Fragmenty paměti Norbert Schmidt

Chceme natočit rozhovor pro katalog výstavy. Začínám otázkou: Co se tu vlastně kolem nás děje? Hrnčíř a spisovatel Edmund de Waal se usměje: „Zatím nevím. Což je velmi zajímavé. U většiny výstav mám plán, mám koncepci. Vytyčím si krajinu možností. Pokud jste dostatečně zkušení a děláte výstavy už dlouho, máte vždy jakési tušení, kam výstava diváky nasměruje. Tohle vědomí teď nemám. Tato výstava je skutečně náročná, klade otázky. A to způsobem, který jsem už dlouho u žádné expozice nezažil. Je fantastická, protože není zcela jasné, kam vás její energetická pole konceptuálně, intelektuálně i esteticky zavedou. To je můj naprosto první dojem. Toto není bezpečná výstava. Což je skvělé konstatovat dnes, v den vernisáže. Jsme teprve na začátku cesty.“

Drážďany jsou od raných dob městem umění. Saské kurfiřtské metropoli se přezdívalo labská Florencie, Benátky severně od Alp – tato přízviska dobře vystihují arkadický sen, ale také již dosaženou (a částečně zase ztracenou) skutečnost. Exotika a kontrasty tu jsou od počátku doma. Zdejší sbírka obrazů je proslulá. Raffaelova Sixtinská madona, malovaná z papežova podnětu, se stala jakýmsi domovním znamením tohoto luterského města. Ale to určitě není jediný zdejší poklad. Třeba obraz Dvou poutníků pozorujících měsíc od Caspara Davida Friedricha je inkunábulí romantismu – mimochodem: právě před ním napadlo Samuela Becketta napsat hru Čekání na Godota. Drážďany jsou ale také městem expresionismu – skupiny Die Brücke – nebo nové věcnosti malíře Otto Dixe. Ale dějiny nekončí. Zdejší Státní umělecké sbírky nedávno zřídily archiv dnes asi nejznámějšímu žijícímu malíři Gerhardu Richterovi. Ten zde totiž předtím, než emigroval na Západ, navštěvoval Akademii výtvarných umění, vyhlášenou už od 18. století.

A právě v někdejší výstavní síni této staroslavné školy, nynější Kunsthalle im Lipsiusbau, se nachází expozice Fragmenty paměti, o které si přímo na místě povídáme. Architektura a prostorové rozmístění u této výstavy hrají zásadní roli. Už sama stavba Lipsiusbau je fascinující – představuje vlastně první exponát výstavy, první ohromný fragment, první mnohovrstevnatý koncentrát plný stop dramatických dějin. Drážďany zažily jedno z nejhorších bombardování druhé světové války. Většina města se proměnila v žhnoucí trosky, včetně historického centra. Tuto událost sugestivně vylíčil například Kurt Vonnegut ve známém (autobiografickém) románu Jatka č. 5, jazykovědec Victor Klemperer – přesný analytik řeči nacistů – ji syrově zaznamenal ve svém fascinujícím deníku. Nepřehlédnutelné stopy válečné destrukce jsou v budově, kde sedíme, stále patrné. Lipsiusbau leží hned vedle Labe u Brühlovy terasy mezi kurfiřtským zámkem a obrazárnou Albertina, nedaleko hlavního stavebního symbolu města: kostela Frauenkirche, který byl během bombardování také totálně zničen. Obě stavby byly po opětovném sjednocení Německa rekonstruovány, ale velmi odlišným způsobem. (Obě se otevřely veřejnosti skoro současně, a to v roce 2005.) Frauenkirche povstala z trosek kámen po kameni ve své co nejvěrnější historické podobě. Ve výstavní síni Akademie byly šrámy minulosti – stopy ohně, popraskané kameny, poničené římsy – naopak viditelně zachovány, ztracené části se nedoplňovaly. Nové konstrukce od Auer + Weber Architekten jsou analyticky přiznané v betonu, kovu, skle a neomítaných cihlách. Dějiny tu čteme v prostoru, ale při tom na nás nekřičí nijak drásavě. Světlo, černá, šedá a bílá barva tu mezi sebou už neválčí.

