Hledání toxinu X Jan Němec
Stanislav Grof: LSD psychoterapie
Přeložili Lubomír Jašek, Jiřina Macháčková
a Jitka Badoučková
Praha, Práh 2022. 600 s.
Není vyloučeno, že až se jednou novináři budou ohlížet za nejdůležitějšími Čechoslováky druhé poloviny 20. století, bude mezi nimi i jméno, které v současných anketách padá zřídka. Psychiatr Stanislav Grof má na rozdíl od Václava Havla nebo Milana Kundery štěstí v neštěstí, že se stal klíčovou figurou na poli, které je ve skutečnosti hranicí. Neštěstí je to proto, že zatímco politika nebo literatura patří mezi obecně akceptované obory, transpersonální psychologie je tak kontroverzní, že sám Grof si od tvrdého jádra českých vědců ze spolku Sisyfos vysloužil hned dvakrát ocenění Bludný balvan. Současně je to však štěstí: právě v hraničních oborech dochází k největším objevům. Ve stejném roce 2007, kdy se skeptici rozhodli Grofa poctít naprosto výjimečným „jubilejním diamantovým bludným arcibalvanem“, tak od Václava Havla dostal i cenu Vize 97.
Čím Grof tak dráždí a fascinuje? Dobře to ilustruje jeho opus magnum, více než pětisetstránková monografie LSD psychoterapie, kterou loni vydalo nakladatelství Práh. Anglicky kniha vyšla už v roce 1980 a od té doby v mnoha dalších vydáních. K tomu čtvrtému z roku 2008 ještě stihl napsat předmluvu v té době stodvouletý objevitel LSD, švýcarský chemik Albert Hoffman, jehož náhodnou intoxikací v roce 1943 celý příběh započal. Bicycle day není jen den bez aut, ale i odkaz k 19. dubnu 1943, kdy Hofmann sedl po cestě z laboratoře domů na kolo a zažil první LSD trip v moderních dějinách.
Kulturní historie LSD je velké téma zejména v souvislosti s kontrakulturou 60. let. Poněkud ve stínu rekreačního užití psychedelik, z mnoha důvodů problematického, zůstala skutečnost, že původně šlo o látku, do níž vkládala velké naděje psychiatrie. Švýcarská farmaceutická firma Sandoz, zaměstnavatel Alberta Hoffmanna, LSD-25 po druhé světové válce volně poskytla ke zkoumání psychiatrům po celém světě. A byla to právě ČSSR, kde zhruba od poloviny 50. let probíhaly jedny z nejpokrokovějších výzkumů vůbec. Jména jako Jiří Roubíček, Miloš Vojtěchovský, Jan Srnec nebo právě Stanislav Grof stála na špici celosvětového výzkumu.
Není bez zajímavosti, že od počátku 60. let se LSD v Československu dokonce vyrábělo – tehdy jako v jediné zemi na světě kromě Švýcarska. Pod názvem lysergamid sjíždělo z linek státního podniku Spofa v Komárnu u Opavy. Díky přísné kontrole se socialistický lid nikdy neocitl na hromadném tripu jako hippies, ale třeba socioložka Jiřina Šiklová několikrát vzpomínala, že intelektuálové a umělci s ním na chalupách v druhé polovině 60. let experimentovali. Dal si i Karel Gott.
Vzhledem k tomu, že součástí účinku LSD jsou i různé vizuální vjemy a vize, do experimentů byli často zapojováni i výtvarníci. Psychiatři si od toho slibovali, že získají cenný nonverbální záznam vnitřního světa pod vlivem LSD. Jenže na rozdíl od psychedelické popkultury, která vytvořila specifický vizuální styl plný vlnících se vzorů a nekonečných fraktálů, u profesionálních umělců k ničemu takovému nedošlo. Je to zřejmě proto, že vizuální změny jsou poměrně povrchní vrstvou psychedelického zážitku, typicky se objevují v době, kdy účinek teprve nastupuje, a výtvarníci sami jim nepřikládali zásadní význam. Kresby z LSD sezení se ve skutečnosti často podobají spíše art brut. To však neznamená, že výtvarníky LSD jako takové nezajímalo.
Zhodnocení však bylo stejně individuální jako u ostatních subjektů. Surrealista Ivo Medek v dokumentu Pavla Křemena LSD made in ČSSR po padesáti letech vzpomíná, že látka s ním mnoho neudělala a napříště radši zůstal u vlastních snů. Malíř Jiří Andrle naopak vzpomíná, že šlo o „zásadní, klíčovou zkušenost, o kterou se stále opírám“. Nikoli však z hlediska výtvarného projevu, ale z hlediska vnitřního náhledu na život.
