Po tři měsíce měli návštěvníci Domu U Kamenného zvonu možnost zhlédnout výstavu Frida Kahlo – Fotografie. Z osobního archivu, odhaleného ve Fridině mexickém „Modrém domě” až v roce 2003, byl vystaven kurátorský výběr 241 snímků. Fotografka Libuše Jarcovjáková se u příležitosti ohlédnutí za výstavou zamýšlí nad tím, v čem Fridě Kahlo rozumí: zkoumání světa prostřednictvím dlouhodobé symbiózy se žánrem autoportrétu.
Nad pražskou výstavou mám určité otázky. Především, jde-li o nalezený archiv, proč byla ze šesti tisíc snímků portugalským kurátorem vybraná a vystavená tak malá část, 241 fotografií? Ale vím, že se mě dnes ptáte hlavně na její osobnost a dílo. V roce 2015 jsem viděla v Detroitu velkou společnou výstavu Diega Rivery a Fridy Kahlo: Rivera vytvářel pro společnost Detroit Industry v letech 1932–1933 velké nástěnné malby. Na výstavě jsem okamžitě nabyla přesvědčení, že Frida je mnohem významnější než on. Životopisný dokument mě na výstavě oslovil nejméně tolik, jako fotky…
Fridině fascinaci autoportrétem absolutně rozumím, protože jak se ukázalo, já sama mám tisíce autoportrétů. Do doby, než jsem začala zpracovávat archiv, jsem si toho nebyla vědoma. A přesně vím, jakou roli pro mě autoportrét hrál. Obzvláště v různých krizových životních situacích to byla jakási navigace: kde jsem, v jaké situaci jsem, kdo jsem. Nikdy to nebyl autoportrét ve slova smyslu dnešních selfies na internetu, jestli vypadám tak nebo tak, jakou mám pusu, to jsem nikdy nezkoumala. Sledovala jsem se spíš v krizi, když jsem se odstěhovala do Berlína a začínala jsem opravdu velmi obtížně, vykořeněná ze všech dosavadních struktur. Tehdy jsem se pořád dívala do zrcadla, jako bych si potvrzovala, že jsem, a spolu s tím jsem vytvářela autoportréty. Například na berlínské výstavě jsem měla stěnu, kde bylo asi devadesát pět autoportrétů, které vznikly v té době. Bylo to, dejme tomu, potvrzování vlastní identity. Myslím si, že u ní mohl autoportrét hrát nějakou podobnou roli.
Kdybych se do Fridy Kahlo měla vcítit: představím si, že jsem nemohoucí, že se v poslední fázi života v podstatě můžu vidět jenom v zrcadle, a to je všechno, co z celého světa můžu postihnout. Je to hledání sebe sama, kdy člověk hledá přes sebe. Ona má své věci přece velice alegorické, pracuje s různými symboly, taky křesťanskými, i z mexické tradice. Určitou roli hraje i její nemožnost mít dítě.
Viděla bych tenhle typ autoportrétování jako specifickou disciplínu, u mě to tak rozhodně bylo. To, že mám tolik autoportrétů, bylo pro mě obrovským překvapením. Protože jsem to dělala plynule, od samého počátku, co jsem začala fotografovat. A dělám to do dneška, já v podstatě nemůžu vlézt ve vlaku na záchod a neudělat si autoportrét. A řeknu si akorát – ježíšmarjá, já vypadám, pokud mě v tu chvíli aspoň trochu zajímá můj zevnějšek. Ale srovnávat je těžké. Já mám k dispozici jiný nástroj než ona, nástroj mobilní a rychlý. Obraz, to je jiná situace. Ten její nejslavnější obraz Dvě Fridy, který vznikl po jejím rozchodu s Riverou, kdy je tam jednou tmavá, jednou světlá, ta, která ho miluje, ta která ho nenávidí… Je v něm obrovský prostor pro vyjádření jejího duševního zázemí.
Chápu, proč se soustředila na sebe. Její akční rádius byl omezený. A možná ideové věci člověka tolik nenaplňují, to je samozřejmě můj čistý dohad, ale ona mohla skrze autoportréty skrytým způsobem řešit všechny ty problémy, které jí šly hlavou, včetně neschopnosti mateřství. Já to považuji za strašně zajímavé.
Co mě ještě zajímá na Fridě Kahlo? Specifická, originální a jedinečná je její fyziognomie a to, jak s ní pracovala. Měla srostlé obočí a vousky. Devadesát devět procent žen by se z toho zbláznilo, něco s tím dělalo nebo to odstraňovalo. Ona to podtrhla. Musela mít krom jiného silné sebevědomí, že ustála pozici vedle Rivery, že systematicky pořád pracovala. Neměla potvrzené, že se její styl bude takhle líbit, že z ní samotné se stane bude ikona. Nepracovala tak, aby se to někomu líbilo: Byla to prostě její vnitřní potřeba.
