BOOKTOKTIK Kristýna Terrones Černá, Petr Babák, Martin Pecina

Vznítí se a zmizí

Kristýna Terrones Černá

Rozhovor s Petrem Babákem (PB), profesorem na UMPRUM, zakladatelem grafického studia Laboratoř a autorem pravidelných textů do Qartalu. Petr Babák ve spolupráci s GHMP připravuje doprovodný program letošního ročníku GHMP Art Book Fair. Ten pojmenoval BOOKTOKTIK s podtitulem: history–experiment–paper–sound–tiktok.

Q. Co je to BOOKTOKTIK?
PB. Vždycky mě zajímal okraj, i proto, že okraj se často velmi rychle stane mainstreamem a následně tak pohne s celou tou zdánlivě neměnnou hroudou. Kniha dneška není středověký relikt vázaný ve vyčiněné kůži. Dnes má jinou funkci i hodnotu než v dávnověku. A jedním z takových jen zdánlivě okrajových témat je třeba právě TikTok. Díky němu budeme mít možná na knihu úplně jiný pohled, třeba se přestanou číst a bude se v nich jen listovat, než zmizí úplně. Uvidíme. Nevím. A to nevím mě baví úplně nejvíc. Knihu současnosti chápu jako určitý druh fetiše, objekt k uctívání. Objekt k objevování. Něco výjimečného, co musíte mít doma. Knížek vychází hrozně moc a myslím, že některé úplně zbytečně. Jestli se bavíme o tolik zdůrazňované ekologii, a na to byl Art Book Fair v předchozích ročnících, a vlastně i v tomto budoucím částečně zaměřený, tak tohle je celkem jednoduchá cesta. Omezit tisk knih. I když nejsem naiva, abych si rovnou nepřeložil, že pokud budeme chtít číst knihy v digiprostředí, tak elektřina atd. atd. Kruhy, kruhy. Bludné kruhy cesty ke vědění.
Q. A co se s knihou stane, když se přestane číst?
PB. Nevím, těch patnáct sekund na TikToku vám dá možnost třeba jen přivonět k obrazovce. Dovolí vám soustředit se spíš na vizuální stránku. Když se podíváte na způsob vystavování knih v různých muzeích, je to vlastně podobný princip. Kniha ve vitríně? Jen obrázek obálky. Nuda. Nic. Žádný vjem. Tušení vnitřku. Tak to je přesně na TikToku. Jen čichnutí. Návěstí. A tohle TikTok uvažování či zobrazování či informování, jak chcete, je něco, co už nemůžeme vytěsnit ze světa, i kdyby se nám to nelíbilo – sociální sítě a umělá inteligence jsou témata, která nezmizí, je to přesně ten okraj, který bude knihy i texty ovlivňovat, bude je přetvářet.
Q. Jak vnímáte podobné trendy?
PB. Trendy nějak cíleně nesleduju. Teda takto, rozhlížím se kolem sebe. Nežiju ve vzduchoprázdnu, ale trend pro mě není téma. Snažíme se v Laboratoři na kolem poletující trendy reagovat a řekněme vyjít z přicházejících či chcete-li tzv. nových technologií. Hlavně se jich nebát a neláteřit, co toto no, toto za našich mladých let.
V Laboratoři reagujeme na to, co ta či ona technologie nabízí. Co se s ní dá dělat, kam se s ní můžete vydat. A podobně jako u většiny Lab prací osahávat její okraje. Možnosti. Když za námi přijde klient, který chce udělat knihu, vymyslíme, jak se může případně zadané téma knihy otisknout do dané technologie – třeba ji uděláme úplně bez papíru. Vpustíme ji do sítě jako nějaký záznam a tím ušetříme tunu papíru i peněz. A ten text má nakonec třeba mnohem vyšší efekt, než si původně onen zadavatel představoval. Ale forma vychází vždy z povahy textu. Není to tak, že by někdo přišel a řekl, že máme udělat digitální knihu, spíš se snažíme dělat grafický design teď a tady. Designem reagujeme na téma knihy. Jestli má být digitální, tak fajn.
Q. Jaký je váš postoj k tištěným knihám? Kolik jich máte a podle čeho si je vybíráte?
PB. Můj učitel na VŠUP, Jan Solpera, který za svůj život graficky upravil určitě stovky knih, se najednou kolem padesátky rozhodl, že už se s knihami nechce nijak konfrontovat, a rozhodl se postupně zrušit svoje knihovny. Teda ne úplně, ale prostě mega redukce. A já pořád čekám, že tenhle okamžik přijde i u mě. Furt nic. Furt žhavení. Ale přestože do antikvariátů chodím čím dál tím míň, pořád tam prožívám takový ten pocit motýlů v břiše, to lehké opocení při pomyšlení na to, co kdybych tam náhodou pro sebe našel něco fakt velkého. Zatím mě to tedy neopustilo, ale snažím se sbírání knih omezovat také proto, že už je nemám kam dávat. Knihami mám obskládanou postel, jednu knihovnu jsem nechal synovi v Praze, druhou mám ve studiu, další na chalupě, jedna je taky v Brně. Vlastně to trochu vnímám jako velké postižení. Nevidím to úplně pozitivně.
