Jak probíhá partnerství se žulou Petr Vizina

Q Jak souvisí usínání hostů za stěnou s vaší prací?
Č S Je to logické vyústění toho, co dělám celý život. Jedna věc je vlastní dílo, které vytvářím. Další pak, že jsem se od začátků vždycky pohyboval v komunitě. Vytvářet něco v určitém společenství je důležité. Vždy mě fascinovalo, jak to dříve chodilo v sochařských hutích. Pochopil jsem, že jde o nejlepší model, jak umělci mohou fungovat. Že nejsou roztříštění, ale starší a zkušenější vychovávají mladší, navzájem se podporují. Odehrává se proces, jehož výsledkem je zaprvé realizace společného díla, zároveň je to i forma vzdělávání. V mojí práci se dá od počátku tohle téma vystopovat; chtěl jsem se účastnit nebo organizovat. Proto jsem založil Bubec, studio vlastně funguje na způsob sochařské huti.
Q Kdo sem přichází?
Č S Kluci a holky ze středních nebo vysokých škol na praxi. Někteří potřebují překlenout vzduchoprázdno, které cítí na začátku vlastní umělecké dráhy. Pracují na mých projektech, nebo na projektech studia, než si najdou vlastní parketu. Dovedl jsem studio až sem a teď je předávám mladší generaci. Ta přináší svá vlastní témata, třeba ten dnešní „sleepover“, téma zdravého spánku nebo snění. Pokračují v tom, co jsem začal.
Q Má snění nějakou spojitost s ocelovými objekty, které vytváříte z vyřazených cisteren a jímek?
Č S Nebylo to tak myšlené, ale souvislost se dá najít. Úvaha, jak na ty objekty přenést pravidelné vzory, nevychází jen z racionality. Kdybych o nich nesnil, rozumem bych na ně nepřišel. Vznikají v představě, je za nimi hledání, které je naplněním snu. Jen k té realizaci je potom třeba racionální rozvahy. Člověk jako umělec hledá naplnění a mě vždy zajímaly tvary, které vycházejí z jakéhosi zárodku. Oslovuje mě hledání smyslu, nekonečného rození a umírání. Rození je vajíčko, semeno, nebo kukla. A to vše je eliptického tvaru. Elipsoid je pro mě něco zásadního, tvar spojený s příčinou toho, že žiju a něco dělám.
Q Ve vašich obřích nádržích a cisternách z oceli se tedy dají vidět zárodky života?
Č S Jako sochař jsem tyto eliptické tvary vytvářel, ale zároveň mi byla blízká jistá skromnost. Nebavilo mě velké vizionářství, výroba modelu, který pak zvětším do obrovského rozměru. To mi přišlo trapné. Vyráběl jsem elipsy z kamene, z hlíny, ze dřeva. Železu jsem se vyhýbal, jak se říká, jako „čert kříži“. Byl jsem vždycky přírodní typ. Ale potom, v roce 2005, jsem v americkém Vermontu narazil na úžasný tvar polokoule z oceli. Nález mě uvedl do období, kdy jsem pracoval s ocelí a kdy jsem začal objevovat svoje vysněné nebo pracně vytvářené tvary jako hotové objekty, které už existují v industriálním světě a léta sloužily třeba jako průmyslové nádoby.
Q Čím vás fascinovaly?
Č S Ne snad že bych si chtěl ulehčit a zjednodušit práci. Spíš mě vzrušovalo zjištění, že tvar už existuje a můžu ho přibrat do hry. Podobně, jako si lidé berou na dožití z Anglie chrty, kteří už nemohou závodit, „zachraňoval“ jsem ty nádoby před rozřezáním. Z něčeho opovrhovaného se stávala atrakce, třeba věž. Práce s kovem byla nejen pro mě, ale i pro diváky naplňující a fascinující,
všechno to perforování a otevírání. V kovu jsem si ověřil, jak je pro mě důležité téma recyklace. Když něco vyhodíš, neznamená to, že je to bezcenná věc. I v našich životech, když člověk něco zkazí, neznamená to konec, může se omluvit, věc napravit. Ne že všechno zahodím a začnu znova, často to ani nejde. Baví mě představa druhého života, nejen u kovu. I dřív jsem pracoval třeba s kmeny pokácených stromů, které nikdo nechtěl. Stejně tak jsem zachraňoval kameny. Kamarád mi kdysi nabídl kameny, staré náhrobky vyhozené ze hřbitova. Začal jsem z nich vymýšlet svoje první sochy.
