Činorodý, až mě štval Petr Vizina, Lukáš Jasanský
„Když začal v 80. letech experimentovat s přemalováváním fotografií, nechápal jsem, co dělá. Moc se mi nelíbily,“ vzpomíná na svého otce, významného českého fotografa Pavla Jasanského. S odstupem času ale syn, fotograf Lukáš Jasanský LJ hodnotí tuto dekádu v otcově tvorbě jako zásadní. Společně s kurátorem Pavlem Vančátem připravili monografii a výstavu v Domě fotografie GHMP.
Q. Na obálce monografie je jedna z „přemalovaných“ fotek. Na fotce či obraze s názvem Hnízdo zápasí nahý muž s kvádrem. Kdo je ten model?
LJ. Otec, vzal kovový kvádr a nacházel různé pozice. Požádal mě, abych je fotil. Na první pohled to vypadá jako fotka, což opravdu je, ale pouze jako podklad, tady vidíte, že je domalovávaná, tedy vlastně obraz. V dobových textech se dá dohledat, že dokonce i vstřícně naladěná kritika nevěděla, co s tím. Nějaké přemalované fotky? Neuměli si prostě říct, že to není fotografie. Přesto se podle mě otcovy vrcholné věci, třeba cyklus Těla, kumulují právě do 80. let. V tomtéž desetiletí zároveň dokončil svůj zásadní fotografický cyklus Nová krajina, noví obyvatelé. Jeho tvorba v té době gradovala v těch nejlepších věcech, jak ve focení, tak ve výtvarném projevu. Postavou Diváka, který má televizi v hlavě, nejspíš opravdu předběhl dobu. Podle kunsthistorika Jaroslava Vančáta jde možná o první videosochu v Česku.
Q. V osmdesátých letech také často pracuje s nahým lidským tělem. Působí to na vás fyzicky, nebo až eroticky?
LJ. Podklady domalovaných fotografií skutečně tvoří nazí lidé na rastrovém kachlíkovém pozadí. Erotika zde ale není hlavní téma. Tělesnost je tady maximální a něco vyjadřuje. Mám za to, že téma je výsledek setkání s výtvarníkem Jiřím Sozanským. Otec se jako autor zúčastnil jeho projektu v bouraném Mostě zkraje 80. let, a už před tím fotil akci v Terezíně. Sozanský vytvářel undergroundové, zakázané věci s velkou symbolikou nesvobody a útlaku člověka. Podtexty, v nichž hraje lidské tělo významnou roli, otec nejspíš nasál od něj. Proto třeba na otcově obraze ze série Těla se pyramida lidí šplhá k autu postavenému na piedestal, k tehdejší Škodě Rapid 130, jako k symbolu úspěchu. Jiří si vyhlédl manželský pár, který se věnoval baletu. Požádal otce, aby je v ateliéru nafotil, chtěl podle jejich fotografií později pracovat. Pár se schopností dobře se pohybovat, který navíc tvoří manželé, takže jim nevadila intimita. Otec pak s tímto párem pracoval na svých projektech. Posléze se skupina lidí pro fotografování velmi rozrostla.
Q. Jaký byl váš otec osobně?
LJ. Extrovertní, zábavný, strašně činorodý, až mě tím štval, protože si už v sedm ráno pohvizdoval po domě. „Už jsem byl v komůrce“ znamenalo, že v temné komoře už zvětšoval fotky. Byl vystudovaný geolog, ale už na škole s malířem Adolfem Absolonem začal dělat keramiku, vydávali časopis, další spolužák Tomáš Pačes psal texty a otec je doprovázel fotografiemi. Formálně, výtvarně ani hudebně vzdělaný nebyl. Ovšem jeho otec Václav Jasanský, tedy můj děda, psal scénáře pro světovou výstavu Expo 58 v Bruselu a pro Expo v Montrealu v roce 1967. Po revoluci spoluzaložil agenturu Signum s Danou Kyndrovou, Jaroslavem Kučerou, Radkem Bajgarem atd. Zpracovávali například téma zanikajících židovských hřbitovů v Čechách, věnoval tomu obrovskou spoustu času a energie. V USA fotil program pro postižené lidi. Vznikla série pojmenovaná Disabled. Po roce 2000 vytvořil na něj přeci jenom nezvyklý fotografický soubor nazvaný Botič, podle potoka tekoucího pražskými Vršovicemi, kde otec vyrůstal. Klasické fotky panoramatickým fotoaparátem ze stativu. To považuji za jeho poslední cyklus. Otcovou největší předností podle mě byla odvaha. Pustit se do něčeho, co lidi možná nepřijmou. Dokonce i ve své komerční práci, kde fotil zpěváky tehdejší popmusic a sám si dělal i grafickou podobu.
Q. Co otce zajímalo jako téma fotografie?
LJ. Vždy měl rád trochu bizarní věci, ostatně, fotografové si vždy vybírali trochu vyhrocená témata. Třeba cyklus Fotografie s podtitulem Od kolébky po hrob je vlastně cesta života. Fotil v porodnici, protože měl kamaráda porodníka nedaleko od nás, v Podolí. V tu dobu se neřešilo GDPR a souhlas paní, kterou fotí u porodu. Chodil tam fotit pravidelně, většinou noční služby. Jsou to drsné fotky. Vytvořený cyklus nevystavoval zvlášť, ale, a to se mi líbilo, vsunul jej do širšího kontextu lidského života. Několik let například fotil na Olšanském hřbitově, což byl svět sám pro sebe, a později i tohle téma zakomponoval do většího celku, do ságy života. Vytvořil si širší ideu a tu potom dlouhá léta skládal. Nafotil třeba masopust, ale nebylo to tak, že by hned běžel ty fotky vystavit. Přitom, kdyby chtěl mít výstavu, tak si ji v tehdejší Fotochemě na Jungmannově náměstí uměl zajistit.
Q. Jak si témata vybíral?
LJ. Například nemocniční fotky vznikly tak, že když byl můj mladší bratr pár dní v nemocnici, otec tam ihned začal fotit. Nebo když mu v jeho padesáti trhali mandle, na nemocničním oddělení samozřejmě fotil dědky, s nimiž se tam ocitl. Fotil kdekoliv. Včetně domova pro mentálně postižené seniory v Krásné Lípě, kam mě vzal v nějakých patnácti. Setkání s lidmi, kteří na vás mluví, aniž byste jim mohli rozumět, pro mě bylo docela drsné.
Q. Co je hlavní ideou monografie a výstavy?
LJ. Chtěli jsme otcovo dílo uzavřít. Ukázat jeho vývoj, doposud jeho věci nebyly vystavené takhle pohromadě a nevyšla doposud žádná kniha. Tuším, že den před smrtí jsem mu slíbil, že uděláme s Pavlem Vančátem velkou výstavu a knihu. Takový bláznivý pomník.
Q. Jakou historku si doma o otci vyprávíte?
LJ. Je jich spousta. Nedávno si na jednu vzpomněl Martin Polák. Jezdíval k nám na chalupu. Jednou si uprdl v kuchyni a tátovi se za to omlouval. „Hrdě prď!“ odvětil mu otec a hned ten slogan fixou napsal na starožitné hodiny. To byl přesně on.