Playlist Q16

I love 69 Popgejů je audiovizuálně performerská skupina z Ostravy. Vznikla v roce 2001, v současnosti ji tvoří Jakub Adamec a Pavel Pernický, absolventi ateliéru Intermédií Petra Lysáčka na Ostravské univerzitě.

Sote: Motion In Morality
Giant Claw: Earther
Marius Konvoj & Tryša Terror: Člověk
Radical Dance Faction, Youth: Welcome to the Edge
REBEL MC, Little T: Rich Ah Getting Richer
James Ferraro: Weapon
Clannad: Together We
Peyote: I Will Fight No More Forever
Deena Abdelwahed: Pre Island
Sounds of Isha: Nirvana Shatakam
Machinedrum: Gunshotta
Melba: heaven
Scooter: One (Always Hardcore)
I Love 69 Popgejů: Vzhůru
Frederic Rzewski, Kai Schumacher: Coming Together

Na obranu zážitku před tajným věděním

Ondřej Špaček, Marie Heřmanová, Michal Lehečka,
Ludmila Wladyniak: Pravidla vkusu
Host, Brno, 2024, 262 s.

 

Kdo, nebo co rozhoduje o tom, co se nám líbí, tedy o našem vlastním vkusu? Funkcí umělecké kritiky je přinášet argumenty pro svá tvrzení o kvalitě nebo hodnotě, ve prospěch či neprospěch uměleckého díla. Poslední instancí úsudku ovšem stejně nakonec bývá jednoduchý verdikt „líbí-nelíbí“, posuzovaný měřítkem osobního vkusu. Ten se u výtvarných děl často projevuje rčením „tohle bych si na zeď nepověsil*a“. Osobní vkus, podobně jako pocity, nepatří do kategorie témat, o nichž lze diskutovat, kde si při obhajobě vlastní pozice pomůžeme argumenty. „De gustibus est non disputandum“, tedy „proti gustu žádný dišputát“ je pořekadlo potvrzující nevykořenitelné právo podlehnout vlastnímu líbí-nelíbí a myslet si nakonec svoje. Ale co tím vlastně míníme, když mluvíme o vkusu?

Autorky a autoři kolektivní práce nazvané Pravidla vkusu: Jak se společnost rozhoduje, co je v kultuře hodnotné popisují vkus z pohledu sociologie, přesněji řečeno ze zkoumání kulturních hierarchií, jimž se věnuje sociologie kultury a sociologie spotřeby. V textu, který jistou suchopárností nezapře splnění akademického úkolu, dojde na provětrání poznatků, k nimž došly zakladatelské postavy sociologů Georga Simmela nebo Pierra Bourdieua a jejich pokračovatelé a pokračovatelky na současném poli kulturní politiky nebo kultury v médiích.

Originální součástí práce jsou data, shromážděná během tříletého výzkumu kulturní spotřeby pražských vysokoškolských studentů. Tedy skupiny, která svým budoucím vzděláním a příjmy tvoří, coby možní podporovatelé, důležitou cílovou skupinu kulturních institucí. Kapitola nazvaná Tohle si do obýváku nepověsím, věnovaná výtvarnému vkusu, nabízí srovnání, jak vysokoškoláci vnímají literární kánon vedle kánonu výtvarného, zprostředkovávaného galeriemi. Literární díla od Boženy Němcové přes Jaroslava Haška až třeba k Milanu Kunderovi pro studenty patří k tomu, „co by člověk měl znát“ a ve společnosti je poněkud zahanbující nemít alespoň základní přehled. Pokud však jde o výtvarné umění, ke značné neobeznámenosti s výtvarným uměním se respondenti přiznávali bez pocitu studu. Pouze ji konstatují. „Ve školách se navzdory deklaracím osnov jedná o veskrze ‚volný‘ předmět, který nevzbuzuje podobnou úctu, jaké dosahuje oblast literatury v maturitní zkoušce,“ připomíná kniha. V souvislosti s výtvarným uměním se u studenstva v anketě objevuje obava, nejistota či dokonce despekt. Tyto pocity vycházejí z představy, že nejsou dostatečně vybaveni s obrazy nebo se sochami zacházet. Dokonce existuje představa, že k tomu, aby si člověk setkání s výtvarným uměním užil, musí být vybaven jakýmsi tajemným věděním. „K tomu v uvozovkách napomáhají i kurátorské texty a úvody k výstavám nebo katalogům, psané nesrozumitelným, abstraktním jazykem, který tvoří první bariéru při vstupu do světa umění a nezasvěcené zájemce a zájemkyně odstrašuje,“ shrnuje publikace.

Pro výtvarné umění se tato neradostná zjištění dají číst jako dobrá zpráva. Výtvarné umění, na rozdíl od literatury, není překážkou, o níž mladý člověk zakopává při rozběhu za obecným vzděláním. Výtvarné umění není, na rozdíl od knih, ve školách vhazováno do lisu, který má pod tlakem zkoušek vydat svou esenci ve smyslu „co tím chtěl básník říci“. Existuje tedy příležitost pro kulturní instituce ve výtvarném umění, aby místo „nalejvárny“, včetně textů psaných v artovém ptydepe, připravily svým návštěvníkům kulturní zážitek.

Koupání s umělci

foto: Eda Babák

Jsou věci, který pokud nevyzkoušíte, nebudete jim nikdy věřit. Stalo se, že jsem před půl rokem kejvnul na novej projekt Marcely Steinbachové, která si od města pronajala další kus patra domu. Sídlí v něm už její architektonické studio, a že v něm bude provozovat galerii. Prostor pěknej. Hodně vysoký stropy. Uvnitř místnosti čtyři sloupy. Velmi výraznej a krásnej prvek příjemně industriálního prostoru bývalých telefonních ústředen na Vinohradech. Marcela prostor jen tak lehce architektonicky pošmrdlala. Žádné velké opravy, žádné výrazné architektonické zásahy. Nechala viditelné „škrábance” času. Různé stopy po příčkách či kdys přístavbách. Prostor nazvala Prostora. Teda z prostoru se, abych byl přesný, stala Galerie Prostora. Galerie se zajímavým programem. Ten spočívá v tom, že oslovuje většinou umělce, kteří ovšem nevystavují svoje práce, nýbrž práce jiných autorů, kterými jsou doma obklopeni. Můžeme jim, s určitou nadsázkou, klidně říkat sběratelé. Stalo se, že mi zhruba před půl rokem Marcela volá a jakože: „Petře, nechtěl bys taky ukázat, co máte doma za arty?” Jelikož se u nás kdys stavovala, protože náš dům dokumentovala do architektonické ročenky, věděla, že nám na stěnách opravdu visí kdeco a kdekdo. Tehdy jsem na návštěvu kejvnul a stejně tak i na příslib vystavit naši sbírku. V duchu jsem si říkal, že z toho stejně nic nebude. Že je to až moc daleko a vlastně to úplně vypustil z hlavy. Ne tak Marcela a nejednou po dlouhém čase volá. Jdeme na to! Celkem jsem se orosil.

Píšu tento úvod možná dost rozvláčně, ale přišlo mi důležité dostat vás do situace i v detailech. Dostat vás do hry a rozehrát art šachovnici. Nikdy jsem, před dnes už více jak třiceti lety, nezamýšlel, když jsem s Jiřím Valochem směnil první art za svůj tehdejší, že po čase a tak nějak přirozeně vznikne něco jako sbírka. Ten Valochův art byl pro mě impozantní a zároveň i iniciační. Spočíval ve Valochově klasice. Na ruční papír z Losin formátu A4 strojopisem sepsaný text, ale jaký! Tehdy jsem se dost intenzivně zabýval knihou jako artist book a doloval toto téma všemi směry. Valoch na ten první pís mé sbírky na stroji vyklepal přesně toto: „kniha, která nemá žádnou hmotnou podobu. její existence je determinována pouze existencí tohoto textu a jeho reflexí v mysli kohokoliv.“ Skvělé. Fantastická a typická Valochovina. Radost! No, a pak se to tak nějak pomalu a bez koncepce rozjelo. Výměny, dlouhé návštěvy, skvělé spolupráce a vůbec, prostě umělci všude, kam se podíváš. K Daliboru Chatrnému jsem chodil do ateliéru na Botanickou. Nosil jsem mu ukazovat svoje juvenilní pokusy a on sahal do svého archívu a tahal a komentoval. Skvělej pocit. Mluvení rovnýho s rovným. Velkorysost. Otevřenost. Nezapomenu. Nebo Jiří Hynek Kocman a jeho čaje naopak plné stresu. Kdy nikdy nevíš, jestli si s čajem tykáš přesně, jak máš podle JHK ultramegaregulí, nebo kdy je ten správný na vteřinu přesný čas loužení anebo už čas konce loužení. Nekonečnej stres. A pak jsem od JHK dostal dvě jím vyrobené knihy. Opatruju je jako oko v hlavě. Jedna čajová.

