„Devadesátky” v Ostravě vykazují rysy popření Petr Vizina, Tomáš Knoflíček

Q. Jak se vám jeví „devadesátky“ v Ostravě?
TK. Záleží, z jaké perspektivy se díváte. Je-li řeč o celém městě, je jasné, že právě v té době procházelo krizí identity. Zavřením dolů a tlumením těžkého průmyslu Ostrava přišla o svůj výlučný status a s určitou nadsázkou i o důvod své existence. Stejně jako každé průmyslové město žila i Ostrava především přítomností – básník Petr Hruška o ní například mluvil nikoli jako o městě, ale jen jako o dočasném táboře, který zanikne poté, až v něm nebude práce. A k tomu se v devadesátých letech tak trochu schylovalo. Protože ale nemohli odejít všichni, udělala se alespoň tlustá čára za minulostí. Devadesátky v Ostravě za mě vykazují mimořádné rysy popření. Napříště už měla být Ostrava výlučně zelená, nikoli černá a v tomto popření lze snadno číst jak frustraci, nejistotu či ztrátu sebevědomí, tak touhu zbavit se rychle nálepky města s obrovskou ekologickou zátěží. Pohrávám si s myšlenkou, jak by to vypadalo, kdyby prázdné průmyslové areály obydleli umělci, jak o tom v devadesátých letech snil ostravský umělec Jiří Surůvka. Zpětně viděno ale byla tato myšlenka, dle které umělec fakticky střídá dělníka, v daných poměrech stejně utopická jako představa osvícenců, že by umělec, respektive umění, mohlo zaujmout uprázdněné místo po Bohu. Důvod je zřejmý, umění nemůže zajistit prosperitu ani spásu.
Q. Jak je výstava vymyšlená a strukturovaná?
TK. Především by neměla působit příliš kategoricky. Mám za to, že daní za zájem o ostravské umělce a umělkyně (těch tedy bylo pohříchu málo) v devadesátých a na začátku nultých let byla určitá tendence k jejich nálepkování. Ostravské umění mělo být především „jiné“, exotické. Škatulka jinakosti ale byla nakonec dost těsná, takže se do ní museli vměstnat i jinak naprosto odlišní autoři, jako je na jedné straně třeba Jiří Surůvka a na druhé Daniel Balabán. Od chvíle, kdy jsme byli s Martinem k přípravě výstavy přizváni, jsme tak usilovali strukturu výstavy co možná nejvíce rozevřít. Aby reprezentovala jak ony „kanonické“ polohy, tak i ty, které jsou dle našeho názoru rovněž důležité, ale dosud se jim nedostalo takové pozornosti. Důležité je pro nás právě ono interpretační spektrum. Nestojíme o to, aby výstava zněla jedním hlasem. Naopak nás zajímá spíše rozmanitost. Také proto uvozujeme výstavu jakýmsi depozitem, který by měl návštěvníka zpravit o tom, že to, co uvidí v hlavních sálech, je jen jednou z nepřeberných variant a jako takovou ji nelze přeceňovat.
Q. Jaký příběh nebo nové čtení tehdejší epochy jste coby kurátoři sami pro sebe objevili?
TK. V mém případě asi nelze hovořit o objevu – na to jsem možná až příliš součástí tamního dění. Právě proto bych ale rád, aby jedním z objevů této výstavy bylo zjištění, že „devadesátkami“ v Ostravě nic neskončilo. Nesouhlasím s tím, že Ostrava umělecky stagnuje, jak se někdy tvrdí, byť na podobné úspěchy, jakými byla účast ostravských umělců na dvou po sobě jdoucích benátských bienále roku 2001 a 2003, můžeme nejspíš zapomenout. Tenhle pocit konce se dle mého soudu zahnízdil především v hlavách těch, kteří devadesátá léta v Ostravě utvářeli, zažili je a zpětně se k nim upínají jako k rádoby zlatému věku. Často jsou to pochopitelně lidé, kteří na scéně dodnes působí, zaujímají na ní důležité postavení a jejich slova proto mají logicky váhu. Pro mě je to tedy spíše generační problém než otázka vyhoření scény. I proto jsem se snažil onu skulinu, kterou nám tato výstava nabízela, co možná nejvíce rozevřít a vtáhnout do ní i mladší autory, jimž doposud nebyla věnována taková pozornost.

Q. Opravdu tedy existuje něco jako „ostravské umění“?
TK. S pojmem „ostravský“ pracujeme spíše kriticky, a to i proto, že byl v minulosti zbytečně nadhodnocován. Příslušnost ke „scéně“ se kolikrát akcentovala více než autentická výpověď autora či autorky, takže šlo spíše o stigma. V tomhle má Ostrava v celorepublikovém kontextu nejspíš skutečné prvenství. U žádného jiného města nebyl původ autora či autorky tak zdůrazňovaný jako právě v případě Ostravy – jako by už bylo dopředu jasné, jaké hodnoty bude umění s adjektivem „ostravské“ vyjadřovat. Také proto jsme do výstavy zařadili řadu jmen, která si mnozí nebudou s Ostravou nutně na první dobrou asociovat, například Filipa Nádvorníka, Lenku Glisníkovou, Vojtěcha Kovaříka, Pavlu Malinovou a další.
Q. Jakou změnu přináší například výrazní privátní hráči, jakým je v Ostravě mecenáš umění Jan Světlík? Proměnil se podle vás i význam, který umění přičítáme?
TK. Těžká otázka. Rád bych věřil, že ano, současně se mi ale do hlavy vkrádá výrok kritika Maurice Blanchota, že „umění jedná špatně a jedná málo“. To je samozřejmě nadsázka a Blanchot tím nechtěl umění nijak zostudit, pouze narážel na limity jeho společenské váhy. Něco ve smyslu doporučení: Chcete pohnout světem? Rozhlédněte se raději po jiné profesi, než je ta umělecká. Společnost, jako je ta naše, tedy společnost orientovaná primárně na výsledek, může jen stěží přijmout perspektivu, v níž se vše ještě více komplikuje – což dle mého soudu současné umění činí. K umění přistupuje společnost pragmaticky, jako ke komoditě, estetickému analgetiku či nástroji public relations. To vše je ale tak trochu v rozporu s tím, jakou roli by mělo – alespoň podle mě – umění plnit. Na druhou stranu, prostředí se v posledních letech nepochybně kultivovalo a investice do kultury rostou. V Ostravě se také leccos povedlo, třeba galerie PLATO nebo chystaná stavba nové budovy filharmonie. Zrovna Světlík ale současné lokální autory moc nesbírá a jestli město v něčem selhává, tak je to právě nízký podíl privátního sektoru na tamním uměleckém dění, vyjádřený kromě jiného i faktickou absencí komerčních galerií s kvalitním programem. Výjimkou je snad jen GDM Contemporary. V tomto tedy v Ostravě selhává i její pragmatismus.

Tomáš Knoflíček je teoretik a historik umění, přednáší dějiny umění na Fakultě umění Ostravské univerzity