Anketa. Pandemický rok připravil Pavel Klusák

Vladimír Kokolia
umělec

1            „Má to děj.“ Nemůžeme si stěžovat na nedostatek dramatičnosti. (Pamatuju normalizaci, tedy období úspěšného utemování všech jiných příběhů, než těch „normálních“. To byl průšvih jiného typu.) Před rokem jsem začal připravovat velkou výstavu ve Fine Arts Museum v Tchaj-peji a přišel jsem s názvem Inner Emigration. Můj tým mi to rozmlouval, to téma znělo úplně mimo. Vnitřní emigraci jsem nemyslel jako politický pojem – spíš jako skutečnost, že před obrazem jsme každý sám. Zcela nepravděpodobně se mi podařilo v červnu na Taiwan doletět, po karanténě všechno nainstalovat a sledovat, že to skutečně rezonuje. Zato právě probíhající výstavu ve Futura Gallery jsme už dělali s vědomím všech omezení. Jako malířskou a grafickou výstavu, ovšem nemožnost navštívit ji z ní dělá čistý koncept. To je ok. Katastrofické vidění světa mám od dětství, a tak jsem vlastně optimista, jelikož realita stále ještě zaostává za mými představami.

2            V době, kdy všichni přísahali na komunikaci jako na základní princip umění, jsem učil na AVU „samotu“. Teď ale nevím, možná zaznamenáme návrat některých pojmů z doby před postmodernou jako byly čestnost, odvaha…

Zbyněk Baladrán
výtvarný umělec, autor a kurátor

1 & 2            Nevím, jestli dokážu už teď nabídnout zobecnění, adekvátně popisující změny, které přinesla pandemie. Jedno je jasné, hypertrofovaly některé problémy obsažené v dosavadní společnosti. Průběh epidemie nás také připravuje na budoucí změny vyvolané proměnou klimatu v důsledku akumulace financí a nezřízeného zvětšování soukromého vlastnictví (abych to popsal v rychlé zkratce). Překvapilo mne, že stroj v širším ekonomickém pojetí je dokonale promazaný. Po počátečním jarním šoku se svět pomalu adaptuje na jiné sociální a ekonomické podmínky vyvolané restrikcemi a karanténou, továrny chrlí zboží dál a rozvoz výrobků ještě více akceleruje.
Já jako výtvarný umělec se také adaptuji, přes pochopitelný úbytek možností vystavovat pracuji ještě výkonněji v sekundárním poli práce vizuálního umění. Stíhám vytvořit více architektur výstav, napsat více textů, stíhám i více kolokvií. Díky tomu, že se nemusím nikam přesouvat, se přestávky a přerušení zkrátily na nejnutnější možnou dobu.
Volný globální trh s uměním se po počátečním šoku pomalu vzpamatovává. Čekám jen, že se objeví internetová platforma, která bude spekulovat s uměním ještě jednodušeji než kdy dříve. Pak už bude jedno, že umění má i jiné funkce, bude převažovat jediná, což je akumulace kapitálu. Ale to se života výtvarných umělců moc netýká.

Marek Pokorný
ředitel PLATO Ostrava

1            Pandemie zasáhla do našich životů na všech úrovních. Pro výtvarnou scénu přinesla především zpomalení, které sice lze považovat za pozitivum, nicméně souběžně negované sociální a ekonomickou nejistotou. PLATO zasáhla na nejcitlivějším místě: znemožnila bezprostřední sociální kontakt, který dával smysl většině našich projektů.

2            Snaha přenést standardní aktivity do on-line prostoru je podle mého slepá ulička. Máme vynucenou šanci, jak znovu promyslet vztah umění a publika a produktivně obcházet tradiční formát výstavy. Zkušenost s uzavíráním galerií může vést k nahrazení repetice „vernisáž – výstava – program – deinstalace – instalace – vernisáž“ nabídkou, která po odeznění pandemie obrátí pozornost k tomu, co od umění chceme nejen jako diváci, ale především jako lidé.

Daniel Pitín
umělec

1            Můj způsob práce, malování v ateliéru, je vlastně neustálá karanténa. Takže se pro mne v každodenním rytmu až tolik nezměnilo.
Spíš jsem si uvědomil, jak je pro mě důležité cestovat a navštěvovat výstavy, a to až teď, když to opravdu nejde. Byl jsem možná někdy až trochu přesycený kulturním světem. Jak osobně, tak ve své práci. Obecný dopad na svět umění zatím nejsem schopen dohlédnout. Ještě jsme stále pod vodou a trosky ohledáme, až opadne. Věřím, že pokud se nám podaří udržet funkční některé organizace, galerie a instituce po ekonomické stránce, do dalšího období to přinese novou energii.

