Tereza Stejskalová: Umění nás učí strpět názory druhého

19. 8. 2020
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

S kurátorkou Terezou Stejskalovou o bývalých „kulturácích“, frustraci z výstavních institucí nebo o tom, jak je někdy důležité neplatit vstupné.

„Pojď blíž,“ láká kolemjdoucí v těchto dnech pražské bienále nazvané Ve věci umění. Vybízí lidi, aby učinili zkušenost se současným uměním, i když nejsou zběhlí v jeho teorii.

Výstava organizovaná iniciativou Tranzit.cz se koná souběžně na pěti místech metropole: v prostorách Pražské tržnice, v Galerii hlavního města Prahy, v hotelu Panorama, na piazzettě u obchodního centra DBK na Pankráci a v podchodu u holešovického nádraží.

Akce hostí díla 45 autorů – jednotlivců i kolektivů. K nejvýraznějším patří islandský multimediální umělec Ragnar Kjartansson, jihoafrická filmařka a fotografka Candice Breitzová nebo interdisciplinární polský tvůrce Karol Radziszewski.

Setkání se současným uměním nemusí být vždy příjemným nebo povznášejícím zážitkem, varuje teoretička umění a kurátorka Tereza Stejskalová, která bienále připravila s kolegou Vítem Havránkem.

„Pokud má být veřejný prostor stále demokratický, člověk v něm je konfrontován s různými životními zkušenostmi, postoji a názory. Nemusíte s nimi vždy souznít, dokonce vám mohou být nepříjemné,“ uvažuje kurátorka s tím, že jsme v posledních letech vlivem sociálních sítí a názorových „bublin“ stále méně vystavováni zkušenostem lidí z jiného sociálního prostředí.

„Je důležité, abyste jako občan měl zkušenost s někým, kdo vidí věci jinak. Různorodost a také dostupnost kultury je pro nás důležitá. Proto nám jde o to, aby byl vstup na bienále zdarma a bezbariérový,“ vysvětluje Stejskalová.

Kromě setkání s jinakostí může být současné umění i komentářem k nedávné historii a změnám, jež přinesla. Na piazzettě u obchodního centra DBK tak vznikl projekt česko-norských tvůrců Isabely Grosseové a Jespera Alvaera, jehož výchozím bodem je velká skleněná stéla od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Plastika, která na tomto místě kdysi stávala coby součást architektonického řešení, byla zničena. Grosseová s Alvaerem ji teď nahradili replikou vyrobenou podle hmatových vzpomínek lidí, kteří si zmizelý objekt ještě pamatují jako součást veřejného prostoru.

Konfrontace s nedávnou historií se rovněž měla odehrávat v prostorách 20 let chátrajícího kulturního domu Eden v pražských Vršovicích. „Chtěli jsme bývalý ‚kulturák‘ s krásnými interiéry využít. Obrátit pozornost k funkci těchto zařízení a k otázce, co je dnes nahradilo,“ říká Stejskalová. Pořadatelům se ale nakonec nepodařilo jednání s městskou částí dovést k úspěšnému konci.

Tématem Terezy Stejskalové je rovněž povaha kulturních institucí. Ráda by je motivovala, aby opustily zaběhané způsoby a při přípravě expozic se spíše inspirovaly samotnými uměleckými díly. „Nejsem typ člověka, který by věřil, že umění je nejdůležitější věc na světě, obětuji mu život a je mi jedno, co se v provozu výstavních institucí odehrává,“ vysvětluje kurátorka například své nedávné výhrady k fungování pražské Národní galerie. „Pokud bych nevěřila, že se prostředí uměleckých institucí dá změnit, odejdu.“