Giorgione a Mléko snů Máša Černá Pivovarová

„To jsem moc ráda, že jste přijal moje pozvání na prohlídku Bienále, mistře Giorgione. Nebude vám vadit, když začneme v Palazzo Ducale? Je zde jedna collaterální expozice, která představuje site-specific instalaci od Anselma Kiefera.“
„Já sice vůbec nevím, o čem mluvíte, ale do Palazzo Ducale se moc rád podívám. Doslechl jsem se, že se přistou¬pilo k velkolepé výzdobě jednotlivých sálů, které se ujali především moji následovníci Tintorettto a Veronese.“
„To máte pravdu, je to opravdu skvostná výzdoba, nebojte, všechny sály si projdeme.“
„Výborně, tak pojďme. Musím uznat, že Tintoretto a Veronese se blýskli, to jsou nesmírně monumentální malby, a toho zlata… Umění se proměnilo od dob mého učitele Giovanni Belliniho a mého kolegy Tiziana.“
„No to teprve uvidíte, jak se proměnilo, až vám ukážu Anselma Kiefera.“
„Kiefer… Z jaké části Svaté říše římské pochází?“
„No tak dnes to již není Svatá říše římská, je to Německo, ale vy budete znát jiného umělce z této oblasti, Albrechta Dürera. Navštívil přeci Benátky v letech 1494 a 1505. Museli jste se setkat.“
„Ano, ano, byl tehdy unešený z naší malby, z toho, jak jsme používali barvy.“
„Tak teď se můžete podívat, jak používá barvy Kiefer, právě vstupujeme do sálu s jeho díly.“
„Neuvěřitelné! Já nemám slov! To jsou malby? Zakryl jimi renesanční výjevy? A ty barvy, v takových vrstvách. Já jsem první vetší obraz namalovaný olejovými barvami viděl u svého učitele Giovanni Belliniho v kostele San Francesco v Pesaru. A ten kontrast se zlaceným stropem. Co to všechno znamená? A proč Benátky hoří?“
„To znamená, že se svět dostal do pořádné šlamastiky. Určitě si vybavujete různé výjevy zobrazující Apokalypsu, tak toto je taková naše současná Apokalypsa. Knihy jsou spáleny, Benátky jsou v plamenech, rakev s ostatky svatého Marka je otevřená, v nákupních vozících je jen bezcenné seno a naší jedinou záchranou zůstává Jákobův žebřík, který se ale rozpadá a rozhodně nevypadá, že nás všechny udrží.“
„Velmi silná vize, velmi. Úplně mě mrazí. Albrecht Dürer nám tehdy ukazoval své dřevoryty zobrazující apokalyptické hrůzy, ale musím říct, že Kieferovo dílo je snad ještě působivější.“
„No a abychom z té ponuré nálady jen tak nevyšli, projdeme nyní ještě všechna vězení Dóžecího paláce, aby byla Apokalypsa úplná. Celý koncept je totiž promyšlen dokonale. Nejste ještě unavený? Můžeme pak pokračovat do Giardini? Do hlavního pavilonu celého Bienále?“
„Já sice opět netuším, o čem je řeč, ale veďte mě. Hořím zvědavostí, co dalšího uvidím.“
„Dobře. Cestou vám zkusím osvětlit, o co se jedná.“

Traktát o proporcích Bienále
„Tak tedy, mistře Giorgone: Bienále je mezinárodní přehlídka současného umění, která se koná vždy obrok v Benátkách již 127 let. A vždy má nějaké téma. My se jako první podíváme do hlavního pavilonu, kde jsou díla od umělců z různých zemí, v zahradě jsou pak rozesety jednotlivé národní pavilony. Expozice pak pokračuje v Arsenale. Letošní Bienále kurátorsky připravila Cecilie Alemani a nazvala ho Milk of Dreams, tedy Mléko snů. Název převzala z knihy Leonory Carrington, kde tato surrealistická umělkyně popisuje magický svět, ve kterém je možné cokoliv, stejně jako ve snu a stejně jako v umění.“