2            Uvědomuji si více než předtím křehkost naší společnosti. Některé věci znovu přehodnocuji a mění se i můj pohled na svět. Nevím, jestli to umím ihned přetavit do své práce a ani se nechci stát glosátorem současných událostí. Chtěl bych se pokusit pokračovat dál s plnou energií, to je za mne asi ta nejlepší odpověď na úzkostnou atmosféru naší doby.

Kateřina Šedá
umělkyně

1            I když tento rok přinesl spoustu problémů, ve finále to vnímám jako pozitivní zkušenost. I přesto, že se většina naplánovaných projektů zastavila, posunula, nebo jsem je musela realizovat úplně jinak, než bylo v plánu, měla jsem spoustu práce. Obracela se na mě řada lidí (včetně zahraničí), abych přispěla nějakou akcí k izolaci v domovech seniorů, abych vymyslela aktivitu pro děti online, abych navrhla projekt pro izolované rodiny. Problematická doba ke mně přinesla obrovská nová témata a především mě utvrdila, že moje činnost má smysl.

2            Myslím, že se objevila spousta témat, která jsme neviděli, nebo nám nepřišla tak podstatná. Brutálně se obnažila realita trávení času starších lidí, kteří v pandemii bloumali po obchodech, aby nemuseli sami sedět doma. Ještě víc se ukázalo, jak je složité zůstat sám doma, jak málo je společných aktivit, které by uspokojily víc generací. Podle mě je potřeba, až se kultura trochu restartuje, zacílit pozornost sem. Ve školních zadáních, ročníkových cvičeních, grantech i veřejných soutěžích.
Taky vidím pozitivum v omezeném cestování. Měla jsem dlouhou dobu pocit, že se svět (nejen umělecký) zbláznil, že řada lidí přejíždí z místa na místo a hledá něco, co cestováním najít nejde. Najednou vidíme, že řadu pracovních schůzek jde vyřešit online a nemusíme za každou cenu cestovat přes půl planety. Doufám, že tento princip v rozumné míře zachováme.

František Zachoval
ředitel Galerie moderního umění v Hradci Králové

1            V Galerii moderního umění v Hradci Králové se celkem výrazně redefinovala samotná dramaturgie. I když jsme celkem flexibilní a umělci a externí kurátoři jsou vůči nám empatičtí, ve střednědobém horizontu plánujeme vždy dvě velké výstavy v galerii Prostor do roka, abychom předešli tomu, že se zavřením je téměř nikdo neuvidí. Menší projekty v Bílé a Černé kostce původně trvaly dva měsíce: Teď již víme, že tu bude třetí, čtvrtá vlna viru, takže považujeme za nehospodárné realizovat projekty riskantně krátkodobé; proto jejich trvání nyní plánujeme na tři a půl měsíce. Současně jsme od začátku října připravovali novou podobu stálých expozic, takže otvíráme s blížícím se zpřístupněním galerií po druhé vlně.

2            Před pandemií se hradecká galerie více věnovala výstavnickému provozu a nezbýval čas na samotný výzkum, na který teď klademe důraz. S tím je spojen důraz na vydávání odborných publikací.

Jiří David
umělec

1            V podstatě žádné změny, jsem stále ve své dobrovolné, osamocené klauzuře ateliéru a tam pracuji. Ale lze jistě říci, že negativem bylo několik zmařených (odložených?) výstav. Ty zahraniční bolí více.
Pokud vezmu v potaz druhotný, ekonomický pohled na provoz umění: Potencionální sběratelé a jiní zájemci jsou logicky opatrnější, zbržděnější. A jelikož odmítám hrát „čistou“ politiku grantů, tak je to přeci jen složitější. Ne že bych předtím byl ve zdejším kurzu. Jistě se to však obecně týká i mnohých jiných. Pozitiva? Nikomu nepřeji nic zlého, ale pokud mají – díky nastávající ekonomické krizi – zmizet ze scény ti, co co jsou na ni přisátí jen grantově a navíc vždy ostentativně či ideologicky pohrdali všemi, co šli jinou cestou, tak těch mi líto nebude.

