Nevěsta musí zemřít. Rituály nás připravují na životní těžkosti, říká umělkyně Marie Lukáčová

16. 11. 2023
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

V uměleckém světě výtvarnice Marie Lukáčové nevěsty získávají sebevědomí rituálem, v němž jde o život. Vodník není ladovská figurka látající boty na vrbě, ale ztělesňuje tvořivé síly přírody včetně sexuality, zatímco filmové pohádky pro dospívající působí syrově, bez sentimentu, na nějž jsme v žánru zvyklí.

„Vyprávím příběhy o společenské nerovnosti. Vždycky přemýšlím nad jejich srozumitelností a jak je předat co nejširšímu publiku,“ popisuje Lukáčová svou novou výstavu nazvanou Divoženky, kterou pořádá Galerie hlavního města Prahy. K vidění je v Domě fotografie, potrvá do 25. února.

Dvaatřicetiletá finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2019 pracuje s multimédii, přičemž současná výstava je svým způsobem trilogií. Zahrnuje její výtvarné práce, autorskou knihu Drak a ryba, kterou napsala i ilustrovala, a ukázku z celovečerní pohádky nazvané Orla podle hlavní dívčí postavy. „Vánoční pohádka v televizi? To je přesně náš cíl,“ usmívá se Lukáčová představě, že by příběh nepoddajné Orly o svátcích vysílala některá z českých televizí.

Žánrová tvorba pro děti a dospívající podle umělkyně momentálně kulhá za svým publikem. „Dnešní filmové pohádky neberou děti a dospívající za sobě rovné, stále ve filmu vidím odstup od reality. Přitom děti a dospívající vnímají realitu daleko syrověji než my dospělí. Často se setkávám s tím, že mladí nevěří v budoucnost a nevěří ani starším generacím, ty zas naopak nevěří těm mladším,“ popisuje generační souboj Lukáčová. Podle ní současným filmovým pohádkám vzpurnost, na rozdíl od sentimentality, chybí.

Kniha Drak a ryba představuje způsob, jímž Lukáčová pracuje s archetypy a mýty. Zdánlivě starobylá vyprávění a rituály přitom koření ve fantazii dívčí party z dob jejího dospívání. „Jde o klasické splnění tří úkolů. Nejprve ženich musí mezi ostatními rozpoznat svoji nevěstu, aniž by viděl její tvář. Potom i ostatní dívky sundají závoje, nevěstu jimi spoutají a hodí do vody. Aby se mohla stát ženou svého muže, musí přežít svoji smrt a ze závojů se vysvobodit,“ přibližuje Lukáčová svatební rituál popsaný v knize. „Když pak přijdou děti a starost o rodinu – a neříkám, že je to dobře, nebo že s tím souhlasím -, žena ztrácí své bezstarostné já. Rituálem ve vodě získá sebevědomí, je připravená pro těžké manželství. Ten pocit mi trochu chyběl, když jsem se stala mladou matkou a měla jsem neustále pocit, že dělám něco špatně, že nejsem dostatečně dobrá.“

Možná překvapivě je pro kriticky uvažující umělkyni tématem malebnost české krajiny. Stejně jako charakter reálných i mytických postav, které ji obývají. „Třeba vodník, tedy někdo, kdo stahuje lidi pod vodu. Lada ho ztvárnil jako zeleného mužíčka, který si opravuje boty. Není to sériový vrah, spíš postava patřící k malebné krajině. Podobně hejkal, který vás v lese chce zabít, bývá vyobrazován jako dřevěný mužíček. Mám pocit, že to nějak souvisí s naší krajinou, která není velkolepá, ale malebná. Pracuji na tom, abychom tuhle malebnost znovu objevili,“ uzavírá Marie Lukáčová.