kategorií. Většinou tam je někdo, kdo dělá klasičtější malbu či sochu, někdo, kdo vytváří prostředí, někdo zjevně politický, někdo, kdo dělá něco víc intuitivně estetického. Vlastně doufám, že taková pluralita by se Chalupeckému mohla líbit. Zároveň je to něco, co se pořád vyvíjí, nepovažuju současnou podobu ocenění za nijak definitivní. To si beru z Chalupeckého: musíme pořád přezkoumávat, jestli je projekt, na kterém pracujeme, stále funkční. A nebát se aktualizace a proměny.