Petr Borkovec Plátno, olej na hladině, 122 × 87, inventární č. M-0523 Petr Borkovec

Slunce už svítilo a ohřívalo břehy a hladové volavky pomalu stoupaly k vrcholkům všenorských strání.
Plaval jsem.
A potom jsem je spatřil.
Tři různé shluky motýlic. V tom prvním, přesně uprostřed, ležela velitelka Odonata, ve druhém matka Zygoptera, ve třetím jejich sestra Calopteryx.
Ty motýlice spaly, všechny.
A jejich modrá těla volně dýchala.
Některé z nich si pod hlavou a křídly ustlaly větve vodních irisů. Jiné si lehly jenom tak, do stonků blatouchu a sítin. Oddychovaly klidně, mírně.
Spaly.
Nic z toho, co se o nich vypráví – o tom, že se opilé nad řekou honí za láskou a na březích zarostlých růžovými hyacinty hrají na flétny – nic takového jsem neviděl.
A náhle matka Zygoptera procitla – zaslechla asi, jak volavky plachtí – prudce se zvedla mezi motýlicemi a zahvízdla. Potom i volala a všechny budila. Motýlice chvatně procitaly, vstávaly a já se podivil, jak spořádaně se hned daly do příprav. Modré i modrozelené i ty s plamínky barvy staženého plynu na křídlech. Nejdřív si všechny rozpustily křídla. Utáhly pásky, šňůrky, stužky, které jim povolily ve spánku. Potom ty pásky, napnuté a plné lesků, opásaly hady. Vodní užovky a říční zmije se svíjely a proplétaly, olizovaly motýlicím hlavy.
Zahlédl jsem, že některé ze stejnokřídlých motýlic – byly to ty, co před nedávnem snesly – drží na křídlech říční škeble plné perleti. Ta perleť svítila jak stříbro a chvílemi jak dosud vláčný vosk. Všechny se ověnčily věnci z orobince a z ostřice a z lian rozkvetlého svlačce. Některé propletly křídla stonky křídlatek.
Jedna z nich – snad Odonata – potom zvedla rákosovou hůl a udeřila do kazínské skály, z níž začal proudit pramen křišťálové vody. Ale to nebylo všechno. Ta motýlice ihned vzala jinou hůl, tentokrát z bahenního česneku, a jen se jejím koncem dotkla vodní hladiny, říční bůh dopustil, že vytryskl proud vína. Vysoko, jako malý gejzír. Nevěřil jsem svým očím, když motýlice, které dostaly chuť na mléko, konečky křídel odhrnuly vysokou a ostrou trávu na břehu – a bílý nápoj tekl odevšad.
A abych nezapomněl, z rákosových holí kapal med.
Plaval jsem tiše.
Při tom si pomyslel: „Když některé z těch modrých krásek ulovím, kdo mi co udělá? Nikdo tu přece není.“
A tak jsem plaval ještě tišeji a číhal.
A seběhlo se tohle.
Jako by někdo zavelel, pozdvihl se les rákosových a česnekových holí a motýlice šílely a říční obřad započal. Děsivým třaskáním křídel zvaly řeku a tlučením a ranami volaly její bohy.
A s nimi třaskaly a hučely i všechny břehy, strže, stráně, svahy na řekou, divá zvěř v lesích i na řevnických skalách – všechno slavilo a točilo se, tančilo a uhánělo. Na svém místě nezůstalo nic. Vtom vidím Calopteryx, jak letí kolem v třpytivém, klikatém letu, a tak jsem vyskočil, až voda vystříkla, a chtěl ji zachytit.
A ona vykřikla:
„Mé modré sestry, poleťte ke mně! Je tady muž, co nás chce ulovit! Sevřete pevně rákosové hole – leťte, leťte! Tady! Tady!“
Měl jsem veliké štěstí, že jsem unikl.
Málem mě rozsápaly.
Běsnily.
Vrhly se na volavky, co klidně stály opodál. Viděl jsem, jak jedna z motýlic, úplně sama, na půlky trhá mladou šedou volavku. Slyšel jsem, jak nebohý pták naříká, zoufale mává křídly a tichne. A jiné motýlice rvaly těla ostatních, létalo peří, které řeka odnášela, a ozýval se smrtelný křik. Zahlédl jsem, jak motýlice usedají do volavčích očí a jak je vyjídají. Viděl jsem všechno. Rozšklebená žebra a zpřelámané nohy šedých vodních královen. To všechno se teď rozlétalo do výšky a dokola a zůstávalo zaklesnuté v kosatcích, z jejichž žlutých květů kapala krev.
Najednou všechno ustalo.
Motýlice se shromáždily uprostřed řeky nad hladinou tak jako krotký safírový mrak.
A vrátily se do míst, o nichž jsem už vyprávěl, ke všem těm pramenům, které jim přejí vodní bozi.
A tam si myly modrá křídla od krve.
Krůpěje na tělech jim olízaly užovky.