Umělkyně Jitka Svobodová nakreslila hrnek, ale myslela na atom nebo kosmos

24. 5. 2023
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

Tři týdny po zahájení její první retrospektivy v Galerii hlavního města Prahy se uzavřel životní příběh výtvarnice Jitky Svobodové. Zemřela před 14 dny, bylo jí 81 let. „Mrzí mě, že si výstavu neužila víc, že v ní nepobyla,“ říká kurátorka Helena Musilová. Podle ní ještě Svobodová svou práci neuzavřela. „Jsou tam rozpracované věci, o kterých dál uvažovala,“ doplňuje.

Se Svobodovou, jejíž dílo nemá v českém umění obdobu, se od 70. let minulého století přátelil také architekt současné výstavy Josef Pleskot. „Ona byla velmi pracovitá včela. Svoji tvorbu dopracovala do monumentálního díla, které není nikde příliš roztroušené, proto bylo možné jej pohromadě představit,“ říká Pleskot, který je s kurátorkou Musilovou hostem podcastu Na dotek. Přehlídku do 20. srpna hostí Městská knihovna na Mariánském náměstí.

Jitka Svobodová patřila ke generaci, jejíž život poznačily poryvy dějin 20. století. Převzetí moci komunisty pro ni znamenalo ztíženou možnost studia na pražské Akademii výtvarných umění, kterou po dlouhých peripetiích absolvovala roku 1967.

Normalizační čistky 70. let a existenční tíseň ji přivedly k dalšímu studiu, tentokrát restaurátorství a namáhavé práci na obnově památek. „V té osobní krizi ke mně kresba v tu chvíli sama přišla. Řekla jsem si, že budu pořizovat malé záznamy svého okolí. Kreslila jsem prkna, po kterých jsem chodila, lešení, dráty, žárovku, žebřík,“ popsala později Svobodová.

Navrhla ještě název současné výstavy, tedy Za hranou viděného. Podle kurátorky Musilové byla díla Svobodové výsledkem trpělivého a důsledného pozorování. „Bavily jsme se o tom v souvislosti se záclonami. Říkala, že se na ně dívá dvě, tři, čtyři hodiny. Pozoruje, jak se mění za světla, co s nimi dělá světlo denní a večerní, a hledá, co je kdesi za tím,“ vzpomíná Musilová.

Podle ní Svobodová netvořila jiné světy. Snažila se vystihnout podstatu toho reálného. „Dokázala vytáhnout z reality to podstatné a tím jí dodala monumentalitu a jedinečnost. Její soustředění se projevovalo nejen v tvorbě, ale v celém přístupu k životu,“ myslí si kurátorka.

V klidném, soustavném a trpělivém přístupu Svobodové spatřuje architekt Josef Pleskot kontemplativní způsob života. „Ona ty záclony nesledovala hodiny. Sledovala je celý život, stejně jako předměty, kouře, ohně, živly. Zároveň pro ni byla důležitá jasná kontura, přesné ohraničení. Je v tom určité sebevědomí, nerozmyla kontury do neurčita. Na konec svého studia nakonec přece jen udělala prkno, trám, hrnek nebo jinou konkrétní věc, i když při tom myslela na věci atomu nebo kosmu,“ přibližuje.

V rozhovoru pro Paměť národa popsala Jitka Svobodová svoji generační zkušenost. „To soudruhování, ty pionýrské organizace, které manipulovaly s dětmi. Nastřádalo se to ve mně a vzpříčilo se to. Já prostě tohle nemůžu. Jakmile člověk jednou v něčem ustoupí, tak podruhé ustoupí taky. Myslím, že je důležité si zachovat, v co věří, nebo to, o čem si myslí, že je to správné,“ uvažovala.

Byla by její tvorba jiná, nebýt mocenských ústrků a pronásledování? „Je to hodně teoretická otázka. Ale vzhledem k závažnosti díla by byl výsledek patrně vždy stejný,“ soudí Josef Pleskot. V jejím díle cítí cosi absolutního, co překračuje poryvy politiky a dějin. „Třeba by ty věci vypadaly formálně trochu jinak, ale obsahově myslím, že by byly stejné,“ dodává Pleskot.

Helena Musilová k tomu doplňuje, že od sametové revoluce uplynulo již téměř 35 let. „Ani tehdy Jitka Svobodová nesklouzla do opuštění své klauzury, ač byla v plné síle. Důležité bylo, že začala učit na vysoké škole, vychovala neuvěřitelně silnou sestavu, která prošla jejím ateliérem kresby. Nic z toho ji neodvedlo od vlastní cesty. Podstata jejího díla by byla stejná,“ souhlasí kurátorka.