Držet se dál od pohodlí Petr Vizina, Tono Stano

Q. O své práci často mluvíte jako o výzkumu a bádání. Co zkoumáte?

TS. Zásadní je vypátrat, kdo vlastně jsem, a ztotožnit se sám se sebou. Od toho se odvíjí vše ostatní. Uvědomuji si, že život rovná se energie plus čas. V šestnácti, na střední škole v Bratislavě, jsem zjistil, že je zásadní získat čas žití pro sebe. Udělat vše pro to, abych mohl s časem volně nakládat a pracovat. Což byl za socialismu oříšek. Moje bilance je taková, že se to povedlo, což považuji za největší úspěch svého dosavadního života. Tím pádem se mohu věnovat svému výzkumu a vztahům, které s výzkumem souvisejí. Jde o to, neuvíznout v něčem, co by ovládalo moji mysl, nenechat se oklamat mylnými nánosy. Snahou ovlivňovat masy, jako to vidíme u médií nebo v náboženství. Jde o to, odbourat vše, co by mě vedlo falešným směrem. Chci být blízko pravdivé verzi toho, co se na světě děje. Mám dojem, že žádné z témat mého výzkumu jsem ještě nevyčerpal. Naopak otevírám stále další dveře.

Q. Je pro vás práce obsesí?

TS. Výraz „práce“ není úplně výstižný pro to, co dělám. Jedna z mých obsesí je, že rád využívám energii, která se někde povaluje a nese určitý obsah. Vracím ji do života. Právě teď probíhá výroba nábytku pro moji výstavu v GHMP. Prostor v Městské knihovně považuji za nejlepší široko daleko, ani v zahraničí neznám lepší místo pro moje věci. Jen mi tam vždy chyběla možnost v klidu se posadit a podívat se do prostoru sálu. Už dlouhou dobu sbírám, kupuji, objevuji předměty (někdy jsou to jen torza) v mém stylu, které mne inspirují k dalšímu použití. V jižních Čechách mám statek, který slouží jako depozitář. Jednou ze sekcí je použitý a poničený trubkový nábytek ve stylu funkcionalismu. Vytvořil jsem už několik nových věcí na způsob gauče. Našel jsem třeba vyhozenou dětskou postýlku od slavné brněnské firmy Vichr, k tomu nějaké další díly. Vytvořil jsem z nich dvě křesla, skoro až trůny, do jednoho ze sálů Městské knihovny. Nábytek v sálech bude na kolečkách, bude možné jej posouvat, půjde o originální objekty v prostoru. Budou tam velké polštáře, opěrky. Pohodička jako bonus k výstavě. Nakreslil jsem si, jak by nábytek měl vypadat, našel jsem řemeslně zdatného svářeče, který jej dokáže pospojovat. Když obsesi dotujete zkušenostmi, zvědavostí, inteligencí a intuicí, existuje šance na uspokojivý výsledek. Přestože je na počátku nezaručený. Podívejte, tady na stole mám jedno z koleček, na kterých bude nábytek stát. Původně nebylo možné najít vhodná kolečka. Objednal jsem je a přišla v barvě, která se prezentuje jako šedá, jenže ve skutečnosti je fialová. Nemám dobrý vztah k fialové. Musím s tím něco udělat.

Q. Jaké fotky budete vystavovat?

TS. Chci představit pro mne aktuální věci z různých období. Přišlo mi to velmi vhod už kvůli tomu, že po výstavě chystáme obsáhlou monografii. K obojímu je třeba shrnutí dosavadní práce. Najít si rastr, mozaiku a zjistit, co v ní případně chybí a co bych mohl doplnit. Nejde mi o množení kopií vlastní práce, každá fotografie by měla mít svůj důvod. Fotky pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech budou mít ve výstavní síni knihovny samostatnou kóji. Pokud jde o portréty, bude tam velký portrét divokého Františka Vláčila, kde režisér vypadá jako vlčák, a rozesmátého Václava Havla, portrétovaného v improvizovaném studiu Na Hrádečku.

Q. Jak se mění váš pohled na fotografované tělo?

TS. Nikdy jsem se nesoustředil na to, že bych hledal krásné lidi. Spíš mě zajímali lidi souměrní, typičtí. Takoví, které bychom chtěli poslat jako zprávu do vesmíru o mužích a ženách, typických zástupcích lidského rodu s ideálními mírami. Tím se zabývali Leonardo da Vinci, Le Corbusier a jistě mnoho dalších. Zároveň nevěřím v absolutní krásu. Podle mě je krásné jen to částečně nedokonalé až ošklivé. Snad je z fotek poznat, oč mi jde. Když přemýšlím o životě, vždycky mi vychází jako veselý. Narodíme se, aniž bychom pro to cokoli udělali. Rodíme se v podstatě do ráje. Jediní, kdo to kazí, jsme my sami. Pokud zůstaneme lehcí a kreativní, můžeme toho vytvořit tolik, až je to neuvěřitelné. Je potřebné svůj život situovat na bojiště, v němž člověk o něco usiluje.

Q. V čem spočívá vítězství?

TS. Vyjevit, v čem spočívá naše jedinečnost. Nebát se překážek. Když mluvím o bojišti, nejspíš to není přesný výraz, jde o to dokázat pospojovat různé prameny. Vidím ale na těch, kdo svůj život situovali do pohodlí, že je pro ně těžké a bolestné cokoliv vytvořit. Každopádně, dobré je držet se daleko od pohodlí.

Q. Jak si vybíráte modelky a modely k focení?

TS. Ve skutečnosti vlastně nejde o výběr. Někdy jsem chtěl vyhovět prosbě o portrét, ale nefunguje to. Nelze pracovat s každým, ani s těmi nejkrásnějšími modelkami. Musí tam být společné naladění, vibrace, potom to úplně zazvoní jako upozornění, že s tímhle člověkem bych měl něco udělat. Není vyloučeno, že taková souhra může nastat, když mě někdo osloví. Ale obyčejně se chtějí fotit ti, které fotit nemám. Ty, co jsou v pohodě, bez exhibice a dobří, si sám musím najít. Zatím se mi nestalo, že by mě někdo zásadní odmítl.

Q. Říkáte, že fotíte lidi souměrné a typické. Václav Havel ani František Vláčil ale takoví nebyli. Čím vás zaujali? Havel měl ve tváři vepsané roky věznění, Vláčil své vášně…

TS. … a démony! Jde o dramaturgii mojí výstavy. Do přehlídky je dobré zakomponovat i díla, která jdou proti její převažující tendenci. Dávám tam i velkou fotografii sice neobyčejného, ale hadru. Zničený, rozpadající se, zároveň něčím ušlechtilý. Na fotce není nic než ten hadr, ještě k tomu na konci svých hadrových sil. Vedle fotek hučících neklidem je třeba vystavit snímky klidné, třeba jednoduše barevné, které nenutí hlavu šrotovat. Zároveň jde o to nepřeplnit výstavu tématy. Nepředvádět, co jsem všechno vytvořil, spíš zvolit správnou gradaci, aby díla byla schopna komunikovat.

Tono Stano