Odpovídající pandán k architektuře budovy najdeme v nejméně nápadné části naší výstavy. Zajímalo by mě, zda tam vůbec většina návštěvníků doputuje. Skrytá místnost leží v patře přesně nad knihovnou, kde právě sedíme, přístupná je po točitých schodech. Uvnitř se v obyčejném bílém prostoru nacházejí tři jednoduché vitríny a v nich talíře míšeňského porcelánu z 18. století, fragmenty slavné sbírky drážďanského bankéře židovského původu, kterou nejdříve zkonfiskovali nacisté, aby je zanedlouho zničilo spojenecké bombardování města. – Během příprav expozice jsme zjistili, že tvůrce této sbírky porcelánu Gustav von Klemperer se narodil v Praze a byl příbuzným s již zmíněným lingvistou Klempererem. Rozkrývání původu věcí odhaluje nečekané souvislosti a přesně k tomuto momentu nás výstava také znovu a znovu vrací. Edmund de Waal část střepů Klemeprerovy sbírky koupil a nechal zrestaurovat japonskou technikou kintsugi. Střepy slepili tak, že opět vidíme výjevy s půvabnými ptáčky, motýly a květinami, ale jizvy a doplněné chybějící části porcelánu jsou přiznané, dokonce zvýrazněné, povýšené zlatem. Najdeme klíč k výstavě teprve na jejím nejskrytějším místě?

Anebo pochopíme, o co v expozici jde, naopak už ve vstupní hale? Pod malou centrální kupolí tu totiž stojí pozlacené parléřovské pastoforium z kaple sv. Václava, renesanční svatostánek slavného brusiče drahých kamenů Dionysia Miseroniho z téhož místa a čtyři tajuplné Waalovy „relikviáře“ s keramickými střepy a názvem I. M. (in memoriam), navržené pro pařížské muzeum Camondo. Domy v domě? Cestující schránky na to nejcennější, co máme? Místa, krabičky pro zastavení času? Nebo snad leží klíč k výstavě jaksi freudovsky v podvědomí, v podzemí vstupní haly Lipsiusbau? Tam si totiž návštěvník může lehnout na velký pytel a pozorovat na sedmimetrovém plátně znepokojivé pohyblivé obrazy Juliana Rosefeldta. Film V zemi sucha propojuje prostředí pouště, ohromných rozpadajících se filmových kulis s lidskou činností zdevastovaného průmyslového Porůří. Dílo evokuje matoucí sny současného člověka o minulosti, zrcadlí lidskou krutost k zemi, kterou obývá, anebo v obrazech předjímá jeho apokalyptická tušení?

Není ale poselství přece jen uvnitř expozice, jak by to člověk očekával? Hlavní výstavní sál Lipsiusbau je ve své základní formě shora velkoryse prosvětlená hala. Vlevo na její delší stranu jsme vestavěli jakousi novou velkou dvoupatrovou černou skříň, pokladnici, obrácenou k divákům nepřerušovaným skleněným pásem, jakousi nekonečnou vitrínou. Podle Josefa Pleskota tato „skříň, kterou jsme navrhli jako monumentální element, mimo jiné ještě víc zkompaktňuje stávající stavbu“. V černé, sofistikovaně nasvícené průběžné schráně se nachází unikátní historický soubor, který je tvořen více než sto dvaceti předměty z pražského Svatovítského pokladu. Relikviáře, kalichy, monstrance, busty a ruce ze zlata a stříbra, malé truhličky z průsvitných polodrahokamů, přenosné obrazy. Fascinuje mě především Zlatý veraikon Karla IV., který si mladý císař údajně přivezl z korunovace v Římě. Je pozoruhodný nejen pro své dějinné souvislosti, ale i pro své překvapivé absolutní umělecké bezčasí. Jako by Ježíšovu tvář namaloval Jan Zrzavý a do zlata ji nedávno zabalil Anish Kapoor, jako by tento veraikon byl pouze další intervencí současného umění do naší výstavy. Tento obraz je pro mě osobně největším „drážďanským“ objevem.