2            Mou stěžejní práci, tedy obrazy, nelze zjednodušeně přenášet na sítě. Je – naštěstí – závislá na lidském kontaktu, přímém vidění. Takže měnit nic nebudu, neboť nemohu.

Vendula Chalánková
umělkyně

1 & 2            Tento rok jsem měla domluveno ilustrování čtyř knih. Zdálo by se, že to byl plán pro pandemický rok jak dělaný. Většinu času jsem strávila v ateliéru, pracujíc na ilustracích. Úskalí přišla v momentě, kdy došlo lepidlo a barevný papír. Toto úskalí jsem překonávala v první vlně u kamarádů, kteří mají ateliéry v bývalé továrně Zetor, kde zbylo hodně kancelářských papírů, a v druhé vlně u odběrového okénka mého oblíbeného papírnictví. Vydání jedné knihy se posunulo o půl roku, další na příští rok.
Velice jsem ocenila, že mám ateliér ve společenství lidí, kde jsem nepociťovala izolaci, strach ani omezení. Několik výstav se podařilo během uvolnění realizovat, jiné se posouvají. Byla založena Česká akademie vizuálního umění. V Brně vznikla díky Martinu Reinerovi Městská galerie, která je na zdech domů, a je tak přístupná stále. A výstava v českém centru v New Yorku je mojí nejdelší, protože se postupně prodlužuje na celý rok. Jinak jsem se půl roku neviděla s rodinou, nikam jsem necestovala, kamarádka se nemohla v nemocnici rozloučit s umírající maminkou a Food Not Bombs hlásí, že fronty na jídlo pro lidi bez domova každý víkend rostou.

Michal Škoda
umělec a šéfkurátor Domu umění České Budějovice

1            Dostatek času a klidu na tvorbu.
2            Až čas ukáže, zda a jak se toto období zpětně otiskne do tvorby.

Michal Novotný
ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Praha

1 & 2            Posledních devět let můj pracovní rytmus postupně více a více akceleroval. Přijde mi, že tomu bylo stejně s celým uměleckým světem. Přestože na strukturální změny asi dvě karantény nestačí, na individuální úrovni někdy stačí jen podívat se na svůj život z odstupu. Měsíc na to, nechat tělo a mysl vypadnout a vychladnout z rytmu stresu, který samo zvykem požaduje a na jehož stimulaci jsme si všichni zvykli, je tak potřebné minimum.
Bylo by skvělé, kdyby si společnost, kde je tolik práce založené jen na komunikaci, jejíž přeceňovaný osobní rozměr zabírá tolik času a cestování, zvykla konečně na řešení mnoha věcí formou distanční. Je zajímavé, že různé kreativní způsoby převádění výstav do virtuálního formátu, které přišly na svět již skoro před deseti lety s rozšířením webu, se nyní vrací a snad by se mohly i konečně etablovat. Doufám, že se budeme setkávat s méně špatnými kvazi-3D dokumentacemi výstav a zbytečně načasovanými streamy a bude více obsahu připraveného s maximálním využitím kvalit a předností online formátu a jeho časové i prostorové dostupnosti. Je zajímavé, že virus do velké míry paralyzoval to, na čem ekonomika severní polokoule v posledních letech stála, a to autentický zážitek. Snad si více uvědomíme hodnotu autenticity, se kterou jsme v posledních letech tolik plýtvali, a která se v jejím masivním převodu do virtuálního zároveň stala možná nejdůležitější měnou současnosti, měnou sociálních sítí. Doufám tak, že si lépe uvědomíme, na které formáty web zcela stačí a na které je nutno vyčlenit osobní čas a prostor.

Pavla Sceranková
sochařka

1            Během roku pandemických omezení se mi narodilo druhé dítě. Silně jsem si uvědomila jak důležitá a silná buňka je rodina, blízká i ta vzdálenější. Díky ní se omezení a stres odehrával jakoby v druhém plánu. Velkou oporou byla taky stabilní práce na AVU a kolektiv našich studentek a studentů.
První vlna měla charakter zpomalení. Druhá vlna přenesla veškerou činnost do distančního modu, který podporuje obecný zlozvyk přeplánovavat veškerý čas tak, že není možné stihnout ani třetinu naplánovaného.