„Počkejte, počkejte. Vše je možné? Vše je dovolené? A žena umělkyně? To je zajímavé. Doneslo se mi, že i Vasari ve svých Životopisech nejslavnějších malířů, sochařů a architektů zmínil dvě ženy. V prvním vydání to byla pouze Properzia de‘ Rossi, bolognská sochařka, která nedopadla dobře. Kvůli závisti jiných umělců, kteří s ní pracovali na fasádě boloňského kostela San Petronio, přišla jak o zakázky, tak o rodinu, která se od ní odvrátila, a zemřela chudá a osamělá. V druhém rozšířeném vydání zmiňuje Vasari ještě malířku Sofonisbu Anguissolu, kterou v tvorbě prý povzbuzoval samotný Michelangelo a byla oblíbenkyní španělského krále Filipa II. Ale byly to naprosté výjimky. Ženy za nás nesměly vstoupit do malířských cechů, takže většinou tvořily pouze dcery umělců. No a poté, co se provdaly, tak se již věnovaly jen rodinným povinnostem.“
„No vidíte, a na současném Bienále vystavují převážně ženy, je to poprvé za celou historii této umělecké přehlídky, kdy se poměr obrátil. Ale cesta žen ke svobodnému vyjadřování byla velmi dlouhá a jejich umělecká výpověď se v různých obdobích lišila. Ženy si svou pozici musely dost těžce vydobýt. Není proto divu, že v sedmdesátých letech dvacátého století byla jejich umělecká výpověď často poměrně radikální. Na současném Bienále se zaměřují více na rasovou, sociální a genderovou problematiku a jejich výpovědi jsou spíše osobní a intimní.“
„Nechápu vše, co říkáte, ale ženy mě vždy fascinovaly. Zároveň jsem jim nikdy moc nerozuměl. Jestli znáte můj obraz Bouře, tak tam jsem zobrazil dva břehy, vlastně takové dva světy, mužský a ženský. Jsou odděleny řekou. V pozadí jsem sice namaloval most, jako možnost propojení obou břehů obou světů, ale ženě na cestě k mostu brání keře a muži dva polorozbořené sloupy, takže propojení je takřka nemožné. Neřeší ženy a muži dnes něco podobného?“
„Řeší, milý Giorgione, řeší a obávám se, že řešit budou ještě dlouho. Vraťme se ale zpátky k hlavním tématům letošního Bienále. Kromě ženské otázky je dalším ožehavým tématem vztah člověka k přírodě, ke zvířatům, k planetě Zemi, jeho zodpovědnost za ekologickou krizi. To je téma, které jste ve svých dílech, mistře, naštěstí nemusel řešit.“
„Pravda, nevím, co to je ekologie, ale příroda v mých dílech hraje velmi podstatnou roli. Vzpomeňte si na moji Spící Venuši v krajině, vždyť co by to bylo jiného než symbolické vyjádření toho, že ta nejdokonalejší krása je ukrytá právě v přírodě, v krajině. A mimochodem, byl jsem jeden z prvních renesančních mistrů, který zbavil krajinu její druhořadé role.“
„Pozornost je také věnována umělcům z neevropských zemí, přičemž jejich vklad není vnímán jen jako nějaké exotické ozvláštnění, ale je jim věnována rovnocenná pozornost. Evropa se tak snaží vykoupit své hříchy napáchané kolonialismem.“
„Zaslechl jsem, že Španělé a Portugalci už něco podnikli v tomto směru, ale moc o tom nevím. Ale když mluvíte o neevropských zemích, vybavuji si, jak mi Albrecht Dürer vyprávěl, že do svého Traktátu o proporcích člověka hodlá zakomponovat i specifické proporce černochů. Myslím, že byl první, koho to vůbec napadlo.“
„To je zajímavé. Mnoho jste toho v renesanci objevili. Ale další téma vám bude již zcela určitě vzdálené. Je to vztah člověka a technologií, které přebírají stále větší roli v našem životě. Na jedné straně nám umožňují pohodlný život, dlouhověkost, ale zároveň je zde neustále přítomný strach, aby se to všechno nějak nezvrtlo a stroje a umělá inteligence zcela nepřevzaly vládu nad světem. K tomu příliš nepřispěla také pandemie nemoci covid-19, která lidi od sebe oddělila a připoutala je k obrazovkám počítačů. Ale tím vás opravdu, milý Giorgione, nechci zatěžovat.
