Galaxie Le Corbusier Ondřej Hojda

Le Corbusier. Jméno nejznámějšího architekta 20. století figuruje ročně na obálce desítek nově vydaných knih. Stovky historiků prozkoumaly každičký detail jeho díla a zdá se, jako by už nebylo co nového objevit. České historičce umění Martině Hrabové se přesto jeden objev povedl. Génius moderní architektury totiž samozřejmě nepracoval sám. Hrabová se zaměřila na dosud v podstatě neznámý příběh Františka Sammera, který byl ve třicátých létech – jak odhalila – klíčovou postavou v mistrově týmu. Jeho nově objevené dopisy a fotografie nám dávají mno¬hem lepší představu o tom, jaká byla denní práce v ateliéru (intenzivní), jak byli spolupracovníci placeni (zpravidla vůbec), nebo o tom, jaké měli mezi sebou osobní vazby (silné a přátelské). Navíc praxí v pařížském ateliéru pro Františka Sammera přitom vlastně teprve začíná příběh dobrodružné kariéry. Vybaven kontakty a doporučeními pracoval v Anglii, dohlížel na stavbu budovy Centrosojuzu podle Le Corbusierova návrhu v Moskvě. Navštívil Japon¬sko, kde poznal zde usazeného architekta českého původu Antonína Raymonda. V Indii pak Sammer dozíral na stavbu ubytovny ášramu podle Raymondova návrhu. Za druhé světové války se chtěl zapojit do boje proti nacistům, nasazen byl nicméně v Barmě, kde byl v boji zraněn. Po roce 1948 se vrátil do rodné Plzně, kde se odhodláním vrhl do práce na urbanistických plánech pro rodnou zemi, a to přesto, že jej kvůli jeho kosmopolitní minulosti sledovala Státní bezpečnost.
Hrabová během několika let šla v Sammerových sto¬pách. Studovala archivní prameny na několika kontinen¬tech, obvolávala architektovy žijící příbuzné i pamětníky. Do knihy čtenáře vtáhne několik úryvků z badatelského deníku autorky. Těchto několik stránek vybočuje z jinak akademicky vzorného pojetí publikace a dává nahlédnout i do obtíží a pochyb, které na dlouhé cestě za Sammerem vyvstaly. Hlavní objev přišel v lednu 2016 v ášramu Golconde v indickém Pondicherry: Krabice s korespon¬dencí a fotografiemi se Sammerovou pozůstalostí, která tu nepovšimnutá ležela sedmdesát let. Právě tento objev Martina Hrabová ale vykoupila vlastním zdravím, když na místě onemocněla horečkou dengue. Když ale píše o „skládání mozaiky“ a opakovaně přirovnává svoje pátrání k detektivce, není už tak těžké pochopit, proč věnovala tolik svého času a nasazení padesát let mrtvému, téměř neznámému architektovi.
Spolupracovníci Le Corbusiera Martinu Hrabovou zajímali dlouho předtím. Začala u několika Čechů, kteří se praxí u známého tvůrce ve své době veřejně holedbali. Když se ale jejich tvrzení snažila ověřit v archivech, ukázala se někdy jako přehnaná, nebo i smyšlená. Le Corbusier prostě už ve třicátých letech fungoval jako značka. Avšak Sammer, na jehož jméno narazila až během bádání v Paříži, byl právě opačný případ. Svými mezinárodními zkušenostmi se nikdy příliš nechlubil. Nikdy také neměl vlastní kancelář a jeho hlavní přednosti vynikaly vždy v týmové práci, takže nikde nefiguruje jako samostatný autor. Dokumenty přitom ukazují, že zodpovídal za prováděcí výkresy hlavních Le Corbusierových projektů. V soukromém dopise domů po nějakém čase z Paříže psal: „Dávám pozor na Corbus., když se snaží svoji myšlenku nakreslit od ruky na papír. Víc mluví a ukazuje, než kreslí. Já potom z té nedokonalé skizzy se snažím nakreslit věc tak, abych neporušil myšlénku a aby se to dalo vystavět.“ Jak důležitá byla jeho role v ate¬liéru, pochopíme i z toho, že když se v roce 1932 odhodlal odejít, přesvědčil ho jeho slavný šéf k návratu tehdy zcela výjimečnou nabídkou pravidelného platu.
Kniha stojí na bohatém zpřístupnění nově objevených pramenů, hlavně dopisů a fotografií. Její podtitul je Svět přátel z pařížského ateliéru na fotografiích sbírky Františka Sammera a není tak divu, že na přetištěných fotografiích jsou hlavně lidé. Architektury je zde překvapivě málo. Sammer, ač nadšený amatérský fotograf, architekturu skoro nefotil. Z těchto přátel stojí za zmínku například Charlotte Perriandová (1903–1999), designérka a později i architektka a také vášnivá horalka, lyžařka a později propagátorka japonské kultury. Se Sammerem a dalšími přáteli z ateliéru vyráželi do hor v zimě i v létě. Byla to také její autobiografie, sepsaná až v závěru jejího dlouhého života, která do obrazu kanonizovaného Le Corbusierova ateliéru vnesla perspek¬tivu pracovních a osobních vztahů, a samozřejmě také role žen. Galaxie Le Cobrusier je také její výraz pro společenství pracovních a přátelských vazeb, které vydržely i dlouho po tom, co se její členové rozešli po celém světě.
Galaxie Le Corbusier čtenáře vede životem světob재níka, který by se mohl zdát skoro jako z románu. Martina Hrabová se nicméně v knize drží intepretace konkrétních zdrojů a neodbíhá od nich příliš daleko. Na konci je ještě celá historie shrnuta v datech, ve čtyřech „exkurzech“ si můžeme přečíst celé Sammerovy dopisy z jeho cest do Velké Británie (1931), do Španělska a severní Afriky (1933), do Japonska (1935) a na Kavkaz (1936). Spíše domýšlet si naopak musíme těžší epizody – válku a zejména padesátá léta, kdy si Sammer – nyní plánovač plzeňských síd¬lišť – přestal ze strachu z StB se svými zahraničními přáteli úplně psát. Ozývá se až v šedesátých letech, když si už někteří mysleli, že je po smrti. František Sammer zemřel v roce 1973 v Plzni.

Martina Hrabová: Galaxie Le Corbusier,
Artefactum + Kant, Praha 2021