Text jsem přepisoval, přesně když zemřela. Filozof mluví o výstavě Jitky Svobodové

16. 8. 2023
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

„O filozofii panují různé předsudky. Že je příliš složitá nebo že lidé, kteří ji dělají, jsou moc chytří. Nic z toho není pravda,“ říká český fenomenolog Martin Nitsche. V současnosti se zabývá například tématem odolné společnosti. Také připravil přednášku k právě vrcholící výstavě děl Jitky Svobodové, kterou lze vidět už jen do neděle 20. srpna.

Retrospektivní přehlídku výtvarnice, jež v květnu zemřela jedenaosmdesátiletá, připravila Galerie hlavního města Prahy. Pod názvem Za hranou viděného se koná ve druhém patře Městské knihovny. Součástí doprovodného programu byla i květnová přednáška osmačtyřicetiletého Martina Nitscheho z ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně nazvaná Jitka Svobodová a fenomenologie. Autor zároveň přispěl textem do katalogu.

„Jako filozof, tedy člověk, který se vyrovnal se spoustou složitých koncepcí a neztratil se v nich, chodím na výstavy otevřený a prázdný. Nechávám se oslovit. Mám za to, že podobně ‚prázdná‘ byla Jitka Svobodová, když malovala,“ odhaduje Nitsche. „Vnímám to coby pomocnou ruku od někoho, kdo myslel jako já. Mám za to, že Svobodová vystavěla dům na cestě mezi vnímáním a skutečností a že ten dům má téměř povahu chrámu. Je pozváním ke kontemplaci,“ dodává.

Výtvarnice, která byla perzekvovaná komunisty a za normalizace pracovala jako restaurátorka, zemřela necelý měsíc po dubnové vernisáži.

„Zpětně viděno ta smutná věc posunula výstavu za hranice výjimečnosti. Dům se stává chrámem, kde se s Jitkou Svobodou můžeme setkat a společně kontemplovat viděné. Text k přednášce jsem přepisoval v noci, přesně v ten moment, kdy zemřela. A já to nějak cítil. S člověkem, kterého jsem poznal jedinkrát v životě a promluvil s ním pár vět, jsem se najednou velmi niterně setkal a měl jsem pocit, že mi zemřel někdo příbuzný, někdo z rodiny,“ popisuje Martin Nitsche.

Oč v jeho přednášce na téma filozofie a obrazů Jitky Svobodové jde, přibližuje poukazem na plakát k přehlídce. Na něm se setkávají běžné věci denního života: hrnek s podšálkem.

„Na tom pastelu je hrnek vzhůru nohama, levituje si v prostoru. To je pomrknutí Jitky Svobodové. Ano, je to hrnek, ale dívej se na něj jinak. Její obrazy jsou průhledy do jiné vrstvy našeho prožívání. V jejím díle je vždy přítomný silný ironický moment,“ poznamenává Nitsche. Za příspěvek filozofického myšlení k setkání s výtvarným dílem považuje citlivost. „Myslím, že dílo Jitky Svobodové nechce být nijak zbytečně komplikováno. Vytvářet mu příliš složité rámce by vlastně bylo i neuctivé.“

Výstava je podle něho výjimečná v několika ohledech. „Pečlivým pozorováním věcí a pak jejich zachycením nehledá podstatu ve smyslu nějakého základu, který ve věcech je, ale říká, že podstatou je setkání vnímajícího člověka s reálnou věcí. A že při setkání může dojít k překvapivým, filozofickým nebo spirituálním zážitkům,“ uvažuje Nitsche.

Podle něj se při pohledu na pastely či kresby Svobodové nemáme ptát, jaká je podstata hrnku, ale vnímat pozvání se s danou věcí setkat. „Máme se naučit ještě jiný pohled než ten pragmatický nebo každodenní,“ shrnuje.

Nitsche boří představu filozofie jako řady obtížně sdělitelných myšlenek. Přesto ke svým postřehům přidává „disclaimer“, varování před přehnanou vznešeností úvah. „Kdybyste šel na výstavu Jitky Svobodové a sdělil mi, že tam budete hledat podstatu věcí, řekl bych vám, ať to neděláte, že o to nejde. Že jde o setkání. Co filozofie a fenomenologie dělají, je možná právě tohle; vracejí vysoká intelektuální očekávání zpět k zemi, k banalitě, ale v nějakém smyslu k poctivosti,“ objasňuje.

A ještě na jednu podobnost myšlení solitérní výtvarnice a soudobé filozofie Nitsche upozorňuje. „Dnes je velký tlak na umělce i filozofy, aby se angažovali, řešili zásadní otázky, vyslovili se. Jitka Svobodová byla v podobné situaci už v 70. letech, angažovanost se žádala, ale ona se jí coby perzekvovaná vyhnula životem v ústraní,“ připomíná.

„Fascinuje mě, že její dílo není angažované, a přesto je velmi současné. Mluví ke klimatické krizi, k postpandemické situaci, k myšlence nerůstu, o které se hodně uvažuje s tím, že pokud chceme jako lidstvo a ekosystém přežít, nesmíme tolik růst. Aniž by její umění bylo angažované, vnímáme, že nám ty oprýskané věci stačí, víc nepotřebujeme. Je to angažovanost jiného typu, výzva k nalezení místa a k pozastavení,“ uzavírá Martin Nitsche.