Q. Zbavujete se taky knih?
PB. Strašně málo. Rozdávám knihy, které vznikly v naší Laboratoři, nebo je různě bártruju. Mnohé věci, které v těch knihovnách mám, jsem zatím ani nepřečetl. Spousta z těch knih je navíc čistě vizuálních, „bez tradičního obsahu“ nebo obsah mají, ale pro mě jsou spíše vizuálně zajímavé.
Q. Máte ve sbírce nějakou kuriozitu?
PB. O kuriozitách, jako jsou třeba knihy vázané v lidské kůži, snad bude na letošním Art Book Fairu mluvit Zbyněk Groh. Co se týče mojí sbírky knih, tak pro sebe najdu určitě design radosti jako Sutnar, Teige, Seydl, Fára, Kolíbal, Sekal, mraky zahraničních pecek atd. Ale teď jsem vzpomněl na jednu, není to teda vizuální kuriozita, ale text plný vzrušivé imaginace a startovacích obrazů. Už první stránka mě nakopla do pachových, obrazových i jiných výšin. Je to kniha Parfém Patricka Süskinda. Úplně mi naskočí ta první stránka a rovnou ji i cítím! Začátek příběhu se odehrává na rybím trhu, kde se hlavní postava narodí. Je tam popsaný ten extrémní puch, porod do všudypřítomných ryb a jejich na slunci bujících vnitřností, který předurčí celý život hlavního hrdiny. Stačí jedna stránka a člověk je uvnitř a pálí to na něho ze všech stran. Takový knihy mám rád. Nebo naopak, stejně silný zážitek, ale formálně z druhé strany, až konceptuální čtenářský klídek. A to nabízí duo knih Jona Fosse Melancholie I a II. Krásný čtení. Silnej minimalistickej posun v příběhu. Jeden krok dopředu a dva zpět, tři dopředu a tak dále a pořád dokola a na konci stojíte na kopci. Skvělá práce s jazykem a stavbou a kroucením příběhu.
Q. A ještě k Parfému. To se odráží i ve vizuální podobě?
PB. Ne, to ne. Vydalo ji velké nakladatelství, takže má úplně banální úpravu, vlastně je ta kniha spíš velmi hnusná. Ale to je mi nakonec v tomto případě úplně jedno, protože hlavní beru text a to, co si představí jeho čtenář. A tím je, alespoň pro mne, ta kniha „krásná“.
Q. Nepřemýšlel jste o tom, že byste pro knihu udělal speciální vydání?
PB. O tom jsem nikdy ani neuvažoval. Ale bylo by to vlastně super. Namočit ji na půl roku třeba do močůvky. Pak ji trochu pomacerovat. No, uvidíme. Lidi se mě často taky ptají, jestli si dělám něco do šuplíku. Ale vlastně to nikdy nebyl můj způsob práce. Vždy mám pocit, že co děláme v Laboratoři, je takový druh zábavy, teda takzvané fakturované zábavy. Samo, je to stále služba někomu druhému. Zadání je dané. To si nevymýšlíme. Hodně mých kolegů si zkouší jen tak vymýšlet logotypy a kreslit si abstraktní tvary právě do šuplíků, které pak přiřazují k nějakým nápisům. Prazvláštní metoda, ale waj not. My to tak ale neděláme. Pracujeme se zadanými tématy, která se pak do formy zpracování přirozeně otisknou. U Parfému by to možná ale šlo docela dobře, možná by to ani vůbec nemusela být forma knížky. No, uvidíme. Každopádně díky za impuls, Kristýno.
Q. Jak moc vám záleží na tom, aby byla kniha krásná? O pár stránek dále v tomto čísle Qartalu máte článek, ve kterém narážíte na vizuální smog v ulicích. Všímáte si toho také u knih?