2            Virus nás naučil, že lze zastavit vše kromě péče. Krom toho nám ukázal, že to co se v krizi počítá, jsou kvality, které se v dravém životě globálního kapitalismu zdály být zbytečné; solidarita, obětavost, vynalézavost, skromnost a ruční práce. Jako jeden z aspektů krize vyvstal problém s její lokalizací. Problém přesně určit, kde je chyba a kdo je viník. Virus nám taky ukázal, které role umění fungují jenom za podmínek, když “stroj běží hladce”, a jak moc je na jeho běhu vlastně umělecký svět závislý. Některé z reakcí na pandemii však taky odhalily, že ještě není pozdě se stroji postavit. Použít proti němu jeho vlastní nástroje – aktualizace. Použít stroj jinak. Umění může pomoci vynalézat nové cesty užívání, nebo ty vynalezené posouvat dál mezi lidi. Výzvou kterou nám současná situace odkryla, je: vytvářet symboly a znaky, které pomůžou koncentrovat energii a pozornost tam, kde je potřeba.

Richard Drury
vedoucí kurátor GASK – Galerie Středočeského kraje

1            Živě si pamatuji ze studentských let na mohutnou litinovou lampu stojící na křižovatce cest uprostřed travnatého prostranství Parker’s Piece v Cambridgi. Někdo na ní kdysi načmáral nápis „Reality checkpoint“, který nás, opojené či zasněné mladé kolemjdoucí, vždy nutil k zamyšlení. A podle mě není lepší označení pro rok 2020. V situaci nepřirozené vykloubenosti stojíme všichni před svým osobním „reality checkpointem“. Negativa? Ztráta pevné zvyklosti a pocit, jako bych kráčel po tekutém písku. Pozitiva? Ztráta pevné zvyklosti a pocit, jako bych kráčel po tekutém písku. Krize drsně ubližuje, přináší však i možnost přehodnocení priorit, otevírá cestu k přerodu – v mnoha ohledech odkrývá pravou podstatu věcí, ať ji chceme vidět či nikoliv. A věřím, že výtvarná scéna, jistě i výtvarný projev samotný, bude tuto skutečnost (vědomě i mimoděčně) reflektovat.

2            Letos umění napodobuje život. Stálá expozice GASK Stavy mysli / Za obrazem představuje své tradiční okruhy – samota/přátelství, naděje/skepse, sevření/volnost, zranitelnost/vzdor v nepředvídané rezonanci s pandemickým duševním neklidem společnosti. Když je však galerie na delší dobu “fyzicky” odloučena od návštěvníků, pak vyvstává otázka podobná té, jestli padající strom v liduprázdném lese vydává zvuk: existuje obraz, když se na něj nikdo nedívá? Zmíněná krize vede k zmíněnému přerodu – především v podobě prudce posílené online přítomnosti. Což obloukem paradoxně poukazuje na nenahraditelnost přímého mezilidského styku. Člověk si ve světle nové zkušenosti uvědomuje, že smysluplná komunikace je základem i nejcennějším nástrojem naší galerijní profese.

Tereza Stejskalová
kurátorka, tranzit.cz

1            Evidentní změnou je velká nejistota a nutnost organizovat kulturní program za zcela fluidních okolností, kdy není jisté vůbec nic. Tento rok také přinesl velkou prekarizaci všech, kteří v kultuře pracují. A čekají nás nejspíš chudé roky.

2            Přijdou velké škrty. Jak se na ně kulturní instituce a kulturní aktéři připraví? Myslím, že je důležité udržet si cenu své práce. Nesmířit se s tím, že budeme dělat věci zadarmo, protože nejsou peníze. Je lepší dělat skromnější program, méně akcí, ale udržet si určitou honorářovou úroveň. Vznikne pak pravdivější, realističtější obraz o tom, kolik kultura reálně stojí a kolik je nutné do ní investovat, na základě kterého se pak kulturní obci bude lépe vyjednávat i lépe přemýšlet o tom, kolik kultury a jakou potřebujeme. Otázka honorářů a platů kulturních pracovníků by se měla stát tématem číslo jedna na všech úrovních.

Denisa Kujelová
ředitelka Fait Gallery

1            Byla to pro nás všechny především nová zkušenost a příležitost zaměřit se na distanční formy zprostředkování umění a lektorských materiálů. Vznikl prostor pro publikační činnost a také čas k promyšlení výstavní strategie galerie do budoucna s nutným přehodnocením funkčnosti stávajících modelů. Negativně nejvíce vnímáme zejména přerušení fungování kulturních institucí, na které se bude obtížně navazovat a které bohužel již nyní vede k existenčním problémům mnoha subjektů, umělců a profesí souvisejících s kulturním provozem. Pozitiva? Jistě čas pro sebereflexi. A také si uvědomujeme důležité lidské a společenské hodnoty, které k umění patří.

