Umění nemá poučovat. Připadám si spíš jako horský průvodce

22. 2. 2023
Podcast Na dotek Petra Viziny z Aktuálně.cz

Co o nás prozradí stín, jaký otisk po sobě zanecháme na světě a co lze zachytit teplem lidského těla nebo nakreslit rtěnkou? Odpovědi představuje bilanční výstava děl Margity Titlové v pražském Domě U Kamenného zvonu.

Jako studentka monumentální malby na Akademii výtvarných umění koncem 70. let minulého století hledala vlastní styl. Pátrání ji zavedlo do ateliérů a bytů neoficiálních umělkyň či umělců, jako byla Adriena Šimotová, Karel Nepraš nebo Václav Boštík. „Jako kdyby tekla řeka v korytu, dravě a přesným směrem,“ vzpomíná dnes pětašedesátiletá výtvarnice na setkání s autory, kteří zaujali jednoznačný postoj ke komunistickému režimu. „Dnes jako kdyby se řeka rozlila a najednou je krása spíše v té obrovské šíři možností, ve které člověk musí hledat. Není to na první pohled jasné,“ dodává. Výstava jejích děl nazvaná Purpurová vertikála potrvá do 14. května, pořádá ji Galerie hlavního města Prahy.

Své monumentální malby Titlová poprvé představila neoficiálně, zkraje 80. let, v ohněm poničeném pražském Veletržním paláci. „Hledala jsem velký prostor, ale v galeriích se vystavoval socialistický realismus, expresivní reálný svět. Skvělá paní architektka měla tehdy nad opravou stavby dohled. Mezi tím chodili dělníci a vozili beton. Zvláštní propojení dvou energií, underground načerno,“ popisuje „zapůjčení“ prostorů, které dnes spravuje Národní galerie.

„Samozřejmě vím, že umění je jedním z prostředků našeho složitého života, v němž plno věcem nerozumím. Skrze umění se na ty věci snažím dívat,“ uvažuje Titlová. V jejím díle postupně začala hrát roli geometrická a silová pole v přírodě a interiéru, stejně jako technologie. Při tvorbě využívala například takzvaný Kirliánův přístroj, o němž se ve své době věřilo, že dokáže zachytit lidské emoce, anebo termometr, jehož prostřednictvím „malovala“ obrazy teplem svého těla.

„Cítím, že existuje plno věcí, které se nevážou jen k materiálnímu světu. Plno věcí funguje, aniž bychom si je mohli ohmatat, vidět je nebo přemístit. Existují energie, vlny, rezonance, přitažlivosti, tepelný svět. Přidávají životu na zajímavosti a rozšiřují jeho možnosti. Malování teplem svědčí o křehkosti lidské existence. Teplo stále uniká. Něco jím namaluju, zahřeju prostor, ale obraz zmizí. Tohle mě fascinuje,“ popisuje.

Podle ní umění nemá poučovat, svou roli vnímá spíše jako průvodkyně v horách. „Provádím diváky po tom, co mě zajímá, možná to zaujme i je. Namalovala jsem stovku madonek hlínou na jemné plátno. Vidím tu fantastické ženy, matky a jejich malé holčičky. Každý muž se z ženy rodí, zajímá vás to?“ ptá se nad obrazy vyvedenými z materiálu, z něhož člověk povstal a v němž mizí, zaniká. „Každý potřebuje něco. A pokud někdo potřebuje jít se mnou, tak jsem tady,“ směje se.