PB. Boj s vizuálním smogem ve městech je hlavně parketou designérky a dnes už i aktivistky či propagátorky Veroniky Rút. Osobně tuto snahu, vyčistit ulice a dělat označení čehokoli podle přesně definovaných pravidel a odstínů vlastně pouze dvou barev, vnímám jako takový vizu fašismus na druhou. Představa toho, že všechny vývěsní štíty budou černé s bílým textem, je na jednu stranu pro někoho možná oáza vizuality, ale mě to teda dost děsí. A na knihy je to vlastně převoditelné taky. Proč teda nejsou všechny knihy stejné? Taky můžeme mít jen černé obálky a na nich bílé nápisy. Ale neměla by kniha také vizuálně reagovat na to, co se děje uvnitř? Může to být obskurní, může to být nepěkné, ale když to zmizí, tak se o něco ochuzujeme. Podle mě vizuální binec a smog, i ten nejsmogovatější vlastně do ulice i do knihkupectví prostě patří. Ale možná by to třeba právě i u knih vyřešilo spoustu problémů. Vlastně by tím odpadli grafičtí designéři, to by bylo taky fajn. Teda někteří by mohli zmiznout hned teď, heh. Průměru je totiž všude moc a moc až moc. To by mě možná bavilo. Kdyby zmizeli a všechno by to dělal jeden robot, jednou formou u jednoho nakladatelství. A nejlíp zadarmo.
Q. Máte něco, co vám v knižním designu pije krev?
PB. Asi nejvíc mi vadí trendy, které pak nikam nevedou. Například otevřené hřbety, o kterých jsem už psal právě do Qartalu, a další technické vymoženosti jako parciální laky, které leskem zvýrazní určitou část grafiky, zbytečné průřezy pomocí složitých tvarů raznic a další podobně vyfikundační věci, které tématu nijak neslouží. Jen jde o jistý druh onanie grafika. Mrkněte, co taky umím. Sice nevím proč, ale v knihárně mi to vyrobí. Tak go! Když se něco takhle nadsadí, utratí se na tom spousta času mnoha lidí a taky peněz úplně zbytečně. Parciální lak je pro mě možná zhmotnění tohoto zmaru. Něco se lokálně naleští hromadou chemikálie, ale vlastně to nic neznamená, nic to té knize nepřinese, nezdůrazní to její téma, nic. Pamatuju dobu, kdy každej šmoula musel mít kus nějakýho obrázku z parciálku. My taky děláme různé speciality, ale dává mi smysl, když jsou ty věci-zásahy ručně vyrobitelné. Je v nich třeba i vidět či cítit ten lidský dotek. Nedokonalost. V roce 1996 jsem třeba sháněl komiksové Donaldy ze žvýkaček pro popartový katalog autora Zdeňka Primuse k výstavě Much Pop and more Art, které jsem chtěl mít součástí grafiky. Katalog je dnes už velká rarita a na Ebayi jsem ho viděl už i za 6 000 dolarů. On kromě komixu ze žvýkačky měl na obalu žlutou či růžovou koženku potištěnou sítem. Navrhl jsem i pseudoinzerát na pop Coca-Colu, a třeba vazba-box byla ze dvou plexi desek, které byly spojeny kovovými sponami, které se dřív používaly pro přichycení ubrusu na stole. Ty se musely ve firmě zadat na přesný rozměr hřbetu. Prostě dost příjemných složitostí. Co se týká komixů ze žvýkačky Donald, to byla sice taky složitost, ale řešil jsem si ji sám, sám jsem si to sehnal a očísloval. Tehdy jsem po světě sháněl toto už úzkoprofilové zboží. Nakonec větší část nákladu žvýkaček se objevila někde v Holandsku. Tak to mám rád, když to hlavně nějak rozvíjí to téma a nejde o nějakej samoúčelnej nesmysl. Když jsem nedávno ukazoval Pop katalog mladé generaci designérů v rámci přednášky, ani nechápali, co to jako je za obrázek a že ho v rámci směšných pár korun za žvýkačku byl schopen někdo vyrábět a že mi pak stálo za to, trávit tolik času produkcí. Doba se holt mění. Vše rychle a hned.
Q. Na kterou knihu jste nejvíc pyšný?
PB. To je asi jako s dětmi, fakt dost těžko říct. My teď na webu www.laboratory.cz máme něco přes 1 400 odkazů na naši práci, které fungují jako takový deníkový záznam. Zpráva o věcech, které jsme za dobu fungování Laboratoře udělali. Jsou tam třeba i chyby nebo věci, které se nepovedly, je to prostě proces. Asi nedokážu říct, která z nich je jakože nejvíc, protože si myslím, že některé práce na sebe svým způsobem navazují, vychází z nich atd. a tím se navíc vzájemně doplňují.
Nevím, když tak zabloumám krátce pamětí, které práce, většinou v rámci vizuálních stylů výstav vznikl katalog, tak třeba: Kateřina Šedá Je to jedno nebo Akce slovo pohyb prostor kurátora Víta Havránka pro GHMP nebo právě zmiňovaný katalog Much Pop and more Art, který se reprízoval pak dost i po světě, nebo rozsáhlá kniha mapující český filmový plakát 20. století pro Moravskou galerii, katalog Ladislava Sutnara Praha – New York – Design in Action a z poslední doby třeba cihla od Pavla Jiráska mapující naše století s loutkou třeba v televizi, s hrdiny jako strašidýlko Fanfulínek nebo Jůheláci a s názvem Loutka mezi divadlem, filmem a televizí a mnoho dalších. Moc rád taky vzpomenu na první překlad ikonické knihy Johna Cage Silence, na jejíž obálce nebylo nic, ani nutný čárový kód. Prostě nic. Absolute silence.
