Hrdá, Tloušť a štěstí na dosah Petr Vizina

Jan Antonín Pitínský: Domácí potřeby.
Větrné mlýny, Brno, 2024.

Před šesti roky přestal režírovat a ztratil se ze světa, rozhovory neposkytuje. Legendární divadelník Jan Antonín Pitínský, vlastním jménem Zdeněk Petruželka (1955) o sobě dává vědět sbírkou povídek Domácí potřeby. Třiadvacet miniatur potvrzuje, co unikavý Pitínský prohlásil již v době své divadelní proslulosti; že je vlastně člověkem literatury, který shodou okolností zabloudil do divadla. Povídky připomínají, oč jde – o vynalézavost a přesnost v jazyce a tichou radost pozorovatele, který spíš, než by jazyk používal jako instrument svých záměrů, v jazyce přirozeně žije, sytí se jím i dáví, když přijde na bezstarostnou zběžnost floskulí. Pitínský je seriózní tvůrce, neflirtuje s psaním, jeho hlas je mírný a vážný. Hra se slovy, situacemi, s hlediskem vypravěče je výrazem této vážnosti. Jako by šel ve své fantazii dál za možnosti jevištní inscenace, aniž by přitom ztratil kotvu slova, jazyka, řeči a významu. V Pitínského próze se dočítáme o bytu, který jednoho dne přepadne své nájemníky, o chudé vdově, zruinované nenadálým štěstím, nebo o novomanželích zklamaných z toho, že tři dny svatebního veselí dopadly přesně tak, jak si je vysnili a s nekonečnou pečlivostí připravili. Možná podobně jako autor ti dva vědí, že svět podle našich plánů a představ je nakonec příliš těsný. Zato realita nás dokáže usvědčit z nedostatku představivosti. Asi jako nejlepší kinematografie, o níž se baví muži obědvající v Gastro Grillu: „Jenom film vyjádří strach řepy před vytažením.“ „Září, aniž křičí,“ popsal povahu Pitínského rozhovoru se světem literární časopis Host.

V divadle za introvertním a pramálo hektickým režisérem zůstává nepominutelné a obsáhlé dílo; prozaické psaní a poezii doručuje světu vzácněji, také proto jsou jeho nové texty událostí. Ačkoliv titulní povídka nakonec vyznívá tragicky, erotický motiv tu nepůsobí vulgárně ani podbízivě. Vespod toho vynalézavého svádění zní autorův tichý, přející smích. Takto například promlouvá Božetěch Tloušť, majitel obchodu s domácími potřebami, k Isabele Hrdé, prodavačce v knihkupectví na protilehlé straně silnice uprostřed malého města:
„Ale čistě teoreticky, Isabelo,“ pokračoval Tloušť, „by mě můj žár kázal ohryzat ty tvoje vánočky, až by ti vyskočily hroty a zvláčněla bys, to všechno je přece možné, nehnusím-li se ti ovšem tak, že bys moji vášeň přijímala s odporem, jenž by mě uvrhl do velkých rozpaků. Opačně vlnil bych se v tvém růžovém mase a strkal na rošt tvých úst žhavé uhle polibků. Můj šlahoun by se s tebou mořil pěkně dlouho, neboť se domnívám, Isabelo, že ti dlouho trvá, než přijdeš k mrhavému vrcholu, že ti prostě sedí dlouho chocholka na čepičce.“

Pitínský je zábavný, ačkoliv v jeho světě to slovo znamená něco víc než rozptýlení při bezcílném putování. Třeba tím, jak si v povídkové knize jsou blízcí eros a thanatos, láska a smrt. Vždy velmi zdrženlivý mluvit o sobě, vyjevuje autor mnohé o své práci a porozumění divadlu v povídce Letec Jang-Šuan, připsané památce režiséra a dramaturga Miroslava Plešáka (1943–2021), který působil jako dramaturg v Divadle pracujících v Gottwaldově, ve svobodnějších poměrech byl dramaturgem brněnské „Mahenky“, vedl divadlo ve Zlíně a vyučoval na JAMU. Text je vyprávěním o návštěvě vypravěče a jeho kamaráda, postavy s nebeským příjmením Nepeklo, v domově seniorů, kde „vše už jakoby natrvalo spí“, jak si povšimnou ti dva. Přicházejí za zde žijícím divadelním režisérem, jehož ošetřovatelky oslovují „pane profesore“ a té, jež má službu, sporé černovlasé ženě kolem padesátky, zářící dobrotou a přičinlivostí, se líbí, že u starého režiséra vidí hosty, že pijí slivovici a cosi si brumlají pod vousy.

Co si vyprávějí, škoda prozradit, ale záznam setkání přemýšlení těch tří by sám o sobě stačil jako důvod knihu koupit a pozorně číst. Je to portrét divadelního řemesla, uvažování, které je s ním spojené, přinejmenším v podobě, jak mu rozumí Pitínský, jeho kamarád Nepeklo a profesor Plešák. Je to jemné, milé – a fatální. „Život má svůj krutý rytmus, když v něm neuděláte věci v pravý čas anebo aspoň víceméně přesně, bezodkladně vás míjí a vy už to nedohoníte, ta chvíle kdy jste měl říct třeba jedno slovíčko, abyste mohl být zcela šťasten, z různých ohledů nebo náhlého strachu, z pocitu, že přece není možné, aby štěstí bylo tak nadosah, ho nevyslovíte a řeknete si, bože, kolik takových chvil mne ještě čeká, dočkám se, dočkám, a bude to dokonce lepší, čekají mne pozoruhodné věci, a zatím tušíte, že jste prohrál všechno.“