Jak se Jindřich Chalupecký nadchl pro ruský underground

16. 3. 2022
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

„Od teenagerského věku mě fascinovalo jeho myšlení o umění,“ říká Tomáš Glanc. Rusista přednášející na univerzitách ve švýcarském Curychu a Basileji je jedním z kurátorů nové výstavy Galerie hlavního města Prahy, která připomíná velkou osobnost českého umění 20. století Jindřicha Chalupeckého.

Přehlídka nazvaná Světy Jindřicha Chalupeckého ve středu začala v pražské Městské knihovně, potrvá do 19. června. Připomíná nejen teoretika, kritika, kurátora a esejistu Chalupeckého, který žil v letech 1910 až 1990, obecněji poukazuje na roli teoretika umění nebo kurátora ve společnosti.

S Chalupeckého texty se Tomáš Glanc prvně setkal coby mladík v 80. letech, kdy se šířily spíš v samizdatu než v oficiálních publikacích. „Desítky let se zabýval otázkou, jaký je smysl uměleckého díla. Jeho nepředpojatost a hledání živých zón v umění je dodnes fascinující,“ vzpomíná rusista.

Jednou ze „živých zón“ byl pro Chalupeckého od 60. do poloviny 70. let nejspíš překvapivě Sovětský svaz, přesněji řečeno Moskva. „Nadchl se pro představitele neoficiálního nebo polooficiálního ruského umění, řekněme undergroundu. Dnes to vypadá, že do Moskvy přijel za klasiky, protože mnozí z těch autorů jsou světoznámí. Ale tehdy jim bylo jen něco přes třicet. Chalupecký byl jedním z prvních, kdo o nich začal fundovaně a v mezinárodním kontextu psát,“ zdůrazňuje Glanc.

Teoretik a kurátor Chalupecký cestoval na Východ od poloviny 60. let zprvu jako oficiální představitel Svazu československých výtvarných umělců. Později, když byl doma po srpnu 1968 odvolán ze všech funkcí, přijížděl soukromě. Zprávy o moskevských umělcích Iljovi Kabakovovi, Viktoru Pivovarovovi nebo Eriku Bulatovovi publikoval Chalupecký, doma v Československu v nemilosti, v odborném či exilovém tisku na Západě.

Byl kritický vůči režimu, který ho pronásledoval, zároveň se podle Glance netajil skepsí vůči tomu, jak Západ umění komodifikuje, to znamená, že jej vnímá jako zboží. „Jako socialista viděl naději v systému, který by umělce neuvrhl do závislosti na galeriích, cenách a trhu. Někdy se to projevuje naivitou. Neustále doufal, že jeho oblíbení ruští umělci vyjdou na scénu veřejného kulturního života. Což se ale až do perestrojky nestalo,“ připomíná rusista.

Chalupecký se za undergroundovými sovětskými umělci vypravoval až do druhé poloviny 70. let. Sbírka výtvarných děl, která od nich dostal darem, byla po sametové revoluci rozprodána, není ji tedy možné zrekonstruovat jako celek, což ani nebyl záměr kurátorů současné výstavy. „Pokusili jsme se najít díla umělců, kteří pro něj byli důležití a o kterých opakovaně nebo podrobněji psal,“ vysvětluje Glanc.

Přípravu projektu poznamenalo i napadení Ukrajiny Ruskem a následné sankce. „Část zápůjček jsme několik let domlouvali s našimi kolegy a přáteli v moskevském Muzeu současného umění. Byli velmi vstřícní. Přesto jsme považovali za nezbytné po vypuknutí války na Ukrajině spolupráci s touto institucí přerušit. Zpětně jsem rád, že jsme se tak rozhodli. Několik dní po výpovědi spolupráce se ukázalo, že jednoho spolupracovníka, který se veřejnou cestou vyjádřil proti válce, propustili ze zaměstnání,“ popisuje Glanc.

„Zachránili nás soukromí sběratelé, kteří se pohybují mezi Prahou a Moskvou, jeden artefakt jsme přivezli z Tel Avivu,“ dodává.

Jindřich Chalupecký propojoval oddělené světy, snil o výměnných pobytech umělců ze Západu a Východu. „V 70. letech začal takové návštěvy organizovat. Češi do Sovětského svazu jezdit nezačali, ale ruští umělci přijížděli na pobyty, které Chalupecký pedanticky organizoval a dohadoval program dělený po hodinách,“ zmiňuje Glanc.

„Je zajímavé, že Chalupecký neuměl rusky, naopak žádný z ruských umělců neznal žádný z jazyků, kterými komunikoval Chalupecký. Celá komunikace se odvíjela prostřednictvím překladů,“ zmiňuje.

Teoretikův sen o propojení umělců z různých částí Evropy se však nenaplnil. „Shrnuto jedním slovem, šlo o neporozumění. Pro ruské autory to, co viděli v Praze – a to tehdy byla první liga výtvarného umění, Václav Boštík, Adriena Šimotová nebo Magdalena Jetelová – bylo západoevropsky učesané, málo bezprostřední, chyběla divokost. Čeští umělci se zas trochu spatra dívali na své ruské kolegy. Jejich paleta výrazových prostředků jim připadala, řekněme, málo kultivovaná. Jedním z umělců, kteří to takto kriticky nevnímali, byl Viktor Pivovarov, který se záhy, na začátku 80. let, do Československa přestěhoval a stal se součástí tuzemské výtvarné scény,“ připomíná Glanc.