Cukr, tělo, identita Tereza Butková

S nápadem kolektivní práce na bienále původně přišel Robert Gabris při setkání s Piotrem Sikorou, jedním z hlavních kurátorů bienále. „Začali jsme se bavit o dekolonizačních diskurzech a říkal jsem si: Jak je možné dekolonizovat českou společnost bez nás, bez různorodých těl, která jsou na umělecké scéně naprosto podreprezentovaná,“ popisuje slovenský umělec sídlící ve Vídni. Vzápětí se spojil s Lubošem Kotlárem, aby společně začali instalaci připravovat.
Dvojice spolu nikdy předtím nespolupracovala, každý navíc pochází z jiného prostředí – zatímco Luboš Kotlár pracuje zejména s fotografií a žije v Bratislavě, Robert Gabris začínal u kresby a výtvarného umění. Přesto našli společnou cestu, jak k práci pro bienále přistoupit. „Přemýšleli jsme, jak můžeme vytvořit kolektiv různých oborů a překročit naše individuální schopnosti. Tak jsme se dostali k soše,“ vysvětluje Robert Gabris. Výslednou instalaci tak tvoří cukrové sochy, odlitky předloktí se zaťatými pěstmi.

Jak vznikl nápad vytvořit sochy z cukru? A jak se cukr pojí s dekolonizací, která tvoří ústřední téma instalace?
Luboš: Měli jsme řadu nápadů, byl to proces experimentování s různými možnostmi a cukr byl jednou z nich. Od začátku jsme věděli, že chceme zastoupit tělo, které se vymyká společenským normám, a normalizovat ho. Nakonec jsme se rozhodli odlívat naše vlastní těla do cukru a vytvořit z nich instalaci.
Skvělé je, že cukr můžete interpretovat znovu a znovu z nových úhlů. Netýká se jen romských komunit, ale chudoby obecně. Všichni mají přístup k cukru a lidé bez prostředků ho využívají neustále. Zatímco dřív bylo ctí mít zuby zkažené od cukru, dnes je to přesný opak. Privilegovaní lidé se snaží cukru co nejvíc vyhýbat, aby byli fit a hezcí, čímž se vracíme k otázce těla a toho, co společnost považuje za přijatelné a ideální tělo.
Pěst je velmi agresivní symbol, ale pěst z cukru je sladká, až žádoucí. Nechcete to jíst, protože nechcete ztloustnout, ale zároveň po tom toužíte. Tahle ambivalence nás baví.

Jak se realita postkoloniálního světa promítá do vaší tvorby?
Robert: Jsem velmi kritický k postkoloniálním teoriím, protože od sebe těla separují a snaží se prokázat, proč jsme odlišní od zbytku společnosti. Rozdělují nás na menšiny a většiny. Dekolonizační diskurz naznačující, že ten proces ještě neskončil, je pro nás mnohem přístupnější.
V osadě, ze které pocházím, se cukrem platí a obchoduje se s ním, protože lidé trpí absolutní chudobou a hladem. Chceme proto přinést tyhle praktické znalosti a ukázat, že umělecký svět plný akademických teorií se má hodně co učit od těl, která do něj nebyla nikdy přizvána. Penetrujeme tak tyto instituce našimi těly a znalostmi a vytváříme novou, donedávna zakázanou debatu. V tom spočívá dekolonizační charakter a vysvětlení naší práce. Nejde jen o umělecké vyjádření a performativní médium, ale o to, že máme zdroje a možnosti tyto fakta zviditelnit. Časy se změnily a nové generace Romů žijících v odlišných tělech musí začít pracovat. Pokud s tím nezačneme sami, nikdo to pro nás neudělá. Rasismus, vyloučení, patriarchát a šovinismus mají obrovskou sílu.