Teď mě teda ale napadá, že jedna možná taky z těch zajímavějších svou koncepcí a vznikem je kniha, krabice od bot, kterou jsme dělali pro Krištofa Kinteru. Když jsme ji vymýšleli, šli jsme ho asi dvakrát navštívit do jeho ateliéru v Dejvicích, kde kromě toho, že tam byl strašný bordel, tak tam měl plno krabic od bot, ve kterých uchovával všechny ty šrouby a podobně. Tehdy mě napadlo, že možná lepší než vymýšlet nějakou speciální knižní vazbu, proč nepoužít právě všudypřítomnou krabici od bot? Je to krabice, takže má sice jinou funkci, ale každý ví, že ji má otevřít a že v ní něco najde. To je ta hra s tématem. Ale teda sehnat 2 000 krabic od bot nebyla úplně sranda.
Q. Kde jste je nakonec sehnali?
PB. Byl to produkční oříšek jak pro produkci samotného Kintery, tak pro světovou galerii Museum Tingueli, kde Krištof výstavu měl. Ony to navíc musely být krabice od bot ideálně velikosti 44, aby se do nich vešla A4. Kniha vyšla ve Švýcarsku a oni se hodně pečlivě snažili všechno námi navržené dodržet a nakonec se jim to komplet podařilo sehnat. Takže každá krabice je něčím jiná. Některá je Nike, jiná Adidas. Každá je ručně popsaná plným názvem výstavy a jménem autora a spojená páskou, aby se neotevřela. I obsah se mírně liší. Krištof občas do těch velmi kvalitních offsetových reprodukcí fotek psal různé názvy a poznámky nebo tam ještě něco dolepoval. Každá krabice je originál. Velmi dobře se prodávala už ve Švýcarsku a zbytek nákladu zmizel pak při repríze výstavy v Čechách. Je z toho už taky celkem pěkná raritka. Našel jsem ji třeba teď na výstavě v Belvedéru, která se jmenuje Kniha jako umění, mezi středověkými knižními skvosty jako jistou úvahu či alternativu knižní vazby.
Pak mě ještě napadá třeba kniha Svět postmoderních her, která vyšla někdy v roce 1995. Udělal jsem k ní řekněme postmoderní ubrusovou obálku a knihu vybavil i lustracemi. Pak jsem ji ještě zabalil právě do takového toho smrdutého plastového ubrusu, který měl dřív každý doma nebo alespoň na zahrádce u babičky. Když pak tu knihu vystavili knihkupci ve svých výlohách, začal ubrus nejen ještě o něco víc páchnout, ale také se zkroutil, začal fantasticky pracovat. Vlastně dodatečně ožil!
Q. Byl to záměr?
PB. Kdepak, nebyl, ale dalo se to vlastně očekávat. Takže kromě toho, že to celé smrdělo plastem, stalo se z toho takové plastické dílo, knižní objekt, plastika, postmoderní socha, kterou by jistě nepohrdli sběratelé bibliofilií. A přitom to vzniklo vlastně samovolně. Časem stráveným v rozžhavené vitríně knihkupectví. To mám taky rád, jak čas se vším pracuje. Lidi mají pořád pocit, že musí budovat pomníky, něco tu po sobě navždy zanechat, ale vždyť nakonec stejně všechno zmizí. I knížky zaniknou. Fantazie.
Q. Co je pro vás tedy princip dobrého knižního designu?
PB. Podle mě je to už několikrát zmiňovaná a zcela přirozená reakce na zadané téma pomocí autentických věcí, řekněme i jakýsi druh nadsázky, důvtipu. Třeba i jít proti tématu knihy může knize posloužit a taky rozhodně to, že se pak z takové knihy stává fetiš. To, že vás nakonec ta kniha klidně něčím obtěžuje, něčím vás štve nebo vám právě smrdí, komplikuje vám život, naráží na jakési hranice. Dnešní kniha, aby stála za to vytisknout, by podle mě neměla být obyčejná, měla by být právě fetišem. Řadovou beletrii přece ani nepotřebujete mít v knihovně, tu si přečtete online. Přelouskáte ji za víkend a už se k ní nikdy nevrátíte. Mně by vlastně přišlo skvělé mít v knihovně kousky, které třeba odejdou ze světa, když na ně zasvítí slunce nebo kolem ní poněkolikáté projdete a nevšimnete si jí. Urazí se. Vznítí se a zmizí.

