Co se svobodou Pavel Klusák

Zdá se, že to skutečně přišlo v podobách hlubších i komerčnějších:
prožíváme vlnu reminiscencí na devadesátá léta. Vracíme se k desetiletí čerstvé demokracie zkoumavě, s ambicí nahlédnout po třech dekádách tehdejší dění a porozumět, jakým způsobem ovlivnilo dnešek. Publiku ale nelze upřít i citově zabarvenější reakce: jak souhlasnou nostalgii, tak pobavenost, která vnímá nedávnou minulost jako exotiku, přehlídku podivnosti a kýče. Přehlídka československých videoklipů 90. let má jistě potenciál zábavy: zároveň snad může produkce tehdejší zábavy skutečně říci o tehdejších časech něco, co jsme tehdy bez odstupu nedokázali vidět.

 

Z podzemí na obrazovky

Do konce osmdesátých let u nás měly videoklipy málo důvodů k existenci a příležitostí k uplatnění. Televizní písničkové pořady, pražská Hitšaráda nebo bratislavský Triangel, byly pevným produkčním rámcem: všechno vyráběla centralizovaná televize, rozpočty byly minimální a kapely mohly jen minimálně ovlivnit podobu „klipu”, většinou buď lyrického, nebo komediálního. Navíc všechno prostupovala korektnost a krotkost. I proto snili mnozí muzikanti o hudebním videu nezávislém produkčně i podobou: viděli koneckonců vzestup žánru od roku 1980, kdy byl spuštěn kanál MTV. Došlo k paradoxu: hudební video, které západní gramoprůmysl vyvinul především jako propagační prostředek pro zvýšený prodej singlů i alb, u nás začali natáčet lidé z undergroundu. Z hudby ineditní a velkými médii ignorované vznikla kolekce Hudba ’85 s kapelami jako Garáž, Dybbuk, Hudba Praha a Precedens; producenty byli Alexej Guha, Petr Ryba a Vladimír Burda. Natočit „podzemní” film (navíc s jasnou funkcí dokumentovat zakazovanou scénu a medializovat ji pro zahraničí) bylo tehdy komplikovaným, odvážným a vzpurným činem. Klipové formy natáčeli ve finále 80. let i mladí filmaři z FAMU v rámci školních cvičení: Tomáš Vorel a Zdeněk Suchý.

Když se Československo otevřelo demokracii, všechno se změnilo. Padl státní monopol na publikování: náhle bylo možné nahrávat a vydávat hudbu i soukromě. Vznikaly firmy maličké i silné; některé labely si přály zastupovat určité subkultury a hudební scény, jinde šlo prostě o byznys. Televize měla víc bloků pro uvádění klipů, proměnila a rozšířila se kritéria dramaturgů.

Z dnešního pohledu tehdejší klipy možná ze všeho nejvíc reprezentují různá pojetí svobody. Hudebníci, kapely, zpěvačky a zpěváci měli náhle velmi volnou ruku: konečně mohli, co chtěli. Co tedy provedli?

Některá hudba a některé klipy jako by rezonovaly erupcí náhle uvolněné energie: ne že by o ní pouze vyprávěly, jsou přímo její součástí. „Už se nechcem nikdy vracet do dob, kdy nám bylo mizerně… Oheň! Oheň!,” tenhle text skupiny Lucie patří k nejcitovanějším, když přijde na obraz devadesátkového odvazu. Podle ankety, jež se ptala na nejtypičtější hudební video téhle éry, lidé nejvíc vzpomínají na video k písni Lucie Bílé Láska je láska (režie: Filip Renč). Dává to smysl: v karnevalovém třeštění se tu přece nakonec demonstruje, že je možné všechno a že se za to nenecháme soudit. Právě bláznivost poskytuje onomu slavnému „když choděj kluci s klukama, holky s holkama” obecnější rámec, ta píseň není přímluvou za sexuální menšiny, i když s ní nepochybně souvisí. Úspěch (spjatý pevně s videem) pramení i z toho, že je to píseň obecnější – odpouštějící a inkluzivní. Láskou jsou tu zasažení policajti, krátcí, dlouzí, tlustí, tencí. Pořád je to píseň ze zorného úhlu bílé většiny, takoví gayové tu jsou nakonec spíš karikovaní. Ale publikum ji široce přijalo nejen pro sugestivní hudbu, kterou Ondřej Soukup neautorizovaně převzal od Prince (Alphabet St.): s extatickou energií je předáván message rovnosti v erotice, která se tu rovná svobodě.