Jáno Mančuška a první taková opravdová spolupráce. Hodně intenzivní a kolem Vítek Havránek, Tomáš Vaněk, Pepa Bolf nebo Honza Šerých. Bezhlaví jezdci. Z tohoto období mám sérii šesti Mančušků i poslední černobílou fotku už z filmařského období: nafocený svitek celuloidového filmu. Begining… The End. Nebo Tomáš Vaněk, který nám nejdřív na Petrským ve studiu nastříkal poštovní schránky pro pošťačku. Ta se mě zcela strojově a bez mimiky každý den ptala, kde máme schránky. Tak jsem je nechal Tomáše fouknout šablonou přímo na stěnu. Když přišla tato milá bezmimická pošťačka, předběhl jsem ji: „Schránky máme tady!!“ Je fakt, že jsem ji pak u nás už neviděl. Pak nám Tomáš vytvořil v Laboratoři na Žižkově dva svoje Participy, které mám moc rád. Nejdřív sadou míčů namáčených v bahně udělal z jedné stěny tapetu otisků tím, že míče různých velikostí, typů a kvalit namočil do bahna a hodil proti zdi. Půl dne bengál v domě, ale ten výsledek. Velmi autentickej. A pak druhý, kdy nafoukne velký míč o průměru cca 120 cm a nechá ho s vámi týden bydlet. Míč chodí průvanem po místnosti. Zajímavej zážitek a pak příjde mistr a míč jedním vpichem jehly praskne. To, co z něho zbyde na zemi, vám pak napne na stěnu. Art. Těch art příhod jsou stohy. Pak jsem chtěl už víceméně cíleně třeba fotku od Vaška Jiráska, Tománkovy fotky nafocený za chůze a jakoby z kapsy. Spolupráce s Kateřinou Šedou na úplně prvních třech katalozích hned po tom, kdy dostala cenu Chalupeckého. Spolupráce na katalogu-albu Je to jedno.

Třeba pořízení fotky od Libuše Jarcovjákové a náš společný úplně strašně temný příběh předání fotky, který nás už navždy spojil. Domlouvali jsme dlouze datum předání fotografie, až padlo na den, kdy jsme měli v ateliéru na UMPRUM poslední předvánoční sezení se studenty a že si taky dáme spolu nějakej svařák. Prostě vánoční atmosféra, do které fotky patří. Leč najednou na fildě střelba. Oba domy jsou od sebe přes křižovatku a náš balkon jen přímo nad ní. Vše otočeno a Libuše na mě do večera čekala v obskurní kavárně u Karlova mostu, protože k nám na Palacha nikdo nesměl. Celá vzpomínka zabalená v temnotě, zděšení a smutku.

Sbírka rovněž zahrnuje i jednu „úchylku“, a tou jsou rozličné fetiše. Jedním z nich je například oranžová taška Ladislava Sutnara. Tuto nákupní tašku, s mnoha funkčními kapsami v typické oranžové barvě, mi při jedné z mnoha návštěv střešovické vily během prací na jeho monografii věnoval sklář a duší experimentátor Václav Cigler. Daroval mi ji s dovětkem, že je to podle tradující se legendy taška Ladislava Sutnara. Cigler byl žákem významného umělce a teoretika Josefa Kaplického ve sklářském ateliéru na UMPRUM. Přiznám se, že už jen představa, že ikona mého grafického dospívání s monogramem LS chodila s touto, tehdy jistě na první pohled vyzývavou taškou na nákupy rohlíků do blízkého magazínu, mi úplně dostačovala k tomu, aby se tento plátěný oranžový artefakt stal oblíbeným fetišem v mé tehdy již započaté a tak nějak chaotické, leč vášnivé sbírce. Ani jsem pak dále více nepátral, jestli jde o legendu, nebo fakt, nebo zda bych snad chtěl tašku vyprat či jinak dodatečně opečovávat a vylepšit. Kdepak. Vše je původní.

A teď to hlavní, proč tady totálně nezáživně a jistě dost dlouze popisuju svoje „sběratelské” brouzdání ateliéry a příhody z dávných i nedávných časů? Arty během těch let zaplnily zcela náš dům. Stalo se to fakt zcela plíživě a nepozorovaně. Ale je plno. Zdi nasátý energií umělců. Vše tak nějak pocitové komponování, ale žádné principiální zaplnění art od podlahy po strop. Pěkně s citem pro kompozici. Na pána. Jen u sebe v pracovně jsem to rozjel naplno a bez jakýchkoli zábran a fest. Stěny zahlceny. Tady můžu, tady nikoho neomezuju. Tady je to jen moje. Moje pracovna. Takže plnej plyn a pěkně vedle sebe Vajd, Klyuykov, Maceková, Veškrna, Filko, Othová, Kintera, Cihlář, Pošová, CAP, Kvíčala, Knopová, Dub, Cudlín, Rudolf, Jirásek, Brousil, Palla, Perjovschi, Kokolia, Havel, Namor, Bill the Hobo, Mančuška a mnoho dalších. A to jsme pořád v pracovně. Moje pracovna se tak stala prostorou, kde chce přespat každý, kdo nás navštívil, a víte proč? Protože je naditá, totálně a krásně naditá, energií všech těch umělců. Vždycky jsem se tomu smál, když někde v literatuře o tomto ezo zážitku někdo něco napsal. Přišlo mi to vždy takové vlastně literárně přiblblé a pozor: Vono to existuje!!! Je to tak a je to nekonečně skvělý! Kam se hrabou Lurdy! Kam se hrabe let tryskáčem nadzvukovou rychlostí! Kam se hrabe deset kachen na medu hodiny a hodiny mučených s libečkem na hrudnících v troubě! Toto je prostě energie artistů. Je to nekonečný ezo tok, lázně všehomíra. Vesmír. Let vesmírem jen tak v triku a plátěnkách!

Stalo se totiž, že se termín vernisáže sbírky v Galerii Prostora blížil a prostě nebylo zbytí a všechny obrazy, fotky, prostorové artefakty musely ze zdí, ze svých jistě už oblíbených míst plných prachu. Prostě všechno dolů a příprava na export. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že něco mizí, a potvrdila mi to i rodina. Něco se děje. Vzniká prázdno. Mizí energy. Mizí magie soužití. Mizí magie koupání s umělci. Nikdy bych na to fakt nevěřil, a i když jsem vždycky v galerii zažíval takové to nevysvětlitelné šimrání v podbřišku, teda víc jsem ho měl vždycky v antikvariátech s knížkama, ale i v galerkách bylo a šimralo. Tak po vyprázdnění našeho domu se to stalo. Umění zmizelo. Smutek. Art Lurdy pryč. Denní přirozená koupel v artist energy. Všechno toto emo pryč. Studeno. Čekárna. Takže jestli vám někdo bude vysvětlovat, že jako umění jakože na co a jakože proč, tak si nikdy tyto lázně nezažil.

 

Autor je grafický designer a pedagog

Správné setkání s autorem

Těžko říct, koho to kdy napadlo a kdo s tím začal jako první, ale komentovaná prohlídka vedená autorem se stala součástí výtvarného provozu stejně jako vernisáž či katalog. Všechno jsou to nástroje přiblížení díla, které jako by samo od sebe neumělo mluvit a je třeba ho šikovně postrčit k divákům.

Není vyloučeno, že komentovaná prohlídka původně nahrazuje návštěvu ateliéru, kterou v masových globálních společnostech nelze ve velkém počtu uskutečnit. Tedy živě, on-line jde už všechno, ale to není ono, fyzická přítomnost autorova je jiné mediální podstaty. Navíc návštěva ateliéru je vysoce intimní záležitost. Nemůžou se tu procházet davy, které mezi výkladem surfují na mobilu, vyřizují pracovní korespondenci nebo si jen tak povídají o tom, kam po prohlídce půjdou na večeři. Ateliér je tak trochu posvátné místo tvůrčího já, šlapat v něm jako slon v porcelánu moc nejde. Pokud tedy není potřeba prodat obraz, ale ten se mase nedává skoro nikdy.

Komentovaná prohlídka vedená autorem vlastní výstavou v galerii nebo muzeu je už něco jiného. Jsme na veřejném místě, které si tvůrce na chvíli půjčil, aby mohl ukázat, co nového (případně starého) vytvořil. Když mluví kurátor, vysvětluje často svůj vztah k autorovi nebo osvětluje ideu či koncept instalace, již zvolil. Autor či autorka, ti jdou rovnou k věci – tedy k dílu samému.

