Boj o národní diskotheku Pavel Klusák

Tato kauza souvisí s kulturou, hodnotami, médii – a imaginací. Představme si, že už sto let u nás existují lidé, kteří mají cosi společné. Sní a usilují o existenci něčeho, co není: národního zvukového archivu. Oč jde, respektive co by to bylo? Existuje u nás Památník národního písemnictví a také Národní filmový archiv – a málokdo pokládá tyto instituce pro uchování literárního a filmového kulturního dědictví za nadbytečné. Máme však za sebou více než století, kdy kultura a společnost zásadně expandovaly na zvukové nahrávky: ať už jde o hudbu nebo o mnoho jiných dokumentů. Ptáme se, jak se naše zvuková historie uchovává? Jen dílčím způsobem: protože jsme si v naší zemi nikdy nezřídili skutečný archiv pro hudební a zvukové kulturní dědictví.
Žijeme v éře, která může nahrávky digitalizovat, a tedy uchovat přece jen lépe než křehké šelakové gramodesky, poškrábané vinyly a magnetofonové pásky, které se sloupávají. Ani to však nic nemění na tom, že u nás nevznikl centrální národní zvukový archiv. Je tu však aspoň kniha, jejíž autorský kolektiv vedený Ivou Horovou mapuje historii nedokonaného boje.
Je zajímavé, že víceméně hned od počátků šíření Edisonova vynálezu tu byly osobnosti, které v něm viděly možnost postavit se toku času a uchovat, co knihovny uchovat nemohou. Už kolem roku 1910 si přál bohemista Josef Zubatý uskutečnit sérii nahrávek českých nářečí; fonograf využívali ke své práci i umělci jako Leoš Janáček. Byla to doba, kdy nahrávky spíše pořizovali průkopníci, než by se prodávaly jako katalogové zboží. Měnil se také postoj k nahrávkám. Ve dvacátých letech nepřál tehdy mladý Československý rozhlas „mrtvé hudbě”, vysílal v přímém přenosu živé výkony a pokládal je za záruku lepší služby. Teprve po určité únavě z věčné organizace návštěv hudebníků a souborů se přistoupilo k uvádění hudby z gramodesek: Tehdy se například ukázalo, že hudba Smetany a Dvořáka (už tehdy „národní klasika”) víceméně ještě není nahrána.
Mezi sběratele a propagátory nahrané hudby patřil Karel Čapek. Právě on vyzval v roce 1932 v Lidových novinách v textu O národní diskotheku, aby Československo následovalo doporučení Společnosti národů a zřídilo si zvukový archiv: byl by v něm národní folklor, díla významných skladatelů a výkony vynikajících interpretů, prostě kulturní reprezentace. Zmínil, že by se nemělo otálet, protože i starší desky naštěstí ještě existují, „matrice nejsou vytlučeny a materiál rozbit”. Výsledek čteme o pár let později v notně otráveném shrnutí prof. Mirka Očadlíka: „Diskotéka zřízena nebyla a zdá se, že ani zřízena nebude pro podivnou a neuvěřitelnou laxnost úřední, která nechce dbáti kulturních hodnot.” To je vlastně standardem dodnes.
Do toho vletěla válka: jestliže během první světové se kovové matrice drtily pro využití materiálu jinde, počátkem čtyřicátých let se desky vykupovaly „jen” coby sběrná surovina: za deset ohraných dostal zákazník jednu novou. Odborníci později naříkali, že tento sběr se oficiálně nevyužil k archivaci. Jak to tak bývá, bděle ho využil osamělý nadšenec: Jaroslav Bartoš, jinak historik loutkového divadla, tehdy vybral všechen smetanovský materiál a vytvořil knižní Smetanovu diskografii, která se stala pilířem ve svém oboru. V příběhu zvuku a uvědomování jeho hodnoty se zkrátka najde mnoho paradoxů a silných příběhů.
Případný pocit, že to u nás s archivací hudby a zvuku nakonec není tragické, se většinou opírá o vědomí, že u nás po desítky let operují dvě instituce s mohutným archivem: Supraphon a Český (dříve Československý) rozhlas. Řízením osudu a státního socialismu se stal Supraphon monopolním labelem pro vydávání hudby od roku 1949 do roku 1989 (se dvěma výrazně menšími sourozenci Pantonem a Opusem): všechna hudba, která u nás po válce byla profesionálně nahrána a šířena, musela projít branou těchto několika státních institucí. Supraphon dodával povinné výlisky do archivů a knihoven, sám podstoupil v novém tisíciletí digitalizaci a má už zdigitalizovaných přes 80 000 snímků. Přihodilo se ovšem, že byl Supraphon (jak jinak) privatizován, tedy celá obří reprezentace poválečné hudby od České filharmonie po Suchého se Šlitrem spočívá v jediných soukromých rukou. Aspoň že je Supraphon nositelem statutu národní kulturní památky: znamená to, že nesmí opustit hranice republiky. Ale kdyby, řekněme, v budoucnu někomu z majitelů napadlo odprodat svůj majetek v nouzi, nebo si ponechat pouze jeho nejkomerčnější část, mohli bychom se nadít zmizení velké části zdejší hudební paměti. Byla by to krásná situace: museli bychom si tu muziku představovat a předháněli bychom se v líčení, jak to všechno znělo!
Kniha se zabývá hlavně institučními snahami v oboru hudebního knihovnictví, zachycuje iniciativu Národního muzea (a jeho dnešní součásti Českého muzea hudby) a méně už systematizuje, jaké nahrávky potřebujeme skrze archiv zachránit a uchovat. Kde se u nás shromažďují hlasy vyhynulých ptáků? Kdy bude odborné veřejnosti zpřístupněn a digitalizován legendární prezidentský archiv? Publikace se také nezabývá jedním momentem: řadu hudebních projevů totalitní režim potlačoval, trestal, nearchivoval, vymazával. Jednat a zachraňovat museli jiní: ale jména Jiří Pallas, Jiří Gruntorád nebo Petr Cibulka v knize nepadnou.
Monografie vznikla jako jeden z výstupů projektu Nový fonograf: naslouchejme zvuku historie. Sešlo se tu několik generací expertů, kteří hledají způsob, jak nahrávky ochránit a zpřístupnit, aniž by došlo ke kolizi s autorským právem: podobně jako to dělají zmíněné archivy filmové a literární. Vždycky se našly důvody, čteme v knize, proč se budování archivu zdálo drahé nebo politicky výbušné: Vítězný únor, normalizace, ekonomické rozvahy, povodně, covid. Skoro až můžeme mít dobrý pocit, že se hudbě a zvuku dopřává statutu čehosi nebezpečného, vytlačovaného do undergroundu.

Iva Horová a kolektiv: Archiv, který nebyl. Sto let pokusů o národní zvukový archiv.
Vydalo Národní muzeum, 2022.
Autory textů v knize jsou Iva Horová, Martin Mejzr, Michal Hora, Matěj Kratochvíl, Petr Ferenc, Petr Bakla, Mojmír Sobotka, Vít Holeček, Eva Ješutová, Markéta Kabelková a Bohuš Získal.