Ona uvolněná energie měla tehdy tolik podob: výbušné spojení funku s psychedelickým rockem v podání Jolly Joker & The Plastic Beatles of the Universe (s atletickými výkony neúnavného „Jokera” Petra Kumandžase); radostí a trochou chemie napěchovaní mladí Sebastians, ztělesněná touha hrát jako kapely na britské kytarové scéně: klip Silversurfer ukazuje psychedelický zážitek jako zásah plného světla. Když se s road movie Jízda proslavila kapela Buty, klip přinesl do mainstreamových vysílacích časů jejich Mám jednu ruku dlouhou, nepříliš zašifrovaný prožitek účinku lehkých drog a radosti z nich. Existovaly jistě komerční, až pokleslé projevy „užívání si” svobody: a na druhé straně, s nezávislou dikcí a sepětím s poezií tu byli klipoví Bílí ptáci v podání Zubů nehtů (a režii Václava Kučery), dlouho jedné z mála ženských kapel u nás. „Nic, ani lidi a zlý časy / nad námi nemaj žádnou moc,” zaklínají tu ženské hlasy v upravené básni Kennetha Rexrotha v překladu Jana Zábrany.

 

Sex je náš (byznys)

Od devadesátek a jejich zkoumání svobody v popu si lze těžko odmyslet erotiku. Pokud autoři písně otevřeli téma v textu, bylo na filmařích, jak moc ho stvrdí ve vizuální podobě. Producenti si samozřejmě přáli, aby hudební video prošlo cenzurou do televizních pořadů, takže citlivé části těl i výrazy byly většinou ze hry. Přesto na obrazovkách občas figurovaly doslova nahé zadky. Rámec upřímnosti, která lidem velí mít styk na veřejnosti a chodit v automyčce v zástěře odhalující nahé pozadí, má videoklip Skandál Heidi Janků. Text Jana Krůty (současného člena Rady Českého rozhlasu) je vlastně výčitkou konzervativním spoluobčanům, které pohoršil pohled na sex v autě („tak trochu koncert i amatérská show”). Heidi v klipu mohutným proudem z hadice omývá vozy v myčce, načež se ke konci písně ukáže, že pod gumovou zástěrou je nahá. Je to samozřejmě toporně natočený, ale dost zřejmý důkaz, jak tehdejší producenti chápali okřídlené heslo „sex sells”, sex prodává.

Obrazově rafinovanější, jakoby impresionistický, je klip Karla Gotta Miluj z roku 1995 v režii F. A. Brabce. Pokud snad upadl v pozapomnění, má i dnes potenciál svižně zaujmout. Gott přichází jako postarší malíř ke stodole, aby se zde stal jakýmsi zasvětitelem ve věci lásky. Malíř-voyeur tu sleduje pár mladých milenců: herečce Ester Geislerové bylo v té době třináct let. „Nač máš místa utajená, proč jsi vůbec žena?” ptá se zpěvák. Do příběhu přijíždí mladík na kole a dívka s věncem na hlavě odhazuje v příšeří mlatu oděv. Gott komentuje vzplanutí slovy „cítím tvoje tání, proudy z horských strání náhle strhly hráz – i nás”. Jako čilý posel
sexuální aktivity odchází ze scenérie s hotovým obrazem a stojanem zasvěcovat zase jinam.

V osobních vzpomínkách na tuhle éru domácí popkultury figuruje jako jeden z nejsilnějších hitů song kapely Lucie Černí andělé. Začíná sloganem „sex je náš” a mezi slokami se hláskuje „a – i – dé – es”: právě tak i celý text proti sobě staví sexuální uvolnění a hrozbu tehdy tak často skloňovaného syndromu selhání imunity, pohlavně přenosného a těžko vyléčitelného AIDS. Klip filmového režiséra Vladimíra Michálka přináší záběry sexuálních orgií v hledišti kina, kde – jakkoli se to stává výjimečně – publikum sleduje Utrpení panny orleánské čili slavné němé zpracování příběhu Johanky z Arku režiséra Carla T. Dreyera z roku 1928. Promiskuita a sex „jen tak” se šíří, říká video, ale finální záběr na dívku, která od nesmělého studenta přechází ke koketování s Kollerem, nechává klip spíš převážit na stranu hesla „sex je náš”.

