Černá rusalka vypráví thriller z pohraničí Michaela Pejčochová

Martin Müller, Černá rusalka.
Paseka, 2022, 320 s.

 

„Černá soška ho nepřestávala fascinovat. Žena s unaveným výrazem v rozevlátém plášti. Z jedné strany celkem běžný dekorativní výjev. Když ji ale člověk otočil, pochopil pravou podstatu umělcova záměru. Na druhé straně se jí totiž plášť vzdaloval od těla natolik, že bylo vidět pod něj. Žena byla nahá. Neměla pod pláštěm nic, jen odhalená žebra. Nějaký skrytý vzkaz? Ale pro koho? Pro něj? Nebo snad… Sklopil zrak.“

Noir z českého pohraničí… detektivka s názvem Černá rusalka a černožlutou obálkou. A temným obsahem, sugestivně vylíčeným stylem prozrazujícím ruku schopného scénáristy, který ví, jak členit věty. Za kterým slovem udělat tečku. Už ten styl čtenáře pohltí od prvního odstavce a dává tušit, že se kniha bude číst na jeden zátah, pokud tedy děj a jeho podání dostojí příslibu bezútěšnosti, napětí, ale i dostatečné hloubky, která opodstatňuje všechen ten thrill. Příběh se odehrává v průběhu jediného víkendu počátkem 90. let v jihočeském pohraničním pásmu Novohradských hor. Za komunistů tu vzniklo území nikoho – obehnané ostnatým drátem, hlídané jednotkami Rudé armády a místními pohraničníky, ale zároveň frekventované převaděči a přeběhlíky. Z dříve prosperujícího kraje s malebnou přírodou zbylo pár opuštěných vesnic, kde dožívali ti, co se z rodného kraje odmítli odstěhovat, nebo jim to už nestálo za to.

„Dýchaly. Funěly, koukaly. Vtahovaly lidské teplo a vydechovaly ho v podobě kouře komínem. Tedy ty, které ještě nebyly opuštěné. Zatím. Připadal si jako živý, který omylem zbloudil mezi mrtvé. Z mnoha domů ve vsi jako by lidi vyhnala nějaká temná síla a zapověděla jim návrat. Každý druhý byl opuštěný. Vrata skřípající ve větru, zlámané korouhvičky. Zahrady, o které se léta nikdo nestaral.“

Po revoluci však dráty zmizely a má-li člověk dostatečně dobrodružnou povahu, silnou motivaci nebo obojí, může tady začít nový život, případně se skrýt před ruchem velkoměsta. Ale krajina je jaksi bolavá, její obyvatelé si nesou traumata a tajemství, která rustikální idylu nedopustí a nevyhnutelně vedou spíš k avizovanému thrilleru.

Slibný a neotřelý námět už sám o sobě trochu nahání husí kůži, obzvlášť když si čtenář spočítá deset a dvacet rovná se třicet – tolik let uplynulo od fiktivní doby děje, když knihu v roce 2023 bereme do ruky. Za ta léta se příběhy, které vypráví, změnily v další díl historie regionu, jenž dalších pár dekád předtím zažil zvraty a příkoří, nadále rezonující a někdy až moc živé ještě počátkem devadesátek. To už se dostáváme do větší hloubky, díky níž je příběh nejen divoká jízda, ale hlavně se na něj nedá snadno zapomenout. Pomalinku odkrývané zločiny a zvěrstva se nevyhnutelně zaryjí pod kůži, obsadí vědomí a představivost a žijí si tam vlastním životem.

Jako třešnička na halloweenském dortu, nebo spíš jeho dobře ušlehaná náplň, pak funguje hlavní zápletka knihy – příběh Černé rusalky. Není to jedna z pološílených postav, které se postupně vynořují (i když, skutečně není?), jedná se o sošku z černého skla zvaného hyalit. To se v Novohradských horách vyrábělo po staletí až do doby, kdy po druhé světové válce majitelé skláren z rodu Buquoyů na základě Benešových dekretů přišli o veškerý majetek. Někteří z nich zemřeli ve vězení, další byli odsunuti za změť ostnatých drátů a tajemství výroby „černého zlata“ si – alespoň v pochmurné vizi fiktivního příběhu – vzali s sebou. A ve víru dalších událostí, kdy si většina obyvatel kraje snažila zachovat aspoň holé živobytí a starat se o věci spojené s minulostí se věru nevyplácelo, upadla i sama existence kdysi světoznámého uměleckého oboru v zapomnění. Počátkem devadesátek ale i tahle omezení mizí. Obzvlášť, když se do zapomenutého kraje vrací nová krev v podobě mladých odvážlivců, nepoznamenaných místní traumatickou zkušeností, čeká historie výroby hyalitu a tajemství Černé rusalky, stejně jako její role v místních pohnutých dějinách, na svoje odhalení krůček po krůčku, jak se na detektivní zápletku patří.

Kniha tak není jen napínavým románem s trochu netradičním načasováním do doby, kdy se z padouchů stávají hrdinové a někdejší mocní se musí setsakramentsky ohánět, aby neskončili na popravišti. V rafinovaném příběhu hrají zásadní roli umělecká díla a jejich sbírání, která mohou být jak jednou z neznámých v příbězích dávných zločinů, tak osobní záležitostí, díky níž jsou postavy vevázané do spleti místních vztahů a tragédií. A samozřejmě mohou být objektem krádeže, podvodů a vydírání. Podobně jako u dnes již kultovního Zajíce s jantarovýma očima Edmunda de Waala, kde sbírka miniaturních japonských sošek ztělesňuje osudy rodiny svých vlastníků a provází ji v prostoru i čase napříč událostmi devatenáctého a dvacátého století, jsou práce z hyalitu v čele s Černou rusalkou jedním z aktérů děje, a dokud se neobjasní záhady s nimi spojené, nebude vyřešena ani řada dalších neznámých.

K tomu zvolil autor miniaturní, ale o to důmyslněji propracovaný formát dvou dnů v životě čtyř protagonistů, odvíjejících se opakovaně z perspektivy každého z nich. To je mimo jiné půdorys ověřený filmovou klasikou typu Noc na Zemi nebo Lola běží o život. To nemůže nefungovat. Když umí autor psát tak, že to čtenáře chytne, a hlavně umí škrtat tam, kde by ho to pustilo. A obzvláště když dokáže slovy malovat obrazy, jako by to byly naprosto hmatatelné kulisy děje. Černá rusalka je silný zážitek a díky nakladatelství Paseka, že mu i přesto, že se jedná o prozaický debut Martina Müllera, dalo šanci a také tu elektrizující černožlutou obálku. Ideální čtení pro některý z nadcházejících pošmourných víkendů někde na chalupě, protože „zimy v českých horách jsou obzvláště depresivní. Jen chlad, šepot lesů a vzpomínky“.