Abych to tak nějak shrnula, 59. Bienále řeší problematiku zneužívání, ať již žen, odlišných ras či přírody, zvířat a celé planety. Vystavující umělkyně a umělci zdůrazňují odpovědnost vůči vlastnímu tělu, druhým lidem i planetě. Vůdčí postavení člověka je zpochybněno, především pak vůdčí postavení bílého evropského muže jako měřítka všech věcí. Tlak technologií, pandemie covidu a hrozba ekologické katastrofy obnažily zranitelnost člověka.
A my už jsme na místě a já navrhuji, že bychom si jednotlivé pavilony prošli individuálně, a při skleničce něčeho dobrého pak společně probrali naše dojmy. Jen upozorňuji, že dva pavilony jsou zavřené. Ruský na protest proti válce rozpoutané diktátorem jménem Vladimir Putin, no a Československý, na který před třemi lety spadl strom a nikdo se nemá k tomu, aby ho opravil. Je to ostuda a víc to komentovat nebudu. Milý Giorgione, užijte si prohlídku, čeká vás více než 200 umělců z 58 zemí světa.“

Dokonale oběšený kentaur
„Tak kdo vás zaujal, mistře?“
„Hned v prvním sále hlavního pavilonu jsem obdivoval velmi detailní křišťálové sochy od Andry Ursuty. Byly vytvořeny z odlitků jejího vlastního těla a různých dalších předmětů, nějakých odpadků či co. Působily velmi znepokojujícím dojmem, jejich nohy se měnily v chapadla, chyběly jim ruce. Přemýšlel jsem, jestli to není vyjádření té zranitelnosti člověka, jak jste o ní mluvila. Vždyť i křišťál je velmi křehký materiál.
No a potom mě zaujala místnost, která se od ostatních odlišovala, byla zde soustředěna díla, která na mě působila jako z jiné doby. Byla zde ona Leonora Carrington, kterou jste zmínila, a která mě velmi oslovila zvláštním snovým světem, nebo Meret Oppenheim, Dorothea Tanning či jistá Toyen. Její kresby působily legračně a zároveň z nich šel podivný smutek. Nevím, jak to popsat, asi se týkaly války. Také tu byly takové pohyblivé obrázky, divoce na nich tančila žena jménem Josephine Baker, měla tmavou pleť a zvláštní kostým z banánových listů, ale spíš byla nahá, šla z ní velmi silná sexuální energie, ale nevím, proč dělala ty podivné grimasy, koulela očima, zdálo se mi, že to spíš zesměšňuje kulturu, kterou má reprezentovat.
Prošel jsem také některé národní pavilony a jednoznačně na mě nejvíce zapůsobil dánský (zřejmě jde o Kalmarskou unii) od autora Uffe Isolotta a nazvaný We Walked the Earth (Chodili jsme po zemi). Na podlaze ležel mrtvý kentaur, tedy přesněji kentaurka, která skonala při porodu. Vyděsil jsem se, protože ta socha vypadala tak věrně, že jsem si v první chvíli myslel, že je skutečná. Ve vedlejší místnosti pak visel stejně dokonale provedený oběšený kentaur, a celý pavilon vypadal jako stáj. Nevím, co přesně tím chtěl autor říct, já osobně vnímám kentaura jako symbol živočišnosti, která se skrývá v člověku. Ostatně tak ho vnímali i staří Řekové. Jde o přímé spojení člověka a zvířete, mohlo by to tedy korespondovat s tématem, které jste zmínila, a sice se vztahem, propojením člověka a přírody. A toto propojení je zde prezentováno jako mrtvé. To není moc optimistické. Vy máte pocit, že jste ztratili kontakt se zvířaty a přírodou?