Je to zvláštní situace. Autor prochází galerií své tvorby a vykládá historky o svých obrazech. Přibližuje je veřejnosti tím, že jim poskytuje často velmi hutnou legendu. Může samozřejmě popisovat i použité techniky, zvolené barvy, cokoliv. Je to vlastně druhá malba či instalace. Další autorský nátěr, který se chtě nechtě na obraz (artefakt, objekt) nanáší. Je-li dostatečně hutný a souvislý – a někteří autoři umí být i strhující rétoři, jde-li o jejich „věci“ – těžko ho pak seškrábnout. Můžete se o to snažit, ale už se vám to nikdy úplně nepovede.

Podobná situace nastává i v hovorech s jinými umělci: Jak jste myslela tuto větu, paní spisovatelko? Odkud se vzal nápad, navléknout tanečníka do fosforové barvy, pane choreografe? Chtěli jste filmem říct toto, anebo něco úplně jiného? Ten závěrečný obraz celé minisérie je shrnující metaforou, nebo otevřením do série nové? Pochopil/a/o jsem to správně? Ano, komentovaná prohlídka je nejenom příležitost vidět umělce/umělkyni (slavného/ slavnou, nebo v možnosti slavné), ale je to šance správně pochopit. Vědět i to, co věděl a myslel tvůrce, jít takříkajíc za ním jeho myslí a cítěním, takže dílo najednou svítí tak nějak – správně!

Komentovaná prohlídka nabízí výjimečnou možnost stávat se kopií umělce, kopírovat jeho postupy a myšlenky a přilepit je pak na dílo, které na mě sice nějak působilo, ale co když jsem byl úplně vedle a nepochopil, co chtěl autor říct. Umělec-komentátor nám řekne pravdu, poví, jak to je. Vy-světlí nebo alespoň naznačí pravdu díla.

Není nic cizejšího umění než tato pravda díla. Ta se totiž, jak kdysi lakonicky, ale velmi přesně popsal Nietzsche (samozřejmě jde o vtipnou, nikoli humornou metaforu), odehrává „mezi“. Mezi jevištěm a hledištěm, říká Nietzsche, používaje obraz divadla. Divadlo se nehraje tam, na prknech, která znamenají svět, nýbrž na tenké hraně mezi divadelním a diváckým světem, která se (v mnoha uměních právě masově) obou světů dotýká, a proto je nějak „inter-ferenčně“ spojuje. Nietzscheův obraz se zdá být univerzální, funguje na veškeré umění. Lze jej přenést skoro kamkoli, což se také děje, ještě velmi blízko k německému filozofovi (když N. zemřel, bylo M.D. třináct let) téměř totéž vyslovuje Marcel Duchamp. „Tvůrčí akt neprovádí pouze umělec; divák uvádí dílo do kontaktu s vnějším světem tím, že dešifruje a interpretuje jeho vnitřní předpoklady a omezení, a tím přispívá k tvůrčímu aktu.“ Dílo je tedy tu, ale „oživit“ ho musí ti druzí. Jedno bez druhého samozřejmě existuje, tak jako umělec je někdo jiný než divák, pozorovatel, posluchač, čtenář. Dokud se ale jejich aktivity nesejdou, k ničemu nedojde a umění spí. Je to překvapivé, ale je to tak – Umění je spolu-tvoření!

Proto se také komentovaná prohlídka s autorem jeví jako bláznovství, které jde zcela proti smyslu umění. Proti vytvoření základní situace, v níž sebou musíme (po)hnout, aby se umění vůbec mohlo rozehrát. Dotknout se autora, jistě, to stojí za to, ale teprve tehdy, až se on dotkne nás.

 

Autor je novinář a filosof

Náušnice (z cyklu Cosi nevyslovitelného)

Vladimír Birgus, Scheveningen, 1984

Mezi měst               vním útesem se skládkou prasklých bójí a sochou rybáře (u nohou koš kovových ústřic, co b                  t jenom za odlivu) vypadá řada bud na pilotách ohryzaných solí, každá skrz naskrz probodnutá                řenu, jak spáleniště haly nebo vrak naftařského člunu. Staré molo, kamenný trychtýř, za                   iemi, které, škubající se ve větru, věčně ohnuté, jako by roztřepeným koncem plnil k prasknutí                     vytrvalý protivítr. V borovici, v proudu vrchních větví, hnízdí poštolky – výhružně se opírají p                    stnímu peří, kalnému proti světlu, s usazenou rzí po hladinách povětří. Vzápětí stojí nad hradbo                    ak odrazy vystouplých kvádrů.

Moh                   být zajímavý obraz, všechny ty odstíny hnědé, vlny, co se rozšiřují po pláži jak zašlé umaš                   nosy, červený talíř poletující mezi světlou zelení dvou větrovek a pes s nedůvěrou čichající k                     Ale nikdo tu nemaluje. Rybáři, co někdy připomenou rybáře u stojanu (některý občas blou                 inách), nevidí nic než splávky, stříbřité hlavolamy, které se houpají už v lehkorukýc                    ch, tam, kd                            staré básni: „lovící racek, změněný / ve výstřik pěny, hned zase tuhne, / a jako by se odrazil / be                  stoupá nazpět k ostatním“.

Chod                      odlivu, kdy se skaliska s nánosem čerstvých ruduch válejí v bahně jak stáda buvolů nebo jaků a                       chu dotčeně uskakují černošedé volavky, jako by se je vlasatí buvoli šetrně pokoušeli s                      Připomíná plážového uklízeče nebo krysaře, když strunou na dlouhé rukojeti pomalu kýv                            omáčeným pískem. Ale žluté světlo na konci tyče a hvízdání struny, zprvu nezachytitel                      ění v mistra, před nímž couvlo moře. Za pásmem bahna, na němž lampa z mola leží jako oti                      ského palce, cinká tmavá voda plná nádobí. Ani hrůza, ani hudba. Strunou krouží nad podezře                       sem (zkouší to na něm už podruhé), mezi převrženou mísou medúzy a plátem řasy, který – i kdy                         smráká – plave v horkém oleji blech. Škvíra nad vodním horizontem pouští světlo z jiného pok                      čný člun se jí protáhne s utrápeným zatroubením, v němž je příliš mnoho vzduchu. Halo, haló, t                      nský večer, všichni utopeni.

A jako                    í proměna – jen pro toho slepého sběrače, dá se říct, se zdviženým nosem a ptačími pohy                         – nad prostorem vybuchne (jak ohňostroj, říká si) vůně vařených těstovin.

Pak str                     kaně vypískne.

TÉMA Q. Slovensko

Rudolf Fila, bez názvu (intervence do reprodukce grafické předlohy A. Homoláče), 1971

Poučenie z krízového vývoja – sme na vlne a musíme si vybrať, na ktorú stranu histórie sa postaviť
Alexandra Kusá

Keď prišla ponuka napísať „osobní pohled na to, co se na Slovensku v souvislosti s kulturou děje, jaké jsou podle vás motivace Šimkovičové a Fica a hlavně – kvůli tomu píšu – vaše osobní zkušenosti v této situaci“, tak som zostala zaskočená. Nebola som si istá, či dokážem za stanovené tri týždne získať potrebný odstup na to, aby som sa na tú situáciu pozrela pragmaticky a profesionálne. Ani pre potreby krátkeho textu. Na druhej strane, a to nebudem zastierať, je to prvá príležitosť k terapeutickému okienku a tú skúsim využiť.

Nová kultúrna politika
Vedenie ministerstva dostala v povolebnom delení Slovenská národná strana, ktorá ho pridelila tandemu Martina Šimkovičová/ministerka – Lukáš Machala/ideológ. Ich politika sa opiera o naivné – sčasti poddanské a sčasti infantilné – predstavy. Súčasťou je heslo „teraz sme tu my“, riadenie je rozkazovanie, ale aj mentalita a slovník 90. rokov. A ešte treba rázne a všetko rozbiť, aby to „riadenie“ bolo vidieť. Napriek vágnym vyjadreniam o „slovenskej kultúre a žiadnej inej“ alebo potreby stožiarov so slovenskými vlajkami ide o známy scenár – dosadiť „svojich ľudí“, obmieňať ich podľa potreby, producírovať sa vo funkciách, veľa trepať do vetra a vytvoriť podmienky pre kamarátov. Žiadny diabolský masterplán, žiadny súboj ideí – vlastne iba šikana, demonštrácia prvoplánovej sily, velikášskych predstáv, a to všetko posilnené konskou dávkou amaterizmu. Poverený generálny riaditeľ kolegov na zamestnaneckom stretnutí oslovoval umelci a navrhol usporiadať expozíciu podľa popularity diel. Vrátiť sa späť v čase, trochu zasmradiť, všetkým ukázať a väčšinu znechutiť. Tak, to by sme mali. Ďalšiu inštitúciu, prosím!