2            Na základě této situace jsme zhodnotili naši dosavadní výstavní praxi, upravili náročnost budoucích výstavních projektů a s ohledem na udržitelnost jsme zpracovali plán, jak se při realizaci výstav a doprovodného programu chovat ještě více zodpovědně včetně sítě subjektů pro další sdílení použitého materiálu. Nutnost fungovat výhradně v online prostředí nás upozornila i na nezbytnost hledání forem zprostředkování i bez možnosti osobního kontaktu.

Marie Foltýnová
kurátorka a vedoucí správy veřejné plastiky GHMP, garantka Programu Umění pro město

1            Rok 2020 měl být pro současné umění ve veřejném prostoru Prahy přelomový. Konečně začal fungovat program Umění pro město, kterým chce magistrát podporovat vznik nových uměleckých děl na území metropole. Kromě toho se rozjel i program pro dočasné umělecké intervence a projekty UM2020, organizovaný Galerií hlavního města Prahy. Pandemie změnila nebo jinak ovlivnila hlavně ty projekty, jejichž součástí byly doprovodné akce a přímá práce s publikem, návštěvníkem výstav a akcí.
Pro výtvarnou scénu obecně je to rok těžký, program UM2020 pomáhal alespoň těm umělcům a tvůrcům, kteří se přihlásili do našich výzev a jejichž umělecké výzkumy byly v letošním roce vybrané v části projektu CirculUM.

2            Moje práce obnáší také péči o svěřenou veřejnou plastiku, restaurátorské práce v terénu probíhaly bez zásadních omezení. Zde se spíš obávám následků pandemie v podobě očekávané finanční krize a škrtů v rozpočtech v příštích letech. Rozpracované projekty z UM2020 posuneme do dalšího roku, byla by škoda, aby se s úžasnými výsledky půlročního úsilí umělecko-vědeckého výzkumu nemohla seznámit veřejnost. Mám radost, že jedním z nečekaných výstupů budou originální knížky, které připravují Ida Chuchlíková a Martin Zet. Michal Kindernay vysílá svá meteorologická pozorování na SlowTV. Natáčíme devítidílný seriál reportáží CirculUM 2020. Vladivojna LaChia chystá autorskou nahrávku na vinyl z neskutečněných představení k výstavě Light Underground. To by vlastně nevzniklo bez pandemie.

Šárka Zahálková
umělkyně, programová ředitelka Galerie města Pardubic Gampa

1            Pandemie a omezení zvýraznily již existující společenské nerovnosti a nejistoty v (živo)bytí umělcem. Na druhou stranu ale ukázaly, že velká část uměleckého světa dokáže na nenadálé změny pružně a adaptabilně reagovat. V odborných kruzích se tomu říká resilience a je to bezesporu schopnost, kterou je třeba pro budoucnost kultivovat. V osobní rovině mi pandemie potvrdila, že umění je nedílnou součástí mého života a bez něj jsem jak ryba bez vody. Hrozně mi chybí živé koncerty, performance, výstavy a setkávání na uměleckém poli. Virtuálně to prostě není ono.
Jinak jsem si každopádně vědoma, jakého benefitu se mi dostává – mám stálou práci v galerii, studuji doktorát na AVU a například v rámci programu CirkulUM Galerie hl. m. Prahy mohu svobodně realizovat svůj umělecký projekt pro Satalice. Recipročně se snažím podporovat výtvarné i živé umění tak, jak je mi to vlastní: např. angažováním se v aktivitách Spolku Skutek nebo pardubickém spolku Offcity. Je to občas vyčerpávájící, ale má to smysl.

2            Ve své umělecké i kurátorské praxi jsem zvyklá pracovat s narativy a poměrně promyšlenými strukturami, které jsou rozložené v čase (měsíce a roky). Někdy se jejich provázanost a smysl veřejnosti vyjeví až ex post – z odstupu. Letošní situace mě učí přemýšlet jinak. Ač vždy beru v potaz náhodu a neočekávanost, možné pandemické a post-pandemické budoucnosti vyžadují jinou práci s časem, zpomalení, jiné formy koncentrace a práce s informacemi. Snažím se to vše vnímat a hledám cesty k jiným perspektivám.

