Aktivista, který uletěl z ptačího hnízda Martin Bedřich

Aj Wej-wej: Tisíc let radostí a smutků.
Přel. Pavel Kolmačka.
Paseka, Praha 2023, 368 s.

 

V nakladatelství Paseka letos vyšla kniha vzpomínek umělce a občanského aktivisty Aj Wej-weje, jenž patří k nejznámějším čínským uměleckým osobnostem a zároveň čelným kritikům pekingského režimu. Obsáhlá autobiografie Tisíc let radostí a smutků pochopitelně nabízí i řadu podnětů k úvahám o autorově umělecké cestě.

Nikoli však pouze o ní. Aj Wej-wejovy paměti jsou totiž mnohem komplexnějším dílem, jehož značná část se – pro někoho možná překvapivě – věnuje životu umělcova otce, významného básníka Aj Čchinga (1910–1996). A zatímco je tedy první část vzpomínek zaměřena na předchozí generaci, závěr svým způsobem patří generaci nastupující, již ztělesňuje jeho syn Aj Lao (* 2009). Aj Wej-wej jako by měl potřebu vplést svůj život do mnohem rozsáhlejšího tkaniva dějin a paměti, jeho vyrovnávání se s umělecky silnou osobností vlastního otce nalézá paralelu v jeho pozorném vztahu ke zbožňovanému synovi. A právě v prostoru vymezeném trpkou, drsnou, tragickou, heroickou i absurdní realitou čínských dějin 20. století, jak ji ve všech těchto rovinách prožil jeho otec (a z nemalé části i sám Aj Wej-wej), a nadějemi vkládanými do budoucnosti, která se otevírá jeho potomkovi, můžeme nahlížet i jednotlivá umělcova díla, projekty, performance a vlastně samotné jeho umělecké hledání a zrání.

Aj Wej-wej probírá svou tvorbu na pozadí vlastního života chronologicky, ale nevěnuje jí stejnou pozornost. Více než deset let, které strávil v Americe, prochází překvapivě rychle, téměř je odbyde sledem povrchních anekdot, historek a postřehů. Přitom se právě zde plnohodnotně setkává s moderním uměním, dílem Andyho Warhola, uspořádá svou první výstavu a zakusí sílu společenského aktivismu. Podobně ne moc výrazně působí i část věnovaná práci v Číně po návratu ze zámoří v roce 1993. Aj Wej-wej se v té době prosazuje na domácí scéně, stává se etablovaným umělcem, což zákonitě nese nevyhnutelnou míru konformity s režimem. Tato fáze symbolicky kulminuje rokem Olympijských her v Pekingu roku 2008, kdy je Aj Wej-wej spoluautorem ikonického stadionu Ptačí hnízdo.

V té době ale zároveň dochází k ničivému zemětřesení v S’-čchuanu. Aj Wej-wej se angažuje v pomoci zasaženému regionu a uměleckými prostředky upozorňuje na trestuhodná bezpečností zanedbání, která stála mj. život tisíců dětí. Umělcovy vzpomínky jako by od tohoto okamžiku dostaly novou šťávu. Vyhlašuje jednoznačně válku režimu, který omezuje svobodu, ubližuje svým občanům, překrucuje skutečnost, znásilňuje dějiny. To, co bylo zjevné mj. z jeho vlastní rodové paměti, dostává nový impulz a tím i energii pro umělecká vyjádření. Vše svým způsobem vrcholí Aj Wej-wejovým zatčením a jednaosmdesátidenní internací v roce 2011, jejímuž popisu a souvisejícím kafkovským peripetiím věnuje v pamětech patřičnou pozornost. Právě v tomto kontextu je dobré vidět Aj Wej-wejovy nejslavnější umělecké projekty, jako jsou Slunečnicová semínka (2010), WeiweiCam (2012), With Flowers (2013), Laundromat (2016) atd. Vzpomínky v této části knihy zachycují nejen okolnosti vzniku a realizace děl, ale i řadu úvah, jež se vztahují k roli aktivismu, osobnímu postoji umělce, gestu vzdoru jako potvrzení vlastní existence, k síle internetu a nových médií, politice či svobodě.

Jako globální umělecká a lidskoprávní celebrita je Aj Wej-wej zcela pochopitelně snadným terčem mnoha kritiků zpochybňujících autenticitu jeho díla. Je jasné, že jeho vlastní paměti, napsané bezpochyby v týmu poradců a editorů, nemohou tento obraz úplně změnit. I tak má ovšem čtenář díky nim možnost hlouběji nahlédnout do stále exotického světa čínské historické, společenské, politické i umělecké reality a nechat ji na sebe působit se vší tíživostí a intenzitou. Třeba tak trochu víc porozumí nejen dílu Aj Wej-weje, ale i hodnotám a principům, které (možná lehkomyslně) považujeme za samozřejmé.