Zaujal mě také benátský pavilon Paola Fantina a skupiny Oϕcina, kam jsem samozřejmě musel zamířit. Byly zde čtyři místnosti oddělené průsvitnou bílou látkou. V první seděla na kraji postele žena, byla smutná, měla zavřené oči a její nohy byly špinavé od hlíny. Ve druhé místnosti už žena nebyla, ale zato tam bylo hlíny více, ve třetí ležel na posteli vavřín a v poslední visel na stěně precizně namalovaný obraz zobrazující olivovou ratolest. Hned se mi vybavil Noe, holubice a konec Potopy. Možná je nezbytné, aby přišel velký ničivý úder, po kterém se příroda zas obnoví? Podobné otázky mě napadaly. A co zaujalo vás?“
„Mě v hlavním pavilonu zaujalo hned několik umělkyň. Paula Rego z Portugalska, která ve svých dílech řeší lidské vztahy, téma sexuálního násilí na ženách, přičemž kombinuje autobiografické prvky s odkazy na portugalské pohádky, disneyovské princezny, Goyu i Daumiera. Výsledkem jsou působivé látkové sochy a obrazy zkombinované ve formě středověkého triptychu.
Téma sexuálního násilí zpracovává také Miriam Cahn. Její výpověď je velmi silná, drsná, osobní a nekompromisní.
Vztah k tělu pro mě zajímavým způsobem uchopila Chiara Enzo, jež ve svých drobných detailně namalovaných obrazech zobrazuje fragmenty lidského těla, především detaily kůže, která může být chápána jako hraniční místo těla, jako povrch, který přichází do kontaktu s okolním světem, tedy velmi choulostivá část těla často nesoucí viditelná zranění. Z mimoevropských umělkyň mě nejvíce oslovila Cecilia Vicuna, jež pracuje s domorodým způsobem myšlení a inspiruje se malbami Inků ze šestnáctého století z Cuzco v Peru, kteří byli nuceni konvertovat ke katolictví a následně malovat a uctívat španělské náboženské ikony. Stihl jste navštívit i Arsenale?“
„Ano. Zaujaly mě tam malby Marka Jakše ze země, kterou neznám. Píše se Slovinsko. Působily velmi znepokojujícím dojmem. Možná se jednalo už o nějaký postapokalyptický svět. Lidské postavy zde ležely v podivné nemocnici připomínající nějaké antické lázně a zabývaly se prazvláštními činnostmi.
Ocenil jsem také spolupráci lotyšského, zřejmě livonského, umělce Inguna Skuje s umělkyní Melissou D. Braden odněkud ze zámoří. Jejich porcelánová instalace vnesla do celého Bienále odlehčující notu, která mi tak nějak celou dobu chyběla. Na lustr vytvořený z porcelánových penisů jen tak nezapomenu.“
„Souhlasím. Humoru je na letošním Bienále opravdu málo. Situaci zachránil ještě novozélandský umělec Yuki Kihara, který vtipným způsobem přehodnocuje dílo Paula Gauguina.
Mě v Arsenale ještě oslovil italský pavilon, který Gian Maria Tasatti pojala velmi originálně po instalační stránce. Divák prochází opuštěnou továrnou a byty dělníků či dělnic až dojde k velkému černému jezeru. A to vše v naprostém tichu, v pavilonu se totiž nesmí mluvit. Je to velmi působivé.
Již několikrát zmíněné téma žen osobitě uchopila polská fotografka Joanna Piotrowska. Ženy se na jejích fotografiích dusí pod dekami, nemohou se zvednout a utéct z ‚domácího štěstí‘, které se pro ně postupně stalo vězením.