Lenka Klodová
výtvarnice, performerka, pedagožka

1            První jarní období bylo u mě spíše ve znamení naděje na koncentrovanější práci. Ženská větev mojí rodiny mi dovolila udělat si odlitky jejich torz. Takže jsem část nečekaného volného času věnovala jejich formování, odlívání a broušení. Koronačas jsem tedy nestrávila sama, ale odlévající, hladící a brousící záda, břicha a prsa své mámy a své dcery. Ale na to, abych se opravdu zklidnila a zpomalila, není žádného času dost a navíc tento byl s velkou pachutí obav, nervozity a stresu z toho, jak to politici (ne)zvládají. Jako pozitivní vnímám výzvu, která vyšla z Ministerstva kultury a směřovala k podpoře online prezentací. Umožnila mi začít práci na webových stránkách FNAF – Festivalu nahých forem, což znamená značnou archivní práci.
Ad moje pedagogická činnost na FaVU v Brně: Nyní jsme se naučili pracovat s virtuálními platformami a ty nám vnutily své užitečné nástroje. Mám obavu, že jsem se pod jejich vlivem stala poněkud schematičtější v přístupu ke studentům. V chatovacích platformách je vše vidět, každá přítomnost, aktivita, pasivita, ale jaksi mechanicky, bez živých nuancí.

2            Potvrdila se mi nutnost určité nezávislosti a flexibility. Hlavně v momentech, kdy organizuji něco pro ostatní, festival nebo školu, učím se nepočítat s ničím napevno a nebýt překvapená změnou nebo ztrátou. Je to vlastně docela fajn odlehčení. Polovina věcí nefunguje, takže člověk musí najít nějaké vlastní cesty, krok za krokem a nesmí se divit, když ostatní lidi něco neudělají, když něco nezafunguje, protože ostatní jsou také pod nevypočitatelným vlivem.

Jiří Surůvka
výtvarný umělec a pedagog

1            Rok 2020 začal, jako těch několik let předcházejících, pro mě i ostravskou uměleckou scénu slibně – a obecně marasmicky pro vás v Praze. Nazval bych to genderové peklo, rasové problémy, které se nás příliš netýkají, LGBTQ problematika, fenomén Tschechische Kunst aus Prague, který se vždy opičil po Západní Evropě a přebíral problémy, které v xenofobní zemi bez imigrantů vyznívaly minimálně směšně. My tady na severní Moravě máme mnohem bazálnější problémy, jak uhájit holou existenci, tak nač si přidávat další? A pak to přišlo, něco jako trest boží, import virové pandemie, předzvěst apokalypsy! A můj itinerář na rok 2020 se smrsknul na cca 20 % původního. Tři pozvání do Asie na festivaly performance – passé. Další ve Švédsku transformoval do virtuálu a běží právě teď na netu. Z mých pravidelných šesti akcí v Polsku jsem se fyzicky zúčastnil dvou atd. Odpadla účast na společných výstavách, zůstaly jen dvě samostatné: výstava v létě ve Slovinsku a teď končí má výstava na Slovensku. Pozitivní je, že mám asi nejvíc prodejů za posledních několik let. Asi bude inflace… Když to shrnu, pandemie se zatím projevila ve výtvarném umění pozitivně tím, že částečně utlumila kádrovací kampaně a nastolila existenciálnější situaci a jistou katharzi!

2            Vykašlat se na žabomyší války a dělat něco pořádného. Jako by šlo o život. Možná, že jde o životy nás všech! O jejich smysl.

Karina Kottová
ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého

1            Poprvé v životě jsem nainstalovala velkou výstavu, o které jsem se záhy dověděla, že ji nemůžeme otevřít pro veřejnost. Byl to zvláštní pocit, když po celoroční práci nepřijde moment sdílení, úlevy, vernisážového vína. S kolegyněmi a kolegy ze Společnosti Jindřicha Chalupeckého jsme několik měsíců intenzivně pracovali na výstavě do New Yorku, která byla v prvním lockdownu odložena a v druhém jsme se dozvěděli, že hostující organizace nepřežila krizi a zavírá. Na druhé straně jsem měla téměř dětinskou radost z projektů, které se nám navzdory všem okolnostem podařilo uspořádat a především také z času stráveného s rodinou, v přírodě, v jiném tempu než je mé běžné pracovně-společenské nastavení. Neměla jsem bohužel o moc méně práce, někdy naopak i víc vzhledem k neustálým změnám, přesouvání a vymýšlení scénářů A–Z. Určitě jsme se ale spolu s kolegy hodně věcí přinaučili v oblasti práce online, natáčení filmů, streamování apod. Zjistili jsme, že uspořádat akci ve virtuálním prostoru je mnohdy dvakrát dražší a časově nesmírně náročnější, než fyzicky za účasti diváků, ale na druhé straně třeba naši konferenci sledovali lidé, kteří by na ni nejspíš do ČR nepřijeli. A určitě nám letos také významně klesla uhlíková stopa.