Solidarita
Filip Titlbach sa ma vo svojom podcaste spýtal, čo urobila Martina Šimkovičová dobre. Nebolo to ironické, aj keď ma asi trochu skúšal. Tieto „zvláštne“ časy majú pridanú hodnotu, vyplavia aj veľa podpory a dobrého. A býva to aj podpora nečakaná – akoby ste boli živý na vlastnom pohrebe, všetci o vás hovoria pekne. A aj o inštitúcii. Lebo predsa ako národná sme vždy obvyklí podozriví, či predsa len s tým establishmentom moc nepečieme. A teraz nehovorím o fascinujúcej medzinárodnej podpore a sedemstranovej petícii prostredníctvom ICOMu, ale aj o podpore českého ministra kultúry, Českej rady galérií, Mareka, Jana, Alicije, Víta, Michala, Mileny, Magdalény, Pavlíny, Ondřeje… A aj šokujúca vzájomná podpora doma – kultúrna obec zrazu pocítila solidaritu, peklo zmrzlo!

Čo je národná inštitúcia
Všetky tieto udalosti ukázali, ako veľmi aktuálne ministerstvo (niekedy mám pocit, že ani široká verejnosť) nerozumie, čo to vlastne slovenská Národná galéria je. Veľké a malé písmená sú otočené významovo. Mali sme historickú príležitosť budovať spolu národnú inštitúciu pre 21. storočie. Závetrie, do ktorého nás dostalo čiastočné privretie priestorov, sme nazvali kreatívne provizórium. S odvahou sme si vyskúšali viacero polôh a možností ako definovať profesionálnu pozíciu galérie. Naša prevádzka bola aj intelektuálnym experimentom na odbornom základe. Dôležité boli pre nás tri piliere – 1) stať sa súčasťou spoločenskej debaty a z umenovednej pozície reagovať aj na spoločenské a historické podnety, 2) nájsť svoj rozvážny hlas a ním kultivovať vkus od umenia po navigačný systém a 3) byť istotou, solídnym partnerom. Ako popísať tú zvláštnu esenciu, na ktorej neustále pracujete, aby to bolo – národné, ale nie nacionálne; domáce, ale aj medzinárodné; kreatívne, ale aj rozvážne; odborné, ale aj odvážne. Taká galerijná chytrá horákyně. Mali sme príležitosť si to skúsiť – a bola to prima „jízda“.

Ako sa nezblázniť
Výhodou je mať naše vzdelanie, môžete sa na to pozrieť ako na „case study“. Takže, ak sa vám to stane, tak odborná integrita iba pomôže, dôležitá je súdržnosť a dobrá nálada, irónia tiež nie je na škodu, ale nepreháňať. A byť odvážny, to je naozaj oslobodzujúce. Teraz je asi najsilnejšou emóciou zvedavosť. Zvedavosť, kto prijme ponuku ministerky kultúry Šimkovičovej a príde do národnej galérie urobiť špinavú prácu – jej súčasťou je aj avizované spojenie národného múzea s národnou galériou do Štátnych umeleckých zbierok. To je objednávka. Ktorá kunsthistorička alebo kunsthistorik bude nominantom takých ako Šimkovičová, Lukáč, Machala, Taraba, Huliak a príde napĺňať ich kultúrnu politiku? Nech sa to namaľuje akokoľvek na ružovo, je to tak, ako hovorí Tomáš Maštalír – u nás si teraz musíte vybrať svoje miesto v histórii, a to rozhodnutie už nikto zo seba nikdy nezmyje.

PS: Pre poriadok uvádzam, odvolanie je nespochybniteľná ministerská právomoc, ale ten tón!

Autorka je odvolanou ředitelkou Slovenské národní galerie v Bratislavě

Alex Mlynárčik, Deň radosti, keby všetky vlaky sveta..., 1971

Demontáž kultúrnych inštitúcií sa začína mlčaním
Katarína Trnovská

Dnes Európa citlivo vníma, že kultúrna scéna na Slovensku čelí impulzívnym a neodborným zásahom zo strany vlády a vedenia Ministerstva kultúry SR, ktoré demontuje existujúci systém, ale neponúka lepšiu alternatívu. Menej známe sú konkrétne kroky kolaborujúcich úradníkov, ktorí hrubo vstupujú do platnej legislatívy a rýchlo kvasenou novelizáciou narúšajú fungovanie našich inštitúcií či komplexný a transparentný mechanizmus prerozdeľovania verejných zdrojov prostredníctvom umeleckých fondov. Vo Fonde na podporu umenia už o pridelení dotácií projektom nerozhodujú primárne odborné komisie, posledné slovo má Rada, ktorej väčšinu nominuje ministerka kultúry Šimkovičová podľa svojho vlastného presvedčenia a viery, že „kultúra slovenského ľudu má byť slovenská, slovenská a žiadna iná“.

Nacionalistická ideológia podporovaná esenesáckou garnitúrou sa už plazivo udomácňuje aj v odborných výkonných zložkách ministerstva. Len nedávno prenikla do médií informácia o plánovanej centralizácii národného kultúrneho dedičstva, o ktorej jej autori zatiaľ verejne mlčia. Potichu pripravovaná reorganizácia by sa mala týkať 8 organizácií v gescii MK SR, medzi nimi aj Slovenského národného múzea či Slovenskej národnej galérie, 11 múzeí a galérií v zriaďovateľskej pôsobnosti miest a vyšších územných celkov či 24 menších múzeí patriacich obciam. Výsledkom reorganizácie by mali byť 4 nové subjekty: Štátne múzeá Slovenskej republiky, Štátne umelecké zbierky Slovenskej republiky, Štátne hrady a zámky a Štátna správa národných kultúrnych pamiatok. Motivácie vedenia rezortu a ďalší plánovaný postup ministerstva zatiaľ nepoznáme, ale budeme sa naň aktívne pýtať, keďže hrozí, že centralizácia sa v budúcnosti dotkne aj zbierkových fondov mestských galérií a múzeí a môže mať zásadný vplyv na podobu akvizičnej činnosti nových inštitúcií kontrolovaných štátom.

To čo sa nám pôvodne javilo ako naivná fikcia je dnes žitou realitou, ktorá začína podrývať osobnú integritu jednotlivcov a podnecuje k dobrovoľnej autocenzúre mnohých, i rozumných ľudí. Je chybou myslieť si, že gestom lojality si reprezentanti verejných inštitúcií zaviažu nový systém voči sebe. Kultúrna scéna na Slovensku potrebuje zostať súdržná a mravne pevná. Ak poľavíme v demokratických princípoch a zvolíme si mlčiacu ľahostajnosť, bude dochádzať k obmedzovaniu slobody a funkčnosti inštitúcií a tie sa zmenia na „napodobeninu seba samých“, na čo výborne poukázal Timothy Snyder vo svojom stále aktuálnom texte Bráňme inštitúcie.

Tím Galérie mesta Bratislavy, spolu s ďalšími 395 organizáciami pôsobiacimi v 149 slovenských mestách, vstúpila do Kultúrneho štrajku, koordinovaného občianskou platformou Otvorená kultúra. Naším cieľom je zastaviť devastačné kroky vedenia Ministerstva kultúry SR. Zároveň žiadame vládu o kompetentných reprezentantov inštitúcií, ktorí ctia slobodu, práva a odbornosť.

Touto cestou by som rada vyjadrila podporu odvolanej riaditeľke Slovenského banského múzea Zuzane Denkovej, odvolanej riaditeľke Bibiany Zuzane Liptákovej a odvolanej riaditeľke Slovenskej národnej galérie Alexandre Kusej. Všetky reprezentovali inštitúcie, s ktorými sme spolupracovali na slobodnom sprístupňovaní zbierok prostredníctvom výstav, publikácií a vzdelávacích projektov.

Autorka je ředitelka Galerie města Bratislavy

Milan Adamčiak, Vodná hudba, 1970

Slovenská soda
Petr Minařík

Krátce po vzniku Slovenské republiky se tehdejší premiér Mečiar sešel se zástupci kulturního a společenského života. Jako vojáky si elitu postavil do řady, ke každému přišel, potřásl mu pravicí a prohodil pár slov. Prý měl geniální paměť, a tak to nebyla slova obecná ve smyslu: ať vám to dobře píše, hraje, tančí, ale osobně zabarvená, aby to vypadalo, že se vyzná nejen v nejrůznějších oborech lidské činnosti, ale taky na každého něco ví. Spisovatel Feldek mi říkal, že jemu Mečiar svěřil, že nemůže spát vzrušením, jak moc nedočkavý je na výsledek, kterým bude román, básnická sbírka či kniha úvah o době, kterou právě nyní žijeme. Drobné lichocení vždy funguje, zabralo i tenkrát.

