Umění „devadesátek“ inspirovala záplava pornografie. A jinakost
5. 5. 2022
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz
Návrat do 90. let minulého století nenabízejí jen televizní seriály. Na místo činu se vrací také Galerie hlavního města Prahy. A to výstavou Heroin Crystal v domě U Kamenného zvonu. Právě tam se před více než čtvrtstoletím bienále nazvané Zvon 94 stalo první polistopadovou expozicí mladého umění ve velké galerii.
V rozlehlé gotické budově na Staroměstském náměstí byla k vidění díla Veroniky Bromové, Jiřího Černického, Federica Díaze, Mileny Dopitové, Michala Pěchoučka, Markéty Dopitové či Krištofa Kintery. Vybírali je a komentovali kurátoři Karel Srp a Olga Malá. „Šokujícím způsobem,“ psalo se tehdy, „představila téma ženského těla a nahoty Veronika Bromová.“
„Tématem, které Veronika od začátku do umění vnášela, byla jinakost,“ vzpomíná dnes Malá. „Bylo to, jako když hodíte bombu. Prezentovala se tak nápadným vizuálním způsobem, že to vzbudilo ohlas nejen u nás. Její Pohledy – počítačově upravené fotografie s brutálními anatomickými detaily – se dostaly až na titulní stránky nejrůznějších zahraničních uměleckých katalogů. Staly se ikonou feminismu,“ popisuje kurátorka dobu, kdy se práce Bromové setkala s ohlasem i na mezinárodní scéně.
„Obrovský vliv na mě měla moje rodina,“ odhaluje Bromová, dcera výtvarníků, své inspirační zdroje. „Máma se obklopovala zvláštními obrázky, transvestity, anatomickými výjevy, lidmi s tělesnými zvláštnostmi. A měla jsem dominantního tátu, který mě ‚předhodil‘ k fotografování Janu Saudkovi, když mi bylo třináct. Zpětně si říkám, že to šlo dost přes čáru, ale myslím, že otci to nedocházelo. Sám umělec, chtěl ze mě mít umělkyni. A považoval to za dobré školení.“
Aktuální výstava Heroin Crystal zahrnuje retrospektivu z více než 20 projektů, jež Galerie hlavního města Prahy během osmi let uspořádala umělcům, kteří v 90. letech patřili k tehdejší mladé generaci.
„Bylo zvykem jezdit autobusy za dobrými autory do oblastních galerií, dělaly se divoké výstavy, Konfrontace. Otevřít zavedenou galerii mladému, aktuálnímu umění bylo něco nového, nečekaného. Najednou se to v 90. letech mohlo,“ vzpomíná kurátorka Malá.
„Toužili jsme po změně, my sami jsme byli tou změnou,“ přidává se Veronika Bromová. „Byli jsme ti, kdo stávkovali ve školách, podíleli se na revoluci. Měli jsme pocit, že si to zasloužíme. A čekali jsme víc,“ charakterizuje svou generaci.
Kurátorka i umělkyně přibližují mohutnou vlnu zájmu o soudobé české umění, která se v zahraničí vzedmula v prvních polistopadových letech. A vykreslují také zklamání, jež cítily z jejího poměrně rychlého opadnutí. „Nedopadlo to, jak jsme si představovali,“ konstatuje dnes Malá. „Olgu mrzí, že jsme tenkrát nedostali cenu,“ komentuje pak Veronika Bromová svou účast na Benátském bienále roku 1999.
Porota tehdy namísto jejích Pohledů dala přednost vrstevnatějším a náročnějším fotografiím ze souboru nazvaného Zemzoo. „Ocenění nám tak vyfoukla Polka Katarzyna Kozyraová s výbornou prací Men’s Bathhouse, která zkoumala naše vnímání skrze odlišné tělo. Katarzyna si tehdy přilepila umělý penis a šla s ním do pánských lázní. Poláci měli větší tah na branku, byli světovější. České umění bylo podle mě podobnější západnímu, Poláci byli více sví a zároveň pro své umění více pracovali,“ je dodnes přesvědčena Veronika Bromová.