2            Naučili jsme se, že řadu věcí opravdu lze vyřešit na dálku a necestovat kvůli nim přes polovinu Prahy nebo polovinu světa. To je důležité v rámci klimatické odpovědnosti i šetření vlastního času. Každá mince má ale dvě strany. Poznali jsme také limity, únavnost a plochost virtuálního světa, nenahraditelnost některých společných zážitků a fyzických prostorů. Možná si jich budeme do budoucna více vážit a dál přemýšlet, jak s nimi nakládat v době, která přináší stále více nejistot. Obecně si myslím, že umělkyně a umělci, kurátorky a kurátoři a další aktéři na výtvarné scéně hodně přemýšlejí nad tím, jak posouvat vlastní praxi, aby v dnešní době ještě dávala smysl, jak se vyrovnat s finanční nejistotou, absencí mnoha dosavadních zavedených struktur. Snad krize v tomto ohledu povede i ke hledání nových forem spolupráce a vzájemné podpory. Je také zajímavé, jak současná situace poukazuje na roli umění a kultury v širší společnosti. Když chybí, je najednou víc vidět, že jsou alespoň pro někoho potřebné. Ale už se pomalu také začíná ukazovat, že je to oblast, u které se dobře škrtá v rozpočtech. Uvidíme, kam nás to celé zavede.

Ondřej Chrobák
šéfkurátor Moravské galerie v Brně

1            Ze dne na den zmizelo muzeum umění jako podpůrný nástroj masového turismu. Stejně rychle se vytratila mobilita umělců, umění a kurátorů. Pozůstatky „blockbusterového“ uvažování, tedy výstavy s mumiemi a zápůjčkami z celého světa, straší v současných lockdownovaných metropolích jako pozůstatky halloweenu. V základech byl otřesen také koncept muzea umění jako místa setkávání nejrůznějších komunit. Budoucnost je krajně nejistá téměř ve všech směrech. Co jsou pozitiva a negativa, není ještě úplně zřejmé.

2            Zkušenost globální pandemie je nová možná stejně, jako v minulém století byl nový „zážitek“ globálních válečných konfliktu (také ve dvou vlnách), holocaustu a atomové bomby. Budeme to zřejmě vstřebávat a zpracovávat hodně dlouho.

Anna Hulačová
umělkyně

1            Tento rok vnímám jako extrémně náročný. Mám druhé dítě, roční holčičku, a s rekonstrukcí domu se toho sešlo moc. Negativa pandemie vnímám spíše v nemožnosti osobního kontaktu, jako například oslovit někoho s hlídáním dětí atd. Obecně v tomto směru sociální systém selhal, protože veškerá péče o děti a slabší s jistou samozřejmostí spadla převážně na ženy matky. A péče jako práce stále zůstává podhodnocená a samozřejmá. Každopádně pozitivum vnímám v odsouvání plánů, výstav atd. Takže ten čas navíc a vytržení z hektického světa mi vlastně pomohlo.

2            Samotné téma pandemie mě úplně neoslovuje. Ale problém nepřipravenosti na jakoukoli krizi obecně je zásadní. Tedy když se dá nyní pozorovat, jak je náročné čelit teto krizi, co potom krize klimatická? Téma ekokolapsu mne nenechává dlouhodobě v klidu. Vnímám jako podstatné nečerpat jen z témat do tvorby, ale i žít s problémy a předcházet jim kdekoli to jde. A co se týče zkušenosti z letošního roku, je asi jako z let předešlých. Myslím, že vztah ke krajině, vodě, lidem a vůbec ekofeminismus by měly více nabývat na významu.

Adéla Babanová
videoumělkyně

1            Mě se ta omezení příliš nedotkla v tom smyslu, že by mi byla znemožněna právě se uskutečňující příprava nebo natáčení filmu. Přišla jsem sice na jaře o pracovní nabídku, ale nic dramatického se nekonalo. Jarní karanténu jsem vnímala jako nucený, ale trochu i vítaný obrat o 180 stupňů směrem dovnitř a začala jsem se zajímat i o jiná životní témata.