Mečiar a jeho tank jménem HZDS rozvrátil Slovensko nebývalým způsobem. Únosy, atentáty a kompletní proměna celé společnosti. Slovenská devadesátá léta dělila například spolky rybářů, ale i jednotlivé rodiny na ty, kteří jsou pro, a ty, kteří jsou proti. Nezůstala uchráněna ani kultura. Spisovatelské či jiné umělecké spolky se lišily podle sympatií k vládnoucí garnituře. Umělci a umění měli být vyhladověni, odpojeni od jakékoliv veřejné podpory, prostoru v televizi a rozhlase.

Vzácným momentem solidarity byly zahraniční kulturní instituty a ambasády evropských zemí, které poskytovaly finanční podporu, a ta zase vlastně dotovala slovenskou nezávislou kulturu. Významnou roli sehrávalo České centrum s tehdejší dramaturgyní Lenkou Zogatovou. Byla doba havlovského punku a svobody, platilo se všechno, nikdo nezkoumal účelnost vynaložených prostředků ve vztahu k propagaci české nebo jiné kultury. Britové a Francouzi platili například debutové knížky slovenských básníků, Češi divadla nebo kapely. Nikdo nepochyboval, že je to podstatnější, než vozit filharmoniky z Olomouce, aby provedli Mou vlast a tvářili se, že se nic neděje.

Pád Mečiara znamenal postupné odumírání mafiánských struktur, které měly vliv i na dění v kultuře. Ať byla u moci jakákoliv vláda, včetně vlád Roberta Fica, bylo umění mimo její rozlišovací schopnost. Básníci psali, herci hráli a zajímalo to pouze jejich diváky či čtenáře. Pro mocné země nebylo umění tématem, jímž by bylo třeba výrazně se zabývat. Situace podobná jako kdekoliv jinde v Evropě.

Během Ficova předešlého vládnutí došlo v oblasti kultury k několika významným systémovým krokům, jež inicioval ministr kultury Marek Maďarič (SMER-SD). Byl to zejména vznik nezávislých fondů na podporu kinematografie (AVF), umění obecně (FPU) a na podporu kultury a aktivit národnostních menšin (KULTMINOR), které vyvádějí finanční prostředky určené ke grantové podpoře kultury mimo ministerstva a jejich distribuci nechávají na odbornících. Donedávna jsme tohle Slovákům mohli tiše závidět.

Loňský nový příchod Roberta Fica a jeho páté vlády je ovšem zcela něco jiného. Gulášovou oligarchii, kdy stačilo nebýt proti nebo být nevýznamným a byl klid, nahradila soda, kterou dostane každý, kdo není náš. Fico si nepochybně myje ruce a mstí se, současně ale postupuje s jasnou manažerskou vizí, která se stala jeho novou ideologií. Už žádné koketování s nepřáteli a předstírání, jen nemilosrdné dosahování vlastních cílů.

Fico je mimořádně inteligentní a schopný člověk, postrádající jakýkoliv morální či etický kompas. Sám se sebou si nevěděl rady. Chvíli se uvažovalo, že bude vládnout se svým kmenem, ale bude proevropský a třeba jednou skončí někde v Bruselu. Pak chtěl být prezidentem, předsedou ústavního soudu, a když nic z toho nevyšlo, musel se stát opět předsedou vlády a kumulovat ve svých rukách všechnu moc. Fico padesátník pochopil, že nejlepší cestou je mu úplné popření politiky a její nahrazení účelovým manažerským jednáním. Nikoliv stát, ale jeho strana má být dobře fungující firma, organizace, která přerozděluje bohatství a vyžaduje poslušnost. Ztracený Robert Fico se konečně našel a ví, že „nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“. Samozřejmě nás čeká hledání spoluodpovědnosti za proměnu Roberta Fica, konečný účet viny za své činy ponese ale především on sám.

Fico jako lídr státní strany přizval k vládnutí dvě další partaje. Jednou je strana Hlas – SD, jakési béčko SMERU- SD, druhou lidé tzv. národní orientace sdružení na platformě SNS. Právě SNS má úkol zatopit slovenské kultuře a vyslat umělcům jednoduchý a srozumitelný vzkaz. Opovrhovali jste Ficem, váš osud bude mít odteď v rukách národní komando pro špinavou práci.

Seriózně o tom nelze uvažovat, psát, diskutovat. Je to neuvěřitelné. Ministryní kultury je někdejší televizní moderátorka, která po odchodu z TV Markíza pracovala pro fake news média. Od nástupu do funkce budila silné rozpaky svým vystupováním, projevy a všeobecnou nekompetentností, ať už to byl slavný dopis českému ministrovi kultury k výročí založení republiky, jehož slohem se bavil internet, nebo neméně zábavně-smutný záznam vystoupení na konferenci v Abú Dhabí, kterému kvůli lámané angličtině ale naštěstí nikdo nerozuměl.

Ministryně Šimkovičové nám ale musí být především líto. Sama je oběť, kterou na denní bázi řídí její okolí, a v širší perspektivě je pak loutkou samotného Fica. Jsem přesvědčený o tom, že ministryně Šimkovičová netuší, co a proč dělá. Je v pozici nevinných dětí, které jejich rodiče posílají žebrat na ulice evropských velkoměst.

Kromě úklidu na kultuře má Šimkovičová a její rezort, stejně jako celá ekipa kolem SNS, jediný úkol. Přinášet témata a rozruch, který natolik šokuje svou hloupostí a neprofesionalitou, že vytlačuje jinou agendu, které by se kritici společnosti měli věnovat. Zásahy v kultuře rozptylují pozornost a vytvářejí Ficovi a spol. prostor pro jejich hlavní práci, kterou je privatizovat stát ve prospěch strany.

Úkony v rezortu kultury probíhají nepřetržitě a jsou to všechno těžké údery, ze kterých se Slovensko bude dlouho vzpamatovávat. Nejviditelnější jsou z Česka čistky na pozicích klíčových kulturních institucí. Bezdůvodně byli odvoláni ředitelé Slovenského národního divadla, Slovenské národní galerie či Slovenského národního muzea. Vyhazováni jsou ale také lidé v regionech či úředníci ministerstva.

Pro celou oblast kultury budou nedozírné škody z vládnutí nového panstva v kulturních fondech, které chtěli nejprve sloučit, poté se rozhodli vyměnit členy rad fondů, jež rozdělují většinu grantových peněz pro nezávislé umění, tím je ovládnout a posílat peníze tam, kde nehrozí vlivy západu, LGBT ideologie, kde se hezky zpívá a vůbec nekritizuje.

Samostatnou kapitolou je pak poměrně snadné ovládnutí veřejnoprávního rozhlasu a televize, které už se podařilo. Aby se vláda mohla zbavit generálního ředitele, který vzešel z transparentního konkursu, a dosadit svého člověka, přejmenovali celou instituci. Mimoto jsou úspěšné tlaky na soukromou Markízu, která dokázala odolávat i Mečiarovi, jenže dnes ji vlastní skupina PPF, která potřebuje od Ficovy vlády zakázky, a tak je tamní kritika vlády opatrná a jemná.

Situace na Slovensku je kritická a my v Česku máme povinnost s tím něco dělat, alespoň do doby, než bude Jana Bobošíková ministryní kultury a Luboš Xaver Veselý ředitelem Národního divadla. V devadesátých letech byla naše společnost schopna produkovat solidaritu s lidmi, které postihla mečiarovská autokracie. Byli jsme svědky konkrétní pomoci, která držela nejen nezávislou scénu nad vodou. Ani dnes nevystačíme s deklaracemi a protestními dopisy.

Velké i menší české kulturní instituce musí přiložit ruku k dílu, zapracovat do svých dramaturgických plánů slovenské umění a umělce, kteří přicházejí o práci a možnost prezentace. Ano, bude to třeba na úkor vlastních projektů, ale vyplatí se to. Nejlepší, co nás jako sousedy může potkat, je ztroskotání Ficova plánu vyhubení nepřátel, protože bude-li úspěšný, bude hodný následování, obdivovatele tu už konečně má.

Velkou porci práce by mohl odvést Český rozhlas a Česká televize, nikoliv v přerušení kontaktů, ale naopak v napření sil spolupráce směrem ke Slovensku. Bylo by to z říše snů, avšak krásných, vznikla-li by kupříkladu Česká televize Slovensko, která by umocňovala česko-slovenské vztahy, ale současně by moha být alternativní stanicí pro diváky na Slovensku a příspěvkem k přežití nelehkých časů.

