Ďáblovy prsty Petr Vizina, šéfredaktor

Moderní doba zjednala každému jeho vlastní kazatelnu, poznamenává Bob Dylan ve své Filosofii moderní písně, knize, která nedávno vyšla i česky. Myslí tím samozřejmě možnost každého vyjádřit se veřejně na sociálních sítích k libovolnému tématu. Dylanova metafora postihuje hned první potíž s takovou vymožeností. Kazatelský pultík, tedy profil na libovolné sociální síti, je zajištěn, ale publikum si moderní kazatelky a kazatelé na internetu musejí vyhledat sami. Pokud je neuspokojí už to, že slyší svůj vlastní hlas volat do pustého prostoru. Je to jako v té staré hře: každý by chtěl být náčelníkem, ale nikdo indiánem. Existuje totiž právo vyjádřit se, dokonce zaručené ústavou a zákony, ale právo být slyšen nebo publikován si nelze vynutit. Soukromá kazatelna je jedna věc, veřejný tlampač úplně jiná.

K Dylanovu postřehu dodejme další, že totiž mezi kazateli a kazatelkami hledáme zejména ty, kteří potvrdí náš dosavadní názor, s nimiž souzníme, nebo nám dokonce „mluví z duše“. Existuje bezpočet studií, které potvrzují logický předpoklad – své názory a hodnoty zas tak často neměníme. Logicky, jsou součástí stavby, na které pracujeme desetiletí a nemůžeme ji obden bourat. Ve změti hlasů, které k nám doléhají a ucházejí se o naši pozornost, si proto nejvíc všimneme buď těch, které dobře zapadnou do předem vytvořeného obrazu, tedy do našeho názorového nastavení. Nebo k nám jasně dolehnou naopak hlasy, které nás rozhořčí, popudí a naštvou. Dokonce platí, že iritující názory nás vybídnou k akci daleko spíš než ty, s nimiž souzníme. Správci veřejných tlampačů tenhle fakt velmi dobře znají. Preferenci v algoritmech sociálních sítí tedy dostává obsah nadívaný narcistní sebejistotou, vyostřený zjednodušováním a lakovaný křiklavou neomaleností. Pobouření je laciná droga jinak spořádaných občanů. Jak mi řekl v době raně internetové jeden bystrý šéfredaktor novin: „Čtenáře nejvíc zaujme to, z čeho je jim lehce na zvracení.“ Je v logice marketingu, že se nám do paměti nejvíc zapíše to, co v nás vyvolá zápornou emocionální reakci. Vzniklé pouto je záruka pozornosti, investujeme čas i emoce, abychom to protivníkům vytmavili. Téma se nás drží jako osten kaktusu, který roste v suchu arizonské pouště. Rostlina má na špičce svých trnů malé háčky, podobné těm rybářským. Zvěř, která se s kaktusem zaplete, se z něj lehce nevymaní, leda by si vytrhla kus masa z těla. Té rostlině se přezdívá Ďáblovy prsty. Nejsnáze se zaplete ten, kdo trochu nepozorně prochází kolem.

Napsal bych, že takhle vypadala facebooková debata o Myslbekově soše Ukřižovaného na AVU. Jenomže už si ji třeba ani nebudete pamatovat. Vlastností všech zásadních sporů na sítích je jejich prchavost. Vzplanou jako lesní požár, pár plamenů vyšlehne do výšky, ale vzápětí uhasínají samy. Požár mezitím vypukl jinde. Hlavně ale nejde v pravém smyslu o debatu, dialog nebo sdílení.

Těší nás, že můžeme na léto tohoto roku nabídnout čtení o výstavách, které téma dialogu zkoumají. Časopis Qartal číslo 14, který právě držíte v ruce, otevírá rozhovor s výtvarníky Davidem Böhmem a Jiřím Frantou, tvořícími skutečně dialogicky. Věříme, že je znát, že i další texty v tomto čísle vznikaly s rozmyslem a nasloucháním. GHMP vám přeje pěkné léto.