Spiklenecky nenápadně vyzařuje „explicitní obsah” song Jedna malá holka: mohl být vysílán kdykoli. Protagonista kapely Proud Michal Kučaj tu zpívá o sexuálním zasvěcení dívky dívkou. Podle refrénu „jedna malá holka druhý malý holce (…) k ránu ukázala, oč jde”: ženské kočkování v klipu je aranžované dost pro mužský pohled („male gaze”) a jistě prošlo do všech vysílacích časů. S trochou nadhledu můžeme říci, že Martin Kučaj coby syn Marie Rottrové pokračoval v rozvíjení ženských témat, jež jeho matka pěstuje v písních po celý život.

 

Chvilka s Johnem Peelem

Československé klipy v těch letech významně ovlivnila skutečnost, že do země přišly založit své pobočky světové nejsilnější firmy, „velká pětka”. Sony, PolyGram, EMI, Warner Music a BMG měly vesměs své malé české katalogy, vydávaly zdejší hudbu. České scéně však nějakou dobu trvalo, než prohlédla tvrdou hru firem, které neměly v první řadě povahu odpovědných dramaturgů, ale měly jednoduše za úkol generovat zisk a vykazovat jej globálnímu vedení. Jejich taktiky byly dost rozdílné: zatímco společnost Monitor – EMI zpočátku bez obalu bohatla na vysokých prodejích xenofobního Orlíku, BMG na startu budovala český katalog skrze nezávislé a kontrakulturu: Půlnoc Mejly Hlavsy, Ivu Bittovou, Už jsme doma. Po zjištění, jak omezený trh pro ně existuje (a to i s přičtením světových licencí), tuto strategii opustila. Domácí mainstream tak nejviditelněji formovaly pragmatické tahy: firmy si vytáhly úspěšné zpěvačky z dobře fungujících kapel, Ilonu Csákovou nebo Báru Basikovou, a nabídly jim sólovou dráhu. Finanční síla „major labels” pak protlačila jejich videoklipy do televizí na dlouhá léta.

Taktika „vezmi něco, co lidé znají, a opraš to” vedla i ke klipovým hitům postaveným na coververzích starší české klasiky: byl to ten hlavní důvod, proč vznikaly nahrávky jako Bon soir mademoiselle Paris kapely Shalom
s Petrem Mukem. Vzpomínky hudebníků na to, jak je tehdejší filmy přeprogramovávaly a úkolovaly, by byly jistě zajímavé a rozsáhlé.

Pomyslných kapitol v příběhu českého videoklipu 90. let je celá řada. Mohli bychom mluvit o videích z dnešního pohledu xenofobních a nenávistných. Mohli bychom sledovat vlnu lokálních „agro” a zábavových kapel (Argema – Jarošovský pivovar, Premier – Hrobař), které se na čas staly součástí televizních hitparád. Nejslavnější z nich, Eso s kontrolovaně zdivočelou moderátorkou Terezou Pergnerovou, je kapitolou samotnou pro sebe. S úlevou bychom nakonec dospěli ke klipům silnější estetiky, místy s podílem výrazných vizuálních tvůrců (Václav Jirásek pro brněnské Bratrstvo, Ester Krumbachová pro Ivana Krále, také však klipy Načevy, Prouzy, Priessnitz). Psychedelicky zmutované záběry z Londýna připomínají cestu Jana P. Muchowa a jeho kapely Ecstasy of St. Theresa na nahrávání s vizionářským redaktorem BBC Johnem Peelem. A také to, že pár let po převratu a po průlomovém počátku demokracie světový zájem o kulturu havlovského Česka zase utichl…

 

CS klip 90. let: Dělá dobře mně i tobě.
27. dubna, 18 hodin. Dům U Kamenného zvonu
Dobová vizualita, leitmotivy a extrémy ve videoklipech z první postkomunistické dekády u nás. Komentovanou projekci popových dokumentů doby připravil a uvádí Pavel Klusák. Večer je doprovodným programem
k výstavě Heroin Crystal.