Ale výstava sama u něho zdaleka nekončí. Následují další a další předměty, nádoby, kůstky mučedníků vsazené do zlatého filigránu, seschlá ručička betlémského neviňátka, meče světců, kousek Mojžíšovy hole, ostny z trnové koruny, praporec sv. Jiří, svatováclavská helmice, svatovojtěšská rukavice. Vše neuvěřitelně řemeslně zpracované, pospojované zlatem, stříbrem nebo polodrahokamy. A zintenzivněné černou barvou meziprostorů. Co věc, to velký příběh, symbol, okno do svébytného světa minulých věků, příběh ale zároveň stále rezonující. Všechno jsou to tiší svědkové lidského dramatu… a často brutální agrese – do krásy zahalené mysterium tremendum et fascinans.

Výstava není jen pokusem co nejlépe představit unikátní Svatovítský poklad, ale jde nám také o umělecký dialog různých děl napříč časem. Tichý dialog, rozhovor bez gestikulace. Dialog jdoucí snad ale právě proto ke kořenu věcí. Z ochozu pokladnice lze proto na protější stěně pozorovat velkoformátové snímky slavného českého fotografa Josefa Koudelky – busty sv. Pavla a patrona pražské katedrály sv. Víta tím směrem také hledí. Černobílé panoramatické obrazy zachycují betonovou zeď korunovanou ostnatým drátem, která protíná současnou Svatou zemi a odděluje Izrael od palestinských území. Koudelkův cyklus The WALL z roku 2013 vizuálně zhmotňuje nejen tragédie a konflikty, které dnes zmítají biblickou zemí; zeď tu stojí také jako metafora, jako pars pro toto tolika jiných zdí, tragické lidské neochoty a neschopnosti komunikace. Nikdo při přípravě výstavy navíc nepředjímal, co strašného se od 7. října 2023 v zemi, odkud pocházejí nejcennější části Svatovítského pokladu, bude odehrávat. Jiří Fajt zmiňuje, že mu včera před setkáním s novináři Josef Koudelka šeptal: „Vězni se dnes nacházejí na obou stranách této zdi. Lidé se snad mohou bránit, ale ta krajina to nedokáže.“ Z balkonu se díváme na další nápovědu, jak výstavu číst.

Nebo leží klíč přece jen až v úplném středu expozice? V prosvětlené centrální hale mezi černou svatovítskou pokladnicí a bílou zdí s Koudelkovými fotografiemi narazíte na ose prostoru hned za vstupem do velkého hermetického kubrickovského předmětu: rozměrné instalace Irrkunst Edmunda de Waala. Tato velká černá truhla, dokonce soustava truhel, divákovi doslova překáží. Místy je protnutá, narušená malými otvory, průhledy, v nich prázdno, střepy nebo tu a tam malé intaktní hliněné nádoby. Edmund de Waal ji navrhl jako poctu Walteru Benjaminovi, sběrateli fragmentů, slavnému flanérovi a pozorovateli moderního velkoměsta s jeho vrstvením, archeologovi dějin i všedního dne. Mistru potulky a náhodných objevů a spojitostí, mistru umění zabloudit, irrkunstu, mistru otevřenosti ke světu, jaký je. Jsou tyto truhly prostorovým obrazem, depozitářem paměti? Alegorií minulosti, do které pronikáme jen pomocí daleko od sebe umístěných drobných sond a nepřímého osvětlení? Abstrahovanou mapou neznámého města? Nebo jen metaforou všech věcí, které jsme v životě nashromáždili a jež ve svém vědomí a podvědomí budeme do smrti vláčet s sebou? Je toto centrální šém výstavy?

