Pohrdání „indiány“ jí připomnělo přístup komunistů k undergroundu Jan Mlčoch

K řadě českých umělců, kteří byli komunisty donuceni v 70. letech opustit vlast, patří i fotografka Helena Wilsonová. Příběh jejího života i díla byl v mnohém ovlivněn dějinnými událostmi českých zemí, jejich proměnami a zvraty.

Helena Wilsonová se narodila 15. srpna 1937 v podkrkonošském Návarově, kde její rodina vlastnila lesní statek a malý zámeček. Matka Věra Pospíšilová se provdala za komisionáře cukrovarnických produktů Jana Pospíšila z Brna a společně měli vedle Heleny ještě dvě mladší dcery Renatu a Janu. Po komunistickém puči v roce 1948 byl lesní majetek rodině zabaven a o dva roky později i návarovský zámek. Rodina se počátkem 50. let přestěhovala do Prahy, kde žila v jednom bytě s prarodiči.

Fotografování se v rodině dědilo po ženské linii. Už Helenina babička byla na přelomu 19. a 20. století amatérskou fotografkou, matka studovala v polovině 30. let na pražské Státní grafické škole, kde byl jejím profesorem Jaromír Funke. Později se věnovala zejména fotografické práci pro Památkovou správu Ministerstva kultury – dokumentaci četných hradů, zámků a architektonických památek českých měst, se kterou jí dcera také pomáhala. Bylo přirozené, že v polovině 50. let šla Helena studovat na pražskou Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici. Po absolvování školy dva roky pracovala v Archeologickém ústavu ČSAV, pak jako redakční fotografka časopisu Umění a řemesla v Ústředí lidové a umělecké výroby. Tam mimo nabízený sortiment Krásné jizby dokumentovala s etnografy lidová umělecká řemesla. Roku 1966 odešel ze Střední průmyslové školy grafické Josef Ehm a Helena, tehdy ještě Pospíšilová, nastoupila na jeho místo a působila tam asi deset let. V té době spolupracovala s grafikem Ludvík Fellerem na obálkách časopisu Tvar, ale vytvářela i výrazné portréty přátel, fotografické kompozice využívající fotomontáže a minimalistické studie.

Roku 1967 byla na pozvání kanadských studentů v Londýně, kde se seznámila s Kanaďanem Paulem Wilsonem. Ve svém studiu se věnoval dílu George Orwella a jeho vizím totalitních režimů. Politická a kulturní realita v tehdejším Československu mu připadala ze studijních důvodů zajímavá, chtěl zažít totalitu na vlastní kůži. Jako jeden z mála cizinců zůstal v Čechách i po sovětské invazi. Nejdříve byl v Brně, pak přesídlil do Prahy, roku 1972 se pak s Helenou vzali. Jeho vstřícná a přátelská povaha ho na počátku nastupující normalizace přivedla do okruhu nonkonformních umělců. Společně s Helenou se stali členy legendární Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, která sdružovala Karla Nepraše a Naďu Plíškovou, Jana Steklíka, Eugena a Duňu Brikciusovy, Ivana Martina Jirouse s jeho tehdejší ženou Věrou, Vladimíra Boreckého a Ellen Jilemnickou, Rudolfa Němce, Otu Slavíka, Olafa Hanela, Zbyška Siona a řadu dalších přátelsky naladěných osob. Nejdůležitější základnou aktivit skupiny v té době byla pražská hospoda U Svitáků.

Helena Wilsonová byla dosud připomínána hlavně jako fotografická dokumentaristka happeningů Eugena Brikcia, akcí dvojice Jan Steklík / Karel Nepraš a prací Olafa Hanela, ale i divadelních aktivit.

Rok 1977 byl zlomem, který zasáhl do osudu celé rodiny. Paul byl pronásledován pro své názory a kontakty na disent a nakonec mu bylo v květnu odňato povolení k pobytu a v červenci byl vyhoštěn. Koncert Plastiků na rozloučenou, který se konal u manželů Květy a Jana Princových v Rychnově v severních Čechách, napadla policie. Dům byl později Lidovými milicemi za dohledu STB vyhozen do povětří. Helena směla Paula následovat až za půl roku, na Štědrý den, kdy odjela do Londýna. Tam Paul s Ivanem Hartlem založili vydavatelství Boží mlýn, kde ve spolupráci s pařížským nakladatelstvím Libération vydali publikaci Merry Ghetto s Heleninými fotografiemi, mapující undergroundové aktivity v Čechách. Byla doplňkem gramofonové desky Plastiků Egon Bondy‘s Happy Hearts Club Banned. Podstatnou část Helenina fotografického archivu se podařilo vyvézt z Čech, akci organizovala Jiřina Šiklová.

Následně se manželé přesunuli do kanadské provincie Ontario, kde měl Paul rodiče a zázemí. Nedlouho poté se jim narodil syn Jake. Paul začal překládat knihy Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Václava Havla, Jiřího Gruši, Zdeňka Mlynáře a dalších autorů, později pracoval i pro kanadský rozhlas a televizi. Helena fotografovala pro galerie, muzea, časopisy o umění a aukční katalogy. To ji přivedlo k umění původních národů. „Jezdila jsem do indiánských rezervací, nejbližší byla v Brantfordu, asi dvě hodiny od Toronta, bylo tam indiánské muzeum, které vedl velký sympatický indián, Tom Hill. Když zjistil, že jsem z Prahy, řekl, že chtěl kdysi u nás studovat film na FAMU, a mně úplně poklesla brada. Tím jsme se sblížili…“ Pak Helena dostala grant na fotografování autentických domorodých umělců. „I když jsem ze všech stran slyšela, že indiáni jsou banda opilců, nemají zájem o práci, nesekají si trávník a jsou k ničemu, já jsem najednou měla úplně jinou zkušenost… Připomnělo mi to tehdejší oficiální přístup komunistické nomenklatury k českému undergroundu, s nímž se pak ztotožnila i velká část běžných obyvatel, kteří o alternativní kultuře nic nevěděli, ale sdíleli názor, že umělci undergroundu neumějí hrát, berou drogy, pijí a podobně.“ Vedle portrétů fotografovala i letní slavnosti pow-wow na ostrově Manitoulin v Huronském jezeře nebo v Brantfordu. Helena Wilsonová zemřela 14. srpna 2019, den před svými 82. narozeninami, v Torontu, kam se přestěhovala krátce před smrtí k rodině svého syna.

Fotografická tvorba Heleny Wilsonové z období jejího života v Československu 60. až 70. let je osobním svědectvím o životě „paralelní kultury“, svobodných lidí v nesvobodné zemi.

Autor je kurátorem Sbírky fotografie UPM