Druhou vlnu pandemie prožívám daleko silněji, mám existenciální obavy a špatně nesu sociální izolaci, vadilo mi více než na jaře i zavření škol a kulturních institucí. A také už mám silnou potřebu odcestovat někam za výstavami. Představa, že to ještě dlouho nebude možné, je trochu děsivá. Umělecký provoz se musel za velmi krátkou dobu radikálně přizpůsobit novým podmínkám a obdivuju všechny, kteří se i přesto snaží naplňovat svoje projekty a zprostředkovávat je on-line. Osobně se na ně ale neumím příliš soustředit.

2            Odrušení všech vnějších vlivů a témata, která jsem dlouho odsouvala do pozadí, protože na ně předtím nebylo dost prostoru, to všechno se teď nějak promítá i do velmi rané fáze nového videoprojektu. Netroufám si ale říct, jestli bych uvažovala jinak, kdyby bylo všechno jako dřív.

Jiří Zemánek
historik umění, spolek PILGRIM – Potulná univerzita přírody

1 & 2            Pokusím se odpovědět na obě otázky souhrnně. Osobně se mě tzv. „pandemie coronaviru“ výrazněji nedotkla, ani co se týče případného onemocnění, ani pokud jde o osobní izolaci; jsem zvyklý žít stranou, na okraji a nemám velkou potřebu mobility. Žiju na venkově, uprostřed přírody a jsem v důchodě. My na Šumavě jsme to nijak zvlášť, co se týče ohrožení, neprožívali. Nepříznivé bylo samozřejmě omezení osobního kontaktu s přáteli, kteří k nám do Kváskovic jezdí. Na druhou stranu, první vlna pandemie měla bezprostředně pozitivní vliv na moji práci v tom, že lidé byli po jarním lockdownu hladoví po kontaktech, což se projevilo i ve velkém zájmu o seminář „Vše kolem mne jako já žije, cítí…“, který jsem v rámci PILGRIMu připravil na srpen do Rychlebských hor.
Samozřejmě jsem sledoval tu bouřlivou mediální smršť, to podivné panoptikum anonymních tváří za rouškami, ty statistiky narůstajících úmrtí a neustálé varovné zprávy, jak se vše zhoršuje a jak to bude ještě horší, a byl také svědkem některých osobních náročných příběhů. Celá tato hodně ambivalentní situace s covidem mě jako nový cvivilizační fenomén přirozeně hodně zneklidnila, protože nám mnoha signály naznačuje, že to s naší civilizací není v pořádku a že nejspíš stojíme před její zásadní změnou. Odhalila nám mnohé limity našeho současného způsobu života, především co se týče našeho problematického vztahu k přírodnímu světu, který jsme si zvykli využívat a exploatovat bez jakýchkoli zábran a omezení. Dodnes žijeme způsobem, že nám na Zemi všechno patří – bez jakékoli odpovědnosti a bez jakýchkoli závazků vůči ostatním živým tvorům našeho pozemského společenství. Vzali jsme jim jejich životní prostor, doslova je vybíjíme a narušujeme fungování celých životních systému v planetárním měřítku.
Zdá se mi, jako by nám příroda naší současnou neblahou zkušeností s covidem začala vracet to, co jsme jí způsobili. Jeví se mi to celé jako progresivní chorobné stádium našeho autismu, do nějž jsme se v moderní době uzavřeli a který touto krizí vygradoval do nucené až bizarní izolace, do kontrolování každého našeho pohybu, do neuvěřitelných předpisů, na jakou vzdálenost se k sobě můžeme přiblížit atd.; až do karikatury je v těchto předpisech vyjádřen moderní názor, že v podstatě žijeme osamoceni v cizím nepřátelském světě, s nímž nedokážeme navázat žádný kontakt a před nímž se tudíž musíme izolovat.
Domnívám se, že jedinou cestou, jak se dostat z této pandemické a zároveň světonázorové krize, není více kontroly nad světem a snaha ho ještě víc ovládat podle předem vypočítaných algoritmů, ale naopak jedinou cestou z ní je „vykročení do světa“ a otevření se důvěrnému vztahu s ním. Potřebujeme se znovu naučit žít uvnitř tohoto světa, znovu ho v plné hloubce objevit jako našeho partnera v dialogu a znovu v něm najít svůj domov.