Grofovu knihu lze číst zejména jako zprávu o fascinujícím intelektuálním dobrodružství, které psychiatrické výzkumy přinesly. Psychiatři nejdřív LSD měli za psychotomimetikum, tedy látku, která vyvolává stav podobný psychóze. Doufali, že když si LSD dají, zakusí sami na sobě, co se děje v jejich psychotických pacientech, a budou jim schopni lépe pomáhat. V té době se v psychiatrii rovněž hledal tzv. toxin X, látka, o níž se předpokládalo, že stojí v pozadí psychóz. Věřilo se, že pokud se najde protilátka na intoxikaci LSD, mohl by to být i zázračný lék na schizofrenii a další poruchy. A své vlastní zájmy měla i armáda. Ta po nějaký čas pracovala s myšlenkou, že by se pomocí LSD v aerosolu nebo ve vodovodním zdroji daly vyřadit celé populace, jež by pak při případné invazi nebyly s to klást odpor.
Ve Státním psychiatrickém ústavu, v léčebně v Bohnicích či v Sadské u Nymburka se však začaly dít naprosto nečekané věci: subjekty po požití LSD znovuprožívaly hluboko uložená traumata, popisovaly zážitky vlastního porodu nebo hovořily o zkušenostech mystické jednoty. A to byl z hlediska i mezi psychiatry převažujícího materialistického světonázoru velký průšvih.
Málokterá situace je ve vědě více vzrušující než to, když nahromaděná empirie začne odporovat teorii. Konceptuální rámec tehdejší československé psychoterapie tvořila klasická freudovská psychoanalýza. Stovky seancí s LSD však přinesly velké množství materiálu, který v rámci psychoanalýzy nedával valný smysl. Grof postupně a s velkým zdráháním začal na základě kazuistik pracovat s možností, že lidská psyché obsahuje i další oblasti, které biograficky orientovaná psychoanalýza pomíjí. Tu první nazval perinatální a zařadil do ní určující zážitek vlastního porodu. Druhou označil jako transpersonální a včlenil do ní zkušenosti, které tradičně popisovala spíše náboženství a mystika, tedy zážitky vnitřní smrti a znovuzrození, přesažení sebe sama či splynutí s božstvím. Právě tímto směrem výzkumu se Grof vydal později v Americe. V té době už bylo zřejmé, že LSD a další substance nejsou psychotomimetika, tedy látky napodobující psychózu, ale psychedelika, tedy látky zjevující mysl.
Právě pro tuto svou schopnost se někdy LSD přirovnává k mikroskopu či dalekohledu: navzdory laické představě a na rozdíl například od opiátů nemá LSD žádný specifický účinek, je to pouze zesilovač vnitřních obsahů.
Z Freuda tak Grofovi nakonec zbyl hlavně věcný a mimořádně průzračný styl, jakým o vrstvách lidské psýché píše. LSD psychoterapie je v rozporu s možným očekáváním pečlivě strukturovaná monografie plná kritické sebereflexe. Shrnuje dvacet let intenzivního výzkumu v hraniční oblasti, kde se věda dotýká záhady vědomí, a dělá to čtivým, nesenzačním způsobem.
Je ironií, že Grof v roce 1967 emigroval do Ameriky i proto, aby své výzkumy mohl rozvíjet ve svobodnějším prostředí, ale byla to Nixonova válka proti drogám, která je ukončila. ČSSR díky své geopolitické situaci odolávala nejdéle na světě, ale v polovině 70. let už bylo po všem i zde. Až v posledních deseti letech dochází k obratu. Na klinikách po celém světě probíhají pilotní studie, z nichž vyplývá, že zejména pro pacienty s terminálními diagnózami či s posttraumatickou stresovou poruchou je psychedelická terapie účinnější než jakákoli jiná. Poučit se o tom lze už i na Netflixu ve čtyřdílné dokusérii Jak změnit svou mysl. Grofova LSD psychoterapie s aktualizovaným podtitulem „Znovuzrození psychedelického léčení“ tak je i fascinujícím příspěvkem k historii vědy: k tomu, že vědění je sice moc, ale – zcela mimo konspirační teorie – existuje také moc nad věděním.