Hlavně nebýt stará panna, co posedává v béžovým pyžamu a pije koktejl z banánu a brokolice

Martin Pecina

Není to tak dávno, co jsem dostal důležitý, skoro až státnický úkol — pro nakladatelství Filosofia graficky upravit dílo Jana Amose Komenského. Nejsnazší by bylo postavit Komenskému pěkný pomník, vytáhnout ho jeřábem na mramorový piedestal a doprovodit zlatým písmem v nejlepší latinské tradici.

Jenže asi by to pak nebyla kniha pro naše století, nýbrž jen další počin z kategorie stará panna, co posedává v béžovým pyžamu a pije koktejl z banánu a brokolice. Jakkoliv mám už povědomí o životě a díle učitele národů veskrze chabé, dobře si vzpomínám, jak jsme se na základní škole fackovali tehdy populární říkankou „Jan Amos Komenský skákal z mostu na ženský“. A když k ní později přibyl údajný Komenského výrok „lepší než za ženštinami hampejznými se píditi jest plodníkem svým dvakrát týdně řádně zatřásti“, definitivně jsem se přiklonil k názoru, že by se to s nábožnou úctou k obstarožním symbolům nemělo přehánět…

Aby bylo čtenáři jasno, že i Jan Amos byl prostý člověk z masa, kostí a střevních plynů, založil jsem svou úpravu na krátkých citacích z Komenského díla, vytažených na přední stranu knižní vazby. Volil jsem texty s potenciálem překvapit a zaujmout, třebas i úryvky poněkud rozpustilé, jako byl ten, který uvádí autorovu hru Diogenes kynik: „Nadějní jinoši! Podávám dárek nepatrný, ale přes to doufám, že nebude nemilý Vašemu rozkvétajícímu duchu a nadání. Neboť jest vlastností věku, v němž Vy jste, těšiti se z věcí půvabných…“ Může být něco krásnějšího nežli toto něžné, lidské a nadmíru kouzelné autorovo pozvání do knihy? Podle mne stěží. Jen nakladatel, jak už to tak chodí, byl jiného názoru a pro můj vkus neměl pochopení. Přesto považuji za malé vítězství, že na obálku nakonec nepřilípnul fousatý Komenského portrét od malířů Ovense anebo Rembrandta. Fuj!

