Globální jih má více co říci, než bylo vidět v Benátkách Noemi Smolik

O podobné formální geopolitické definice se Pedrosa nestará. Šedesátý ročník benátského bienále vedený tímto latinskoamerickým kurátorem, ředitelem Musea de Arte São Paulo, tematizuje identitu, příběhy a vyprávění od příslušníků nejrůznějších původních národů, homosexuálních, queer a transsexuálních skupin, outsiderů anebo zneuznaných umělců a umělkyň, ať už pocházejí z Indie, ze souostroví Fidži, Saudské Arábie, z USA anebo ze Švýcarska. Výstavou pod názvem Foreigners Everywhere, který převzal od anarcho-aktivistického uměleckého kolektivu kolem umělkyně Claire Fontaine působící v Palermu, zamýšlí Pedrosa, označující se za queer-kurátora, napravit „vinu na globálním jihu“ a zapojit umělce a umělkyně pocházející z globálního jihu do mezinárodního dění. Tím se ale vědomě staví do opozice vůči xenofobnímu kurzu italské pravicové vlády pod vedením premiérky Giorgie Meloni.

Jakkoliv je tento úmysl chvályhodný, tím, že Pedrosa pokračuje v binárním chápaní globálních vztahů – staví jih proti severu, kolonizované oběti proti vinu nesoucím kolonizátorům –, zvyšuje nebezpečí, že se stereotypy a předsudky dále budou šířit, místo aby se odbourávaly. O výstavě tedy zrovna nelze říci, že přispívá ke vzájemnému prolínání, a tedy k překonání diferencí a antagonismů a hlavně k prohloubení a objasnění vzájemných vztahů. Přesně o to by ovšem výstavě, která si dala za cíl nejenom „splatit vinu“, ale i zapojit umělkyně a umělce pocházející z jihu do globálního uměleckého dění, mělo jít. Také Pedrosův důraz na historické pozice – snad ještě nikdy nebyla během benátského bienále vystavena díla tolika již nežijících umělkyň a umělců – svědčí spíše o stagnaci. Potvrzuje to i dokumentární instalace The Museum of Old Colony od Pabla Delana, sestávající ze sbírky fotografií, artefaktů a reliktů, které dokumentují historii kolonizace Portorika ze strany USA. Jaké důsledky má tato kolonizace v současnosti, se ale nedozvíme. Muzeálně působí také sekce Modernism in the Global South, ve které jsou představeny nejrůznější historické moderní pozice mimo Evropu a Severní Ameriku. Při vší úctě k obrovskému úsilí, s nímž byla tato prezentace sestavena, jedná se o nepřehledné seskupení, které sice nepostrádá empatii a píli, ale zato jakýkoli koncept.

Přitom kdyby se podařilo vystihnout vlivy, podobnosti a hlavně jedinečnosti jednotlivých z jihu pocházejících pozic, mohla se tato sekce stát důležitým příspěvkem k dekolonizaci dějin umění.

A tak Pedrosa a spolu s ním 359 zúčastněných autorek, autorů a autorských kolektivů shromáždili nepřehledné množství obrazů, kreseb, fotografií, keramických a textilních objektů, instalací a několika videoprojekcí, jejichž etnické a regionální odkazy, pokud jde o barvy, materiály a motivy, často balancují na hraně koloniálního folklóru.

Výjimkou jsou například keramiky od paraguajské umělkyně Julie Isidrez. Dále video brazilské trans-umělkyně Manauary Clandestiny, která v pěti minutách vypráví humorně a za pomoci laciných videotriků o emigraci a vlastní tranzici. V mojí paměti zůstane instalace Bouchry Khalili The Mapping Journey Project, otřesný dokument emigrantských odysejí. Za zmínku stoji také skurilní obrazy z intimního života homosexuálů od vycházející hvězdy, jedenatřicetiletého vizuálního umělce Louise Fratina z USA, a jeho protipólu, o šedesát let dříve narozeného indického kolegy Bhupena Khakhara, s překvapivě podobnými obrazy. Ale většina děl vzbuzuje dojem, že jsou degradována na důkazy. Čeho ale? Jednotného, nonkonformního jihu? Jako kdyby tento imaginární kontinent existoval bez vnitřních rozporů a reakcionářských hrozeb. Ne, takovýto přístup pouze oživuje již zastaralé mýty.

Podobné „etno-pasti“ se nevyhnula také většina národních pavilonů. Výjimku tvoří právě pavilon USA. Jeffreymu Gibsonovi, potomku Čoktů a Čerokiů, původních obyvatel Mississippi, se podařilo převést indigenní formální slovník do abstraktního, avšak na tradici pop artu navazujícího celku. Francouzský, britský, belgický, holandský a španělský pavilon, tedy právě pavilony bývalých koloniálních mocností, se vyznačují téměř barokní přeplněností, jako by tím chtěly odčinit svoji vinu. Přeplněn je však i německý pavilon, ačkoliv jen částečně má co do činění s kolonialismem. O raketě, ve které by ráda opustila zeměkouli, tu sní v Německu žijící izraelská umělkyně Yael Bartana, berlínský divadelní režisér Ersan Mondtag postavil uprostřed pavilonu památník svému otci, který v Německu zažil osud tureckého gastarbeitra.

Oproti tomu se vyznačuje polský pavilon jednoduchostí. Na velkoplošném plátně, před kterým stojí mikrofony, se objevují vždy ve stejné pozici ukrajinští migranti. Představí se a potom napodobují zvuky raket, dronů nebo výstřelů z tanků a vyzývají publikum, aby se k nim připojilo. Ratatatatata… dělá kalašnikov… Nikdo neopustí tento pavilon bez pohnutí. Neměla bych nic proti tomu, kdyby tento pavilon, propůjčený kolektivu Open Group založenému roku 2012 v Kyjevě, dostal první cenu. Tu ale dostal australský pavilon za instalaci kith and kin (Přátelé a rodina). Archie Moore, potomek původních obyvatel, sepsal bílou křídou na černou zeď rodokmen prvotních obyvatel Austrálie a uprostřed seskupil stohy na bílém papíře vytisknutých dokumentů o bezpráví, kterého se jim dostalo po příchodu Evropanů. Formálně jednoduchá, meditativně působící instalace, stejně jako instalace z polyesterových pásů a nerezové oceli, spletená skupinou maorských žen Mataaho Collective z Nového Zélandu podle tradičních vzorců, která byla vyznamenána první cenou za nejlepší příspěvek v Pedrosově výstavě. Nápadné je, že obě instalace se vyznačují formálním minimalismem a střídmostí, které přitom patří k estetickému DNA severu. Co tím porota chtěla říct? Snad že je zase na čase řídit se více podle estetických kritérií místo sázky na reprezentativní a symbolickou působivost? Otázka je ale podle jakých kritérií – podle kritérií severu?

Autorka je kritička umění a profesorka dějin umění, žije v Německu