Nevíme, kdo byla Hildegard. Výstava představuje zaniklé multikulturní Československo

27. 3. 2024
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

Střední třída je na vzestupu, zemi ale rozdělují palčivé sociální problémy, národnostní spory i střet mezi levicí a pravicí o dalším směřování. Výtvarné umění meziválečného Československa má v sobě optimismus moderního života a pro dnešního diváka i předtuchu blížící se katastrofy.

První dojem z výstavy nazvané Nové realismy: Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918 až 1945, kterou lze nově vidět v pražské Městské knihovně, potvrzují kurátoři Anna a Ivo Habánovi.

„Moderní realismus 20. let byl snahou přiblížit umění lidem rychlou zkratkou, jakou dnes známe třeba ze zpravodajství. Bez dlouhého vysvětlování jít přímo k věci a být srozumitelný i masám,“ vysvětluje historik umění Ivo Habán jeden aspekt děl autorů, jejichž rodným jazykem byly čeština, němčina, slovenština i maďarština a společným jmenovatelem realistické tendence v tvorbě.

„Na výstavě člověk uvidí tehdejší moderní život, klapot psacích strojů a podpatků, krásné boty ‚baťovky‘, malinové rtěnky, portréty a zátiší, kde budou konfrontováni německy hovořící autoři s českými, to znamená, že vedle Jana Zrzavého bude vystavený Richard Schrötter,“ doplňuje kunsthistorička Anna Habánová. Vrstevník známého českého malíře Zrzavého, přerovský rodák z německo-židovské rodiny Schrötter, v roce 1939 uprchnul před nacisty do Austrálie. Tam v roce 1955 zemřel.

„Nesnažíme se rozbořit příběh klasické české moderny 20. a 30. let, jak ji známe z muzeí a výstav, ale doplnit jeho slepá místa,“ pokračuje Habán. „Jana Zrzavého, Otto Gutfreunda nebo Miloslava Holého dáváme do dobových souvislostí tak, jak je v tehdejším Československu občan mohl vidět vedle sebe, pouze ne na jednom místě. Češi, Slováci a čeští Němci spolu nikdy nevystavovali, to se v té době bohužel nepodařilo,“ zmiňuje Habánová.

Výmluvný je v tomto směru příběh dívky z plakátu, který na výstavu zve. Olej na plátně nazvaný Portrét Hildegard pochází z roku 1931. Zapůjčen byl z městské galerie v saském Freitalu, přestože jeho historie vede do severočeských Teplic.

„Nevíme, kdo byla Hildegard,“ komentuje tajemnou dívku Habánová. Obraz namaloval Heribert Fischer-Geising. Studoval v Drážďanech, velkou část života strávil v Teplicích. Přídomek Geising dostal podle města, jež na druhé straně Krušných hor sousedí s Teplicemi. Tam měl výtvarník část rodiny.

„Jde o jednoho z autorů, kteří v Česku budou představeni úplně poprvé. Výstavy v Teplicích v meziválečném období organizovala Emma Meisel, židovka, která se na počátku 30. let rozhodla, že město pozvedne. Její příběh byl nakonec tragický, ale dokázala do Teplic dostat to nejmodernější z německého prostředí tehdejšího Československa. Multikulturní prostředí se díky jednotlivcům na jednom místě protnulo. Obraz Hildegard k tomuto prostředí patřil,“ dodává Anna Habánová.

Právě tragický příběh teplické kulturní hybatelky předznamenává konec multikulturního Československa; při jeho vyprávění se kurátorce zlomí hlas a vyhrknou jí slzy. „Emma Meisel byla učitelka na dívčím gymnáziu v Teplicích. Jako židovka dokázala po roce 1933 i v radikalizovaném německo-českém prostředí vytvářet kulturní a umělecké prostředí, v němž se prezentovala široká škála výtvarného umění,“ dodává. Emma Maisel zahynula roku 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Bylo jí 57 let.

Stejně málo známý bude širšímu publiku příběh spojený s Košicemi. „Nebyl to žádný daleký východ, ale umělecké centrum. Kontakt tehdy umožňovala železnice,“ upozorňuje Ivo Habán na kulturní metropoli východního Československa.

Právě v Košicích našli po pádu Maďarské republiky rad, což byl dočasný státní útvar existující část roku 1919, azyl mnozí maďarští avantgardisté. Mezi nimi také Sándor Bortnyik nebo Gejza Schiller, jejichž díla jsou nyní k vidění na pražské výstavě.

Pokud jde o neznámé umění bývalého Československa, jako možný návštěvnický objev kurátor zmiňuje slovenského malíře Edmunda Gwerka. Autor s německými i maďarskými kořeny žil a tvořil na Štiavnických vrších, ve středoslovenském pohoří, mimo kulturní centra. „Může být protějškem amerických regionalistů, jako byl Grant Wood. Stejně jako oni jde Gwerk tvrdošíjně svojí cestou, jeho realismus není spojený s městem, autem a telefonem,“ srovnává Habán.

Kurátoři, kteří žijí v Liberci, kvůli tomu dokonce odjeli na středozápad USA zkoumat podobné výtvarné projevy. „Jenomže zatímco američtí regionalisté jsou vystaveni v Muzeu umění v Chicagu jako jeho největší lákadla, za nimiž jezdí návštěvníci z celého světa, regionalisté ze severních Čech nebo Štiavnických vrchů na své objevení stále čekají,“ konstatuje Ivo Habán na adresu československého umění, které právě výstava Nových realismů objevuje. Ve druhém patře Městské knihovny na pražském Mariánském náměstí potrvá do 25. srpna.