Občas se ale menší risk vyplatí. Přiznávám, že jsem kdysi dost nezdvořile přistoupil ke Kosatíkově knížce Jiný TGM — k sebevědomému titulu s ambicí nasvětlit tatíčka z jiných, možná nečekaných úhlů. Ilustrátor Alexey Klyuykov ode mne dostal prosbu a zadání, aby se nebál presidenta osvoboditele ironisovat, což k mé velké radosti naplnil, ba i překonal. Třeba když národovecký text doprovodil hajlujícím pejskem a kočičkou anebo když nakreslil roztomilého voříška močícího na torso presidentského pomníku. Aby té zvůle nebylo málo, začal jsem Masaryka přepisovat, a to doslova: V sazbě i v obsahu jsem přeškrtal kusy textu a k všeobecnému údivu pak nebohému spisovateli mohutně poškrtal knižní vazbu i anotaci. Nakladatel dostal mrtvičku, ale nějak to přežil, a úpravu bezvýhradně přijal. Kupodivu ani čtenářům mé typografické kacířství celkem nevadilo — asi proto, že tyto zdánlivě svévolné zásahy vycházely ze smyslu díla a sloužily jen a pouze k jeho podpoře.

V těchto dnech pro změnu vyšívám na knize o českém chatařství, která má za cíl představit nejzářnější počiny současné rustikální architektury. Uvědomil jsem si při tom jednu podstatnou věc. Totiž že před rokem ’89 mívalo chataření typicky český upocený charakter, že bývalo roztomile bizarní přehlídkou prapodivně stlučených budek a suchých hajzlíků pro lidi prchající z šedi města a bídy socialismu. Současné chaty bohatých lidí se už netají světovými ambicemi ani rozpočty, a jakkoliv jsou mnohdy imposantní manifestací moderní architektury, úplně se z nich vytratila krapet humpolácká a zároveň i jaksi přitažlivá nedokonalost prohnilých domků v chatařských koloniích, kde se dodnes statečně pije samohonka, opékají buřty na klacku a brnká na zvučící dřevo. Fotografie nových staveb jsou nepochybně krásné, dobře exponované a komposičně vytříbené, jenomže zároveň jaksi zoufale prázdné — úplně bez lidí, kterým jsou stavby určeny.

A tak, snad abych knihu trochu polidštil, začal jsem do ní nenápadně navracet zpět typicky český patos, láci, směšnost, improvisaci. Ze všeho nejdříve prostřednictvím fotografií Pavla Štechy, jenž za normalisace dokumentoval rozmanité příslušníky širokého chatařského kmene. Podruhé když jsem nakladatele navedl, aby do knihy vpravil rozhovor s Františkem Kšánou, řezníkem, který zasvěceněji než kdokoliv jiný dovede vyprávět o pravém českém špekáčku. A do třetice když jsem shromáždil popkulturní odkazy s chatařskou tematikou, abych jimi všechny ty příliš krásné obrazy zpochybnil a naředil. Ať už to byla knížka Jak se dělá chalupa od Františka Nepila, nesnesitelně tklivé písně bratří Nedvědů, ironické šťouchy Ivana Mládka či patetické žvásty Kamarádů táborových ohňů…

Ledaskdo správně namítne, že tenhle angažovaný přístup grafikům nepřísluší, že tady nejsou od toho, aby zasahovali do děl jiných autorů. Jenomže za svou praxi jsem už na knihy spotřeboval tolik tun drahocenného papíru, že by se jím dala vytapetovat Čínská zeď; a z pochopitelných důvodů teď přemýšlím o smyslu práce, kterou dělám. Čím dál tím méně se chci podílet na visuálním smogu a stále častěji odmítám tituly, jejichž jediným smyslem je přispět k nekonečnému informačnímu balastu, jímž se každou chvíli můžeme zalknout. To je důvod, proč své nakladatele tolik zlobím a proč se někdy ostatním autorům pletu pod nohy nebo do jejich náročného řemesla. Ne snad abych se po večerech dojímal, jak jsem chytrý, krásný a dobrý. Prostě jen věřím, že když už jsme tak šťastní a bohatí, že můžeme produkovat nezměrné množství knih, měly by to být především ty ojedinělé tituly, které v soudný den obhájí své právo na papír a na existenci.

Autor je typograf a knižní designér