Friedrichovy paradoxy Komentář Petra Fischera

Kdo by neznal ikonu romantismu – obraz Poutník nad mořem mlhy. Nejproslulejší dílo Caspara Davida Friedricha, jemuž patřil minulý rok, kdy si zejména Němci připomínali 250. výročí malířova narození, bylo samozřejmě k vidění na velkých výstavách v Berlíně a v Drážďanech, věnovaných Friedrichově malbě. Obraz je opředen mnohými legendami a historkami. Dodnes se odborníci mimo jiné dohadují, kdo byl onen tajemný muž dívající se ze skály do hlubin, kde se válí neprostupný mlžný mrak.

V jedné verzi jde o lesníka, jindy zase o přítele-revolucionáře, čímž se do výkladů dostává i politický význam. Jiná verze spojuje Poutníka s farářem a Friedrichovým blízkým přítelem. Jenže zase – jde bezpochyby o městského člověka, někoho, kdo vyrazil z hustě obydlených industriálních oblastí do lesa a skal, aby se oblažil čerstvou přírodní (božskou) energií, kterou město vypudilo, takže se stala o to přitažlivější a toužebně hledanou. Někde v této době – obraz byl namalován v roce 1818 – vzniká nový fenomén turismu, hnaný touhou znovuobjevit pro člověka přírodu, jak před sedmi lety spolu s Friedrichovými obrazy a díly dalších světových umělců dokládala výstava Wanderlust (Touha po putování) v Berlíně. Friedrichův Poutník je tedy Turista, někdo, kdo připomíná lidstvu, že se má vrátit ke zdroji všeho, čím jest.

Nejzajímavější výklad této záhadné identity Poutníka přinesl před čtyřmi lety maďarský estetik László Földényi. Z dobových souvislostí a reálií vydedukoval, že by oním mužem nad mlžným mořem mohl být filosof Arthur Schopenhauer, který pobýval v Drážďanech přesně v době vzniku ikonického obrazu, a jeho vlivná matka Johanna, posedlá zájmem o umění, se s Friedrichem prokazatelně setkala; nejspíše se s tehdy velmi mladým filosofem, který právě sepisoval své nejslavnější dílo Svět jako vůle a představa, viděl i sám malíř. Není vyloučeno, že se s převratným Schopenhauerovým spisem Friedrich tehdy v obrysech seznámil. Obraz Poutníka-Schopenhauera by potom bylo možno chápat jako lehce ironickou výzvu k zamyšlení nad tím, co vlastně velký filosof naznačoval svým zpochybněním pevných základů vnímané reality, lépe řečeno způsobu, jakým ji konstruujeme. Poutník na obraze přece nevidí vůbec nic. Malíř se proviňuje proti všem pravidlům romantického malířství, jak kritizuje už uctívaný Goethe, neboť lidé přece chtějí vidět, co tam dole je, ne co tam není!

Nechtějí vidět mlhu, nýbrž krajinu pod ní, chtějí jistotu, ne rozmlžení světa. Nechtějí vidět jakousi věčnou touhu vidět, chtějí vidět svět, ne samo vidění. Touží po realitě, ne po snu.

Friedrich se ve Földényiho interpretaci mění z romantického malíře ve velmi moderního tvůrce, který dokonce naznačuje cestu k abstrakci. Chce ukazovat něco, co zcela jistě existuje, protože o tom víme, cítíme to, představujeme si je, je to ale „něco“, co nejsme s to běžně spatřit a vnímat.

Friedrich to dělá třeba už jen tím, že ukazuje postavy výhradně zezadu, nesoustředí se tedy na jedinečné výrazy a emoce, nýbrž na symbolické a abstraktní souvislosti figury a celkové konfigurace obrazu. Žena u okna (pravděpodobně manželka malíře, ale co na tom záleží) není výrazem reality takové, jaká je, vyjadřuje spíše atmosféru, situační náboj, jisté naladění, které intenzivně vystupuje až díky tomu, jak celou scénu Friedrich namaloval. Jak si ji vymyslel či vysnil, jak ji cítil.

Fakt, že malíř nikdy nekopíroval viděné, že tedy nevytvářel dokonalou kopii či nápodobu přírodních scenérií či lidského světa, byl na první pohled vidět na výstavě v Drážďanech. Friedrichovy obrazy tu byly vystaveny v jedné polovině sálu v přímém kontrastu s obrazy jeho současníků v polovině druhé. Hluboce jiné světy. Odchod od nápodoby, od mimésis, je klíčovým znakem moderního umění. Ale také věčným zlomem, k němuž se často jako dávno zcela moderní lidé (kdo z nás si to o sobě dnes nemyslí) někdy vracíme, když modernímu umění přestáváme rozumět.

Zažil to už Caspar David Friedrich, jehož dílo se také muselo vyrovnávat s námitkou, že jaksi neodpovídá realitě, například estetiky Friedrichovy doby zcela znectěný Děčínský oltář, kde byla kromě geometrických nepřesností spatřena i pohanská blasfemie (Bůh není Příroda!). Moderní lidé přejedení nemimetickým tvořením zase volají po návratu nápodoby, která jako by poskytovala jistotu ztracenou v implozi dynamického moderního světa a byla uměním, které máme pro uklidnění těžce zkoušené moderní duše chtít.

Je více než pozoruhodné, že tuto relaxační náhražku nacházíme dnes začasté i v malbách bytostně moderního umělce Caspara Davida Friedricha, které jsou přece tak krásně tradiční, i když tak romantické, tajemné, hororové a pohádkové…

Autor je novinář a filosof