Umělci a umění ze Slovenska nezmizí, to je jasné. Naopak se může ukázat, že semknutí a práce pod tlakem přivede na svět celou řadu skvělých děl, nicméně za cenu strádání a nemožnosti pracovat v oboru pro stovky skvělých tvůrců. A pochopitelně kultura je jen zdrojem potíží pro Ficovu vládu, proto na ni poslal rozdivočelé národní kádry, jeho cíle jsou však mnohem dál a jsou výrazně pekelnější.

Autor je nakladatel a ředitel mezinárodního festivalu Měsíc autorského čtení

Selfie ani historický popis sochu nevysvětlí

Mystický koridor, tak nazvala spisovatelka Alena Ježková (AJ) svou knihu o postavách na Karlově mostě. Barokní scenérii nad hladinou Vltavy popisuje jako posvátné divadlo plné pohybu a významů. Knihu vydává GHMP.

Q. Sochám na Karlově mostě se věnují slavné knihy o hlavním městě, třeba Pocheho Prahou krok za krokem z roku 1958, televizní dokumenty, po revoluci vycházejí životopisy barokních světců. Jaký přístup jste volila vy?
AJ. Historie není dějinami staveb a soch, ale dějinami lidí. A jako dobové pomníky vynikajícím osobnostem bychom měli vnímat i sochy na Karlově mostě. Bez nadsázky tu najdeme výkvět Evropy: kromě Čechů jsou tu Francouzi, Italové, Portugalec, Belgičanka a Sicilan, Němec a Alžířan, Syřané a samozřejmě Izraelité. Jsou knížecího, královského i zcela prostého původu a prosluli jako filozofové, lékaři, právníci, zakladatelé řeholních řádů, ošetřovatelky a poustevníci, mystici a konatelé zázraků. Když pomineme legendární svaté, jejichž existence není ověřená, tak sochy na mostě zobrazují lidi, kteří nějak pohnuli světem a často ho změnili k lepšímu. Jenže sdělení, kontext a duchovní přesah sochařského díla člověk nepochopí tím, že si před sochou udělá selfie, ani tak, že si přečte umělecko- historický popis. Vždyť barokní sochy ve svých gestech, výrazech tváří či napětí těla nesou významy, které souvisejí s jejich životy či rovnou zázraky. K tomu hloubkovému významovému ponoru, který by neznalý návštěvník prováděl dosti pracně, slouží moje nová kniha. Obsahuje údaje o sochách a sousoších a podrobná vyprávění o životech svatých. Černobílé fotografie Jiřího Chalupy ilustrují jednotlivá sousoší včetně detailů. Atributy a symboly jsou zde vyloženy v souvislostech, takže kniha nabízí celkové pochopení výjevů, které jednotlivé sochy či sousoší představují.
Q. V knize představujete Karlův most jako „mystický koridor“. Jakou mystickou zkušenost podle vás sochy nabízejí při cestě mezi malostranským a staroměstským břehem?
AJ. Soch svatých je na Karlově mostě třicet – to je obrovské množství duchovních postav na jednom prostoru. S tím nemůže soupeřit žádný jiný most na světě. Navíc na Karlově mostě nejsou žádní kamenní panáci, jsou zde rozehrány celé inscenace plné mocných gest a symbolů. Mnoho mystiky je v samotných sochařských dílech, z nichž některá ilustrují zázračné události či mystická vytržení. Je to posvátné divadlo plné pohybu a významů. A půlkilometrová cesta přes Karlův most nad vltavskými vodami, s nebem nad hlavou a v doprovodu třiceti svatých, kteří stráží naše kroky, je mystický zážitek sám o sobě.
Q. Soustavně se věnujete dějinám řeholních řádů, klášterů a světců. Co jste pro sebe objevila v barokním světě Karlova mostu?
AJ. Vysloveně soustavně se duchovním tématům nevěnuji, ona si mě spíš v určitých etapách života sama nacházejí. Pravda ale je, že nové věci objevím vždycky. Na Karlově mostě je to třeba Francouz Ivo Hélory, patron právníků, jehož životní osudy pro mě byly neznámé. Úcta k němu je stále živá v jeho rodné Bretani, v českých zemích mu ale není zasvěcen žádný kostel. A přesto ho čeští právníci dodnes respektují jako svého patrona, stejně jako to učinila právnická fakulta Karlovy univerzity před více než 300 lety, když objednala jeho sochu u Matyáše Bernarda Brauna a věnovala ji na pražský most.
Q. Který příběh z Karlova mostu nejvíc zaměstnává vaši představivost?
AJ. Je už ironií dějin, že nejslavnější kamennou postavou Karlova mostu býval Turek, hlídač křesťanských vězňů na sousoší svatých Felixe z Valois, Jana z Mathy a Ivana. Sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff ho pojal tak trochu jako karikaturu tlusťocha v turbanu se zamračenou tváří a s mohutným knírem. Kdysi jím Pražané strašili své děti a venkovany zase zlobili otázkou, kolik má knoflíků na kabátě. A snad nejkrásnější poctou Turkovi, ale nejenom jemu, je povídka Františka Langera z jeho knihy Pražské legendy. Vypráví o tom, jak kamenné figury z mostu za nocí pomáhaly zbožným pradlenám sušit a mandlovat prádlo. Fantasticky to ztvárnil Cyril Bouda, který dílo ilustroval. Dnes už Turek tak populární není, jen mu prý čas od času zmizí šavle, kterou si vandalové z mostu odnášejí jako suvenýr.

Alena Ježková je spisovatelka a novinářka

O cenné umělecké dílo jsme už na Andělu přišli

Bronzový plastický nápis MOSKVA PRAHA s motivem květiny uprostřed není plastika ani umělecké dílo, říká Marie Foltýnová (MF) o připomínce nedávné doby na stanici metra Anděl. Skutečně cenné dílo už podle ní zmizelo.