Jak se díváte na otevřenost a přístupnost současných uměleckých institucí? Mohlo by se totiž zdát, že umění je takovým debatám otevřenější než jiné oblasti.
Robert: To je lež a klišé. Všichni víme, že instituce nejenom v umění jsou velmi rigidní a konzervativní. Umělecké instituce jsou násilné, neumožňují vstup různým tělům, a pokud ano, tak je často jen zneužívají pro krátkodobé účely.

Jak by tedy podle vás měl probíhat dekolonizační proces uvnitř uměleckých institucí?
Robert: Tuhle otázku by měla dostávat společnost, ne my. Současný svět byl vybudován rukou bílých mužů, my jsme byli vyloučení. Teď ale pracujeme, jsme aktivní a společnost musí pro jednou mlčet, naslouchat a dát nám svoje zdroje v rámci restituce, protože naše těla jsou zosobněním dekolonizace. Podívejme se na vedení a strukturu uměleckých institucí – moc a zdroje má hrstka privilegovaných. My je ale musíme rozdělit mezi nás všechny.
Zároveň je důležité připomenout, že tu teď jsme a vystavujeme naše těla z vlastního rozhodnutí, i když to není jednoduché. Cítíme ale potřebu mluvit a přispět k vybudování nových struktur. Otázka je, jestli je na náš vstup do veřejného prostoru připravená společnost.

Jak vypadá vaše dekolonizační praxe mimo aktivity spojené s bienále? Jakými způsoby je možné k dekolonizaci přispět?
Robert: Experimentujeme, nasloucháme, máme řadu vzorů, čteme, mluvíme spolu. Snažíme se zpracovat veškerý vztek, bolest i štěstí, které s tím souvisí, a překonávat naše vzorce myšlení. Není na to jasná odpověď, ale hledáme vlastní cestu, protože je tu stále spousta nezodpovězených otázek.
Luboš: Každý pocházíme z jiného prostředí a máme vlastní způsoby. Já osobní zkušenost z komunit nemám, necítím se jako sociální pracovník a nechci se tvářit, že problémům lidí v osadách rozumím, takže je podporuju finančně.
Robert: Přesně tak. Já taky přeposílám finanční zdroje uměleckých institucí do romské osady, ze které pocházím. Využívám svoje privilegium jako sílu k vybudování cesty k lidem, kteří nemají o uměleckých institucích tušení. Existují různé způsoby a řešení.

Zmínili jste nezodpovězené otázky. Jaké otázky bychom si měli klást, ale neklademe?
Robert: Pro mě je zásadní otázka, jak může naše historie obsahovat tolik prázdných stránek. Historie je redukována na vědění, které zraňuje. Každá generace, která dnes studuje dějepis, se učí nesprávné příběhy. Je to ostuda pro společnost, že doteď nevíme, kolik Romů žije v Česku a na Slovensku, jaké skupiny existují, co probíhalo během holocaustu, druhé světové války nebo socialismu. Nemáme žádné statistiky. Vzdělání je přitom absolutní základ. To, co se musíme učit ve školách, je bolestivé pro spoustu lidí, protože jim to nedovoluje objevit vlastní historii a odrazuje je to od zapojení do společnosti. Abych odpověděl na vaši otázku, představuju si prázdnou knihu a říkám si, kdo by měl zapsat tuto historii? Jak můžeme být součástí přepracování našeho vědění?
Pocházím ze Slovenska a tamní i česká společnost jsou apatické. Nikoho to nezajímá. Možná bychom měli postavit instituci postavenou na péči, abychom přinesli tyhle všechny skvělé znalosti do prostoru, který můžeme sdílet s ostatními.

Vidíte někde naději na změnu?
Robert: Jsem velmi skeptický, ale považuju svůj skepticismus za produktivní. Mám rád konfliktní oblasti, protože je v nich spousta prostoru k práci. Nejsme první ani poslední, bojovaly generace před námi a budou i po nás. Můžeme třeba vést divadelní nebo výtvarné kurzy a stát se tak vzory pro další generace. Nemusíme uvažovat ve velkém měřítku, měnit věci můžeme i malými kroky.