Květa Pacovská: Kniha v sobě může skrývat úchvatné prostory barevné fantazie

21. 1. 2020
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz
Podcast Petra Viziny s výtvarnicí Květou Pacovskou.

„Měla jsem štěstí na lidi, kteří mě respektovali,“ vzpomíná uznávaná malířka, typografka a výtvarnice Květa Pacovská. Recept na respekt a úspěch v jejím podání zní jednoduše: „Musíte pracovat, pracovat, pracovat a pak zas ještě pracovat.“

Pokud jde o barvy, neexistuje v této zemi nejspíš nikdo povolanější. „Červená je barva veselá, za určitých okolností svítivá, ale existuje také červená zlá nebo smutná,“ přibližuje legenda knižní ilustrace, jedenadevadesátiletá Květa Pacovská.

Vystudovala monumentální kresbu u Emila Filly, proslavily ji autorské knihy pro děti. Ukázala, že kniha v sobě může skrývat úchvatné prostory barevné fantazie. Tato její tvář je doma nejznámější. Proslula ovšem také jako malířka, sochařka, grafička a typografka. Věnuje se i prostorovým instalacím a plastikám.

V devadesátých letech minulého století byla hostující profesorkou na Vysoké škole umění v Berlíně a britské Kingston University. Zahraniční nakladatelé jako první ocenili její invenci a začali Pacovské vydávat autorské knihy, jejichž náměty čeští redaktoři nejprve odmítali.

Nakonec její knihy vyšly ve čtrnácti jazycích, vystavovala po celém světě včetně Tokia, New Yorku, Mexico City nebo Sydney. Je držitelkou ceny Hanse Christiana Andersena, světově nejvýznamnější pocty pro dětské ilustrátory. Ve Francii připravuje vydání dvou nových knih pro děti. Je provdaná za významného českého výtvarníka Milana Grygara.

Výstava nazvaná Utíkejte na konec v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci aktuálně ukazuje málo známou kapitolu v tvorbě Květy Pacovské z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy si jako matka dvou dětí odnášela z obchodu s kovovými surovinami domů zinkové desky. Večer s nimi pak mizela do sklepa, kde do nich kyselinou leptala svá poselství. Verše, apely i obrázky z hracích karet. Dílo, překvapivě pouze v odstínech mezi bílou a černou, pak až do dnešních dnů souborně vystavovala pouze jedenkrát – roku 1971 v pražském Mánesu.

text: Petr Vizina