Q. Jste šéfkou oddělení GHMP, které má na starosti správu veřejné plastiky v Praze. Jak rozumíte sporu o bronzovou plastiku na bývalé stanici metra Moskevská?
MF. Je to přenošené dítě. Otázka relevantnosti zachování nápisu se měla řešit hned po přejmenování stanice, nebo dokonce hned po roce 1990. Odstranily se srpy a kladiva tam, kde to bylo nejkřiklavější. Porevoluční nadšení se nasytilo a ruku v ruce s českou neschopností vyrovnat se s komunistickou minulostí razantněji se stále ve veřejném prostoru nachází ještě dost podobných reziduí. Na druhou stranu jsem ale pevně přesvědčená, že bezhlavé obrazoborectví následující po změně režimu je v každé společnosti nebezpečný moment, který vede k vymazávání historické paměti. Měli bychom se po odstranění několika písmen tvářit, že československo-sovětská spolupráce, ekonomické vazby a předávání technologií nebo uměleckých děl neexistovalo? Otázku odstranění nápisu zvedl student, který čte obsah a spojení těchto dvou slov optikou dnešní doby, dnešního politického uspořádání a eskalovaných válečných konfliktů. Je legitimní a správné, pokládat si tyhle otázky. A je také správné, pokusit se hledat odpověď s rozmyslem i zodpovědností k minulosti, k současníkům i k těm, co přijdou po nás.
Q. Uvažujete o této plastice jako o uměleckém díle? Jaká jsou vlastně kritéria?
MF. Předně je potřeba otevřeně pojmenovat, o co se přesně jedná. Bronzový plastický nápis MOSKVA PRAHA s motivem květiny uprostřed není plastika ani umělecké dílo. Je to, řekněme, umělecky pojatý grafický design, který v době výstavby stanice Moskevská obsahoval informaci o kooperaci tehdejších států. Tvoří součást celého designu a architektury, doplňoval další uměleckou výzdobu všech prostor – vestibulů i nástupiště. Na pražské stanici Moskevská pracovala řada architektů, inženýrů, stavařů a v neposlední řadě umělců z bývalého Sovětského svazu, a zrcadlově na stanici metra Pražská v Moskvě pracovali lidé z Československa. O nejcennější umělecké dílo jsme na Andělu už přišli. Nejcennější, co se týká použitých materiálů a techniky. Monumentální florentská mozaika se siluetami ruských architektonických památek z Kremlu byla ze vstupního vestibulu odstraněna poměrně brzy po sametové revoluci. Bronzové reliéfy za kolejišti s tematikou dobývání kosmu, světového míru nebo československo-sovětského přátelství se v devadesátých letech 20. století na chvíli také sejmuly, posléze byly navráceny jako doklad historie zpět.
Q. V kauze Moskva-Praha se proplétá právní stránka věci, tedy zákon 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu, s morální stránkou věci, tedy tehdejším vazalstvím ČSSR vůči SSSR, a konečně náš vlastní vztah k nedávné minulosti. Existují podobné, analogické případy? Jaké měly řešení?
MF. V postsovětských republikách se toto téma aktivně řeší už desítky let. Podobně jako u nás i v Polsku, v dřívějším NDR a samozřejmě i u našich sousedů na Slovensku se stále vyskytují ve veřejném prostoru pomníky a umělecká díla, se kterými má dnešní společnost problém. Pokud jsem měla možnost sledovat jednotlivé případy, tak neexistuje nějaký jasný nebo univerzální recept, jak se správně vyrovnat s minulostí, odkazem kontroverzních osobností a nechtěnými sochami. Často se taková díla soustředí v muzeu, například v estonském Talinu nebo v bulharské Sofii, kde mají i venkovní expozici soch v parku. Zajímavý a inspirativní je případ pomníku vídeňského starosty Karla Luegera, který byl ve funkci v letech 1897–1910. Byl to aktivní a charismatický antisemita, který otevřeně vyvolával pocity obav a strachu z židovské konkurence, snažil se o co největší „čistotu“ města. Pomník mu byl postaven v roce 1926 na náměstí, které nese jeho jméno. V letech 2021 a 2022 sem byly v rámci umělecké intervence obrazně přeneseny další dobové artefakty dokládající jeho kult. Pomník byl opakovaně atakován odpůrci Luegerovy ideologie barvami nebo nástřiky různými hmotami. Tyto ataky nebyly odstraňovány a staly se součástí performancí a intervencí na místě. Další příklad je z Berlína, kde v bývalé vojenské citadele Spandau jsou soustředěna umělecká díla a památky z doby Výmarské republiky i pozdější politické relikty. Obrovská hlava Lenina ze sedmdesátých let od Nikolaje Tomskiho je ponechána v prostorách muzea volně pro sebevyjádření návštěvníků. Muzeum pořádá spoustu doprovodných pořadů na pomezí divadla, tance a uměleckých performancí. Vřele doporučuji k návštěvě.
Q. Širší kontext případu ze stanice pražského metra dává debata o post-kolonialismu na Západě nebo o odstraňování reliktů sovětské minulosti v souvislosti s možnou agresí Ruska například v pobaltských zemích. Jak podle vás o minulosti přemýšlet, abychom se nezasekli v kulturních válkách?
MF. Jak už jsem říkala, myslím si, že pokud umělecká díla s politickým podtextem nepadnou za oběť revolučnímu nadšení, pak by jejich odstraňování mělo být promyšlené a dobře vyargumentované. Dnes se u nás hodně hovoří o pomníku sovětského vojáka v Litoměřicích. Autor sochy ještě žije. Vlastní socha není bez umělecké kvality, pokud by figura nedržela samopal, tak by nikoho nemohla urážet svým uměleckým pojetím a zpracováním. Socha byla spíš výrazem české podlézavosti a byla vytvořena v hodně pozdním a už dost bezzubém období socialistické republiky. Chápu jak odpůrce, tak obhájce této veřejné plastiky. Proto je na místě otevřená diskuze a snaha o nalezení kompromisu přijatelného pro obě strany. A o to půjde i v případě nápisu MOSKVA PRAHA. Už nepůjde nápis jednoduše sejmout a nechat nad tím zavřít vodu. Alibisticky si pomáháme vyhlašováním uměleckých soutěží, ale ve skutečnosti potřebujeme široké plénum, abychom si definovali podstatu problému a naše stanovisko k těmto dílům. Mimochodem po přejmenování žižkovské ulice Koněvova se v Moskvě uvažovalo o změně pojmenování stanice metra Pražská, ale pokud mám správné a aktuální informace, tak k tomu nakonec nedošlo.

Marie Foltýnová je kurátorka a vedoucí Oddělení správy veřejné plastiky GHMP

Peripetie materiální paměti v porevoluční době

Od sametové revoluce, která kromě změny režimu přinesla i posuny ve vizuální kultuře, uběhlo již 35 let – i přesto je naše postkomunistická společnost rozpolcená v otázce, co s monumenty z dob socialismu. Odstranit? Přesunout do muzea? Uvést do dialogu s díly současnými? Agáta Hošnová na příkladu z pražského metra shrnuje, jaké mohou být osudy a názorové střety doprovázející tato díla.

V březnu tohoto roku založil gymnazista Jan Boháč petici za odstranění umělecky pojatého nápisu Moskva-Praha od kolektivu anonymních autorů, který se nachází na stanici metra Anděl u východu směrem Na Knížecí, a rozpoutal tak plamennou diskuzi o strhávání symbolů dob minulých a proměnách jejich významu v současném kontextu. Socialistické monumenty připomínající ideologii časů, na které většinová společnost vzpomíná spíše s nechutí, až nenávistí, často vzbuzují rozporuplné reakce – někteří tyto artefakty ctí jako důležité dokumenty doby jejich vzniku, jiní před minulostí zavírají oči a tuto paměť by nejraději vymazali. Podobná rozbuška nastala i v případě tohoto rozměrného nápisu umístěného na obloukové stěně z červeného mramoru, který připomíná historickou spolupráci mezi československými a sovětskými inženýry při výstavbě pražského metra.

Tato stanice byla slavnostně otevřena v roce 1985 pod názvem Moskevská – analogicky byla v Moskvě postavena stanice metra Pražská (Pražskaja), na které pracovali českoslovenští inženýři. Nynější jméno Anděl dostala stanice nedlouho po revoluci v roce 1990. To odkazuje na původní nárožní dům s hostincem U Zlatého Anděla z 19. století. Vzhledem k této diskuzi působí hořkým dojmem skutečnost, že tento dům musel být z důvodu výstavby metra v roce 1980 zbourán, aby uvolnil prostor technologické a urbanistické inovaci místa.

Autor petice považoval nápis Moskva-Praha v hlavním městě země, která se profiluje spíše jako prozápadní a nepochybně na ní doba Sovětského svazu zanechala hluboké šrámy, za nevhodný a necitlivý. Po zveřejnění petice, která má k dnešnímu dni na 2 500 podpisů, byl Boháč spolu s Pavlem Karousem, českým sochařem a autorem projektu Vetřelci a volavky, pozván do České televize. V rozhovoru Boháč vysvětluje, že v kontextu pokračující ruské agrese na Ukrajině by tento komunistický symbol již neměl mít své místo ve veřejném prostoru, nebo by měl být doplněn informační tabulkou, která by rozvracela případné diplomatické mystifikace. Nápis byl skutečně posléze doplněn informační tabulkou, která odsuzuje válečné zločiny páchané na Ukrajině a poznamenává, že onen mýtus československo-sovětského přátelství, který měla tato transnacionální spolupráce představovat, byl vnuceným narativem okupační moci.

Pavel Karous, který se dlouhodobě zabývá rozkrýváním souvislostí a obhajováním uměleckých kvalit socialistických soch, zastával v rozhovoru pro ČT názor, že i tato některými zatracovaná díla bychom měli ocenit přinejmenším za jejich historickou hodnotu, jakkoli se mohou vázat k zemím páchajícím zlo. Socialistická díla vstoupila do našich dějin a je třeba je vnímat jako jejich součást – pokud bychom se jich bezostyšně zbavovali s cílem „očistit” paměť (či veřejný prostor?), budou tak postupně mizet důležité artefakty materiální kultury a fyzické paměti. Z historie víme, že některé symboly jsou odstraněny v rámci dočasných revolucí, tedy přímo během ideologických zvratů in situ – tyto činy značí akutní a okamžitou reakci na převrat, změna kontextu a s ní i vizuální kultury tak přichází přirozeně. V případě děl, která s námi veřejný prostor obývají delší dobu – v případě nápisu Moskva-Praha již téměř 40 let – umožňuje tento odstup hlubší reflexi nad jejich významem, kdy se estetické znaky těchto děl sice nemění, ideologie doby ale ano, a snaha o jejich náhlé odstranění může tedy působit jako přežité gesto.

V porevoluční extázi rozhodně docházelo k mnohým úpravám relikvií komunistického režimu ve veřejném prostoru. Kromě změny jména si stanice metra Anděl prošla i proměnami své umělecké výzdoby z minulého režimu. Některé socialistické plastiky byly trvale odstraněny – jako mozaika s panoramatem Moskvy ve vestibulu metra, jiné byly sejmuty krátkodobě a posléze znovu osazeny – takový osud potkal například reliéf kosmonautů umístěný za kolejištěm. Případ odstranění a znovuosazení ideologicky zatížených děl naznačuje schizofrenní a proměnlivou pozici rekonstrukce paměti skrze kulturní artefakty. Zároveň je tato nerozhodnost příznačná pro jakousi nesebevědomost dnešní doby, jak v rozhovoru zmiňuje i Karous, kdy se raději donekonečna zaobíráme snahou převracet minulost, spíše než se postavit čelem k problémům dnešní doby, na které umění může reagovat se stejnou urgencí. A v dnešní době do určité míry i svobodněji, či alespoň bez zátěže normalizační doktríny.