Nebo ho máme hledat přece jen ještě jinde? Třeba v nejcennějším předmětu expozice, který stojí hned několik kroků vedle knihovny, kde sedíme, v samostatné boční „výstavní kapli“? Zlatý relikviářový kříž Karla IV., tzv. Korunovační kříž, je vlastně také svého druhu skříní, sbírkou ve sbírce, sestavou roztodivných věcí, fragmentů – podobně jako velká černá pokladnicová schrána s kontinuální vitrínou. Většina předmětů umístěných v Karlově kříži opět pochází z Izraele. Za průhledným vybroušeným křišťálem lze na „relikviářové straně“ rozeznat dřevo z Golgoty, osten trnové koruny pocházející ze Saint-Chapelle v Paříži, hřeb popravy, houbu, která se kdysi snad dotkla Ježíšových rtů, a provaz, jímž mu svázali ruce. Na „obrazové straně“ se nacházejí antické gemy – další přímé spojnice do Ježíšovy doby a zároveň znamení, že sám Karel je dědicem a pokračovatelem římské císařské tradice. Několik malých úlomků – a hned tu máme západní univerzum v kostce! Celá výstavní budova, celá tato expozice je jedna velká skříň, relikviář – jedno velké prostorové mise en abyme – a v ní hned několik sbírek fragmentů. Fragmentů, které nesou naši kolektivní paměť, ale rozeznívají i zcela osobní vzpomínky, bystří fantazii a otevírají jednotlivci široké pole imaginace. (Podobně jako pohledy, kamínky a knihy, na které se dívám při korigování tohoto textu před sebou na svém psacím stole.) Fragmenty paměti jsou jednou velkou polyfonií plurality náhledů a nabízených klíčů, odkud začít rozkrývat její smysl. Jiří dodává: „A je to i obraz naší otevřené demokratické společnosti. Na rozdíl od totalit, které nutí jeden výkladový rámec, jeden neměnný příběh, je demokracie vystavena neustálé korekci. Naše minulost je dobrodružství, které se pořád znovu a jinak vypráví, doplňuje, rozvíjí či nasvětluje z nových perspektiv, a tak se i pořád zpřesňuje.“ Mezi unikátními předměty se rozvíjí dynamika rozpomínání a představivosti, prostor rezonance, do něhož lze vstoupit. Ale také zde sílí vědomí nenávratných ztrát. Paměť je tu a tam osvětlené místo, kterým se můžeme procházet. Paměť jsou místa, která si nosíme s sebou. A tato výstava je snad i protestem proti ztrátě paměti, přímluvou za kontinuitu, nejen konzervativní a konzervující připomínkou toho, co bylo. Nebezpečí, že v expozici zabloudíme, že se tu ztratíme, je ostatně také obrazem, je totiž nedílnou součástí naší svobody, která vyžaduje osobní úsilí. V neposlední řadě snad také láká se na výstavu opakovaně vracet.

Stále sedíme v knihovně. Mlčíme. Napadá mě, že každá myšlenka, kterou jsme tu právě vyslovili, už je zde v některé z knih určitě zaznamenána. Myslíme pomocí vět a obrazů, fragmentů zděděných po svých předcích. Každé slovo je mnohovrstevnatým obrazem plným dějin. Pohlédnu vzhůru a mám pocit, jako bych zpoza černého zrcadla zaslechl ozvěnu Edmundova konstatování z úvodu našeho rozhovoru: „Toto není bezpečná výstava. Jsme teprve na začátku cesty.“

Fragmenty paměti. Poklad svatovítské katedrály v Praze v dialogu s Edmundem de Waalem, Josefem Koudelkou a Julianem Rosefeldtem. Drážďany, 16. března 2024 až 8. září 2024; pořadatel: Staatliche
Kunstsammlungen Dresden ve spolupráci s Metropolitní kapitulou u sv. Víta v Praze a Arcibiskupstvím pražským; kurátor: Jiří Fajt; ko-kurátor: Lennard Hoffmann; architektura a spolupráce na konceptu výstavy: Josef Pleskot – Norbert Schmidt, Petr Sýkora (AP atelier); grafika: Jakub Spurný, Aleš Najbrt, Studio Najbrt Praha.

Norbert Schmidt je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK; v rámci týmu Josefa Pleskota se podílel na vzniku drážďanské výstavy Fragmenty paměti