No a vztah člověka k přírodě pro mě v Arsenale nejvýstižněji rozehrál čínský umělec Zheng Bo, nazí muži na jeho videu prožívají sexuální extázi ve spojení se stromy.
Tak, milý Giorgione, a jak byste Bienále zhodnotil jako celek?“
„Byl to pro mě šok. Mnoho věcí mě oslovilo, jak jsem již zmínil. Především tedy Anselm Kiefer, jeho monumentální temně laděné malby se mi neustále míhají před očima. A myslím, že ještě dlouho budou. Ale celkově mám pocit, že se v práci vašich mistrů vytratilo určité soustředění, koncentrace myšlenek, přijde mi to trochu roztěkané. Chybí mi také hlubší ponor a přesnost vyjadřování. Přijde mi, že na věc jen tak upozorní, často velmi originální formou, ale to je vše. Umělec má jen na něco upozorňovat? A když už jsem zmínil formu, oceňuji určitě nápaditost, ale postrádám mistrovství provedení. Vy mi asi řeknete, že důležitá je myšlenka, a ta může pak být provedená jakkoliv, ale já si to nemyslím. V provedení má být zachováno mistrovství, i když chápu, že to nemusí být již jen malba, kresba či socha, jako tomu bylo za nás. A s tím souvisí ještě jedna věc: krása. Kam se vytratila? Když není mistrovství, není krása.“
„Ach milý Giorgione, když ono to není tak jednoduché. Umění udělalo za ta staletí takových kotrmelců, že na své cestě krásu nějak ztratilo.
Ale pojďte ještě se mnou, uděláme si poslední zastávku. Začali jsme v Dóžecím paláci, který je vám blízký, a já bych ráda náš výlet ukončila v prostoru, kde se, myslím, také budete cítit jako doma. Zaběhneme do kostela Santa Maria della Visitazione, kde se nachází ještě jedna collaterální expozice nazvaná Stromy rostou z nebe, tentokrát od českého umělce Ronyho Plesla.“
„Skvělé, ten kostel znám velice dobře, mniši z Toskánska, zvaní gesuati, si ho stavěli přímo před mýma očima. Najali si architekta Francesca Mandellu a fasádu vytvořil Francesco Lurano da Castiglione.“
„Rony Plesl vyvinul unikátní technologii tavení skla, která umožňuje věci v tomto oboru doposud nevídané. Mimochodem, učil se u italských sklářských mistrů v Benátkách a vždy velmi obdivoval renesanční mistry. Myslím, že byste si rozuměli. Ve své instalaci Stromy rostou z nebe se zabývá vztahem člověka a přírody zase trochu jiným způsobem, než jsme zatím viděli. Tak už jsme tady. Co tomu říkáte?“
„Jsem tak rád, že zase můžu cítit vůni kostela. Skleněné bílé kmeny stromů nádherně dotvářejí celý interiér, hra světel je úžasná, chvílemi mám pocit, jako by světlo vyzařovalo zevnitř těch velmi precizně provedených kmenů. A celou kompozici krásně dotváří smaragdově zelená horizontála položená v oltářním prostoru, na které je reliéfně ztvárněná postava Ježíše Krista. Působí to jako nějaký gotický chrámový sloup, ale celý skleněný, neuvěřitelné. Přijde mi, že zde Plesl ani tak neřeší vztah mezi přírodou a člověkem, ale přesněji mezi přírodou a lidskou kulturou, a to spojení je velmi harmonické.“
„Že bychom přeci jen našli tu poztrácenou krásu? Myslím, že lepší zakončení naší dlouhé prohlídky jsme si nemohli přát. Mistře, moc Vám děkuji za společnost a doufám, že Vás to naše umění moc nevyděsilo.“
„Tak trochu, ale nevzdávejte to. Záblesky krásy jsem nakonec přece jen viděl.“