Jako by se společnost nikdy nepoučila z nekonečného vymazávání artefaktů minulosti – ať již se jedná o místa setkávání či kulturní dokumenty – a nepřestávala toužit po nutné novosti. Aktualizace socialistických děl uměním novým nemusí být na škodu, reaguje-li nová tvorba na dílo předchozí s respektem a zevrubnou znalostí výchozího kontextu. Tato rekontextualizace ale neznamená nahrazení, nýbrž přerámování a vyjevení čerstvých souvislostí, které mohou sloužit k lepšímu pochopení jak minulosti, tak současnosti. Řešením otázky socialistických děl ale rozhodně není zarputilé obrazoborectví a neochvějná společenská zášť vedoucí k opomenutí uměleckých kvalit těchto děl, která symbolizují určitý zeitgeist.

Z této domněnky vychází i plánovaná otevřená soutěž na současné umělecké dílo, které s nápisem Moskva-Praha vstoupí do produktivního dialogu, plánovaná v součinnosti Galerie hlavního města Prahy, Dopravního podniku a Magistrátu hlavního města Prahy. Vzhledem k ožehavosti této situace plynoucí z rozdílných názorů či možností, jak ji uspokojivě nebo kompromisně vyřešit, se podmínky soutěže i zdroje financování, stejně tak jako datum realizace, stále intenzivně připravují.

Autorka je nezávislá kurátorka a magistra umění

Pohrdání „indiány“ jí připomnělo přístup komunistů k undergroundu

Pohrdání „indiány“ jí připomnělo přístup komunistů k undergroundu.

Helena Wilsonová, Steklík a Duňa Brikciusová (Lemberk), 1970

K řadě českých umělců, kteří byli komunisty donuceni v 70. letech opustit vlast, patří i fotografka Helena Wilsonová. Příběh jejího života i díla byl v mnohém ovlivněn dějinnými událostmi českých zemí, jejich proměnami a zvraty.

Helena Wilsonová se narodila 15. srpna 1937 v podkrkonošském Návarově, kde její rodina vlastnila lesní statek a malý zámeček. Matka Věra Pospíšilová se provdala za komisionáře cukrovarnických produktů Jana Pospíšila z Brna a společně měli vedle Heleny ještě dvě mladší dcery Renatu a Janu. Po komunistickém puči v roce 1948 byl lesní majetek rodině zabaven a o dva roky později i návarovský zámek. Rodina se počátkem 50. let přestěhovala do Prahy, kde žila v jednom bytě s prarodiči.

Fotografování se v rodině dědilo po ženské linii. Už Helenina babička byla na přelomu 19. a 20. století amatérskou fotografkou, matka studovala v polovině 30. let na pražské Státní grafické škole, kde byl jejím profesorem Jaromír Funke. Později se věnovala zejména fotografické práci pro Památkovou správu Ministerstva kultury – dokumentaci četných hradů, zámků a architektonických památek českých měst, se kterou jí dcera také pomáhala. Bylo přirozené, že v polovině 50. let šla Helena studovat na pražskou Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici. Po absolvování školy dva roky pracovala v Archeologickém ústavu ČSAV, pak jako redakční fotografka časopisu Umění a řemesla v Ústředí lidové a umělecké výroby. Tam mimo nabízený sortiment Krásné jizby dokumentovala s etnografy lidová umělecká řemesla. Roku 1966 odešel ze Střední průmyslové školy grafické Josef Ehm a Helena, tehdy ještě Pospíšilová, nastoupila na jeho místo a působila tam asi deset let. V té době spolupracovala s grafikem Ludvík Fellerem na obálkách časopisu Tvar, ale vytvářela i výrazné portréty přátel, fotografické kompozice využívající fotomontáže a minimalistické studie.

Roku 1967 byla na pozvání kanadských studentů v Londýně, kde se seznámila s Kanaďanem Paulem Wilsonem. Ve svém studiu se věnoval dílu George Orwella a jeho vizím totalitních režimů. Politická a kulturní realita v tehdejším Československu mu připadala ze studijních důvodů zajímavá, chtěl zažít totalitu na vlastní kůži. Jako jeden z mála cizinců zůstal v Čechách i po sovětské invazi. Nejdříve byl v Brně, pak přesídlil do Prahy, roku 1972 se pak s Helenou vzali. Jeho vstřícná a přátelská povaha ho na počátku nastupující normalizace přivedla do okruhu nonkonformních umělců. Společně s Helenou se stali členy legendární Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, která sdružovala Karla Nepraše a Naďu Plíškovou, Jana Steklíka, Eugena a Duňu Brikciusovy, Ivana Martina Jirouse s jeho tehdejší ženou Věrou, Vladimíra Boreckého a Ellen Jilemnickou, Rudolfa Němce, Otu Slavíka, Olafa Hanela, Zbyška Siona a řadu dalších přátelsky naladěných osob. Nejdůležitější základnou aktivit skupiny v té době byla pražská hospoda U Svitáků.

Helena Wilsonová byla dosud připomínána hlavně jako fotografická dokumentaristka happeningů Eugena Brikcia, akcí dvojice Jan Steklík / Karel Nepraš a prací Olafa Hanela, ale i divadelních aktivit.

Rok 1977 byl zlomem, který zasáhl do osudu celé rodiny. Paul byl pronásledován pro své názory a kontakty na disent a nakonec mu bylo v květnu odňato povolení k pobytu a v červenci byl vyhoštěn. Koncert Plastiků na rozloučenou, který se konal u manželů Květy a Jana Princových v Rychnově v severních Čechách, napadla policie. Dům byl později Lidovými milicemi za dohledu STB vyhozen do povětří. Helena směla Paula následovat až za půl roku, na Štědrý den, kdy odjela do Londýna. Tam Paul s Ivanem Hartlem založili vydavatelství Boží mlýn, kde ve spolupráci s pařížským nakladatelstvím Libération vydali publikaci Merry Ghetto s Heleninými fotografiemi, mapující undergroundové aktivity v Čechách. Byla doplňkem gramofonové desky Plastiků Egon Bondy‘s Happy Hearts Club Banned. Podstatnou část Helenina fotografického archivu se podařilo vyvézt z Čech, akci organizovala Jiřina Šiklová.

Následně se manželé přesunuli do kanadské provincie Ontario, kde měl Paul rodiče a zázemí. Nedlouho poté se jim narodil syn Jake. Paul začal překládat knihy Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Václava Havla, Jiřího Gruši, Zdeňka Mlynáře a dalších autorů, později pracoval i pro kanadský rozhlas a televizi. Helena fotografovala pro galerie, muzea, časopisy o umění a aukční katalogy. To ji přivedlo k umění původních národů. „Jezdila jsem do indiánských rezervací, nejbližší byla v Brantfordu, asi dvě hodiny od Toronta, bylo tam indiánské muzeum, které vedl velký sympatický indián, Tom Hill. Když zjistil, že jsem z Prahy, řekl, že chtěl kdysi u nás studovat film na FAMU, a mně úplně poklesla brada. Tím jsme se sblížili…“ Pak Helena dostala grant na fotografování autentických domorodých umělců. „I když jsem ze všech stran slyšela, že indiáni jsou banda opilců, nemají zájem o práci, nesekají si trávník a jsou k ničemu, já jsem najednou měla úplně jinou zkušenost… Připomnělo mi to tehdejší oficiální přístup komunistické nomenklatury k českému undergroundu, s nímž se pak ztotožnila i velká část běžných obyvatel, kteří o alternativní kultuře nic nevěděli, ale sdíleli názor, že umělci undergroundu neumějí hrát, berou drogy, pijí a podobně.“ Vedle portrétů fotografovala i letní slavnosti pow-wow na ostrově Manitoulin v Huronském jezeře nebo v Brantfordu. Helena Wilsonová zemřela 14. srpna 2019, den před svými 82. narozeninami, v Torontu, kam se přestěhovala krátce před smrtí k rodině svého syna.

Fotografická tvorba Heleny Wilsonové z období jejího života v Československu 60. až 70. let je osobním svědectvím o životě „paralelní kultury“, svobodných lidí v nesvobodné zemi.

Autor je kurátorem Sbírky fotografie UPM