Q Právě v nové etapě, svázané s kamenem, se podle textu k vaší současné výstavě v Zámku Troja nacházíte.
Č S V Troji mám skutečně obsáhlou výstavu jen z kamene. Často se vracím k obdobím, která jsem nedořekl. Přinejmenším posledních pět let jsem se toužil ke kameni vrátit. Však to znáte, když člověk něco začne a nedopoví. Cítil jsem potřebu vrátit se k plným tvarům, ke hmotě. Je mi souzená. Myslím, že mám dar s hmotou pracovat. V postoji, který by hlásal, že jsem pán tvorstva, a proto odleju svůj nápad z bronzu a teď na něj všichni koukejte, vidím jistou aroganci. Narodil jsem se v roce 1952, zažil jsem komunistické pomníky, i proto jsem měl od mládí odpor k bronzu. Ta doba už je pryč, ale stejně raději udělám sochu z recyklovaného materiálu.
Q Jaké téma vás nejvíc zajímá?
Č S Tohle přece je velké téma; nejde mi o to nechat po sobě na světě stopu, protože mě nic okolo nezajímá. Jde mi o to, abych světu neškodil. Jsem už stará generace, ale chápu tu dnešní, klimatickou, že je nešťastná z toho, co zdědila. Ve svém „železném“ období jsem dospěl k tomu, že spíš než předvádět své nápady chci dělat věci, které uživatelsky slouží lidem. Zajímají mě vnitřní prostory, vznikly rozhledny, socha – kavárna, sochy – opuštěná obydlí jako reakce na migrační vlnu. Pokud jde o témata v práci s kamenem, zajímají mě třeba schody. Cesta vzhůru, prakticky, ale i jako metafora. Vzhůru jako do nebe, k Pánubohu. V kameni mám sochu nazvanou Schody, která pokračuje v tom, co jsem dělal v oceli, totiž vytvořit dvojici s tím, co jsem z materiálu vyřezal. Pracuji tradičním způsobem, kdy je pro mě materiál výchozí zdroj. Samozřejmě, že podobně jako konceptuální umělec přemýšlím nad tím, co chci říct, ale jako partnera k tomu chci přizvat zvolený materiál. Tím pádem se o zvoleném materiálu musím co nejvíc dozvědět. Jak ho můžu použít, jak mi může být nápomocný, beru materiál jako partnera. A to je velmi důležité; materiál je pro mě partnerem v rozhovoru. Proto mě materiál posouvá tam, kam bych jen svým vlastním přemýšlením nemohl dojít. Poslední dobou jsem pracoval se žulou, s mramorem a pískovcem. Každý z těch kamenů se chová úplně jinak, jako byste se bavil s jiným člověkem. Pokud se s lidmi chcete bavit, pak komunikujete jinak s fotbalistou, jinak s úředníkem, intelektuálem. Podobně je to s rozdílností mezi materiály. Hledám způsob, jak se s kamenem dorozumět. Když si k partnerovi nenajdu cestu, můžeme se leda pohádat. Vlastně čím jsem starší, tím si víc uvědomuju, že musím cokoli na tomto světě brát jako partnera. U kamene to platí obzvlášť.
Q Jak vypadá partnerství třeba s žulou?
Č S Žula je tvrdá, má to své výhody i nevýhody. Hůř se opracovává a dále vydrží. Má hezčí řez, dá se vyleštit. Pískovec nevyleštíte.
Q Co by po umělci mělo na světě zůstat?
Č S V ideálním případě nic. Vím, že si jako sochař protiřečím. A vím, že třeba sochy ze starého Egypta dodnes přinášejí svědectví o tehdejším životě a jsou plné života.
Q Co ta metafora cesty vzhůru?
Č S Život mi změnilo, že jsem ve třiapadesáti uvěřil, že existuje stvořitel světa. Ale na mojí práci to nepoznáte. Nedělám beránky nebo tak něco. Tak si lidi představují křesťanského sochaře. Podstatou umění je přece hledání. Už nehledám, jak prosadit sám sebe, ale jak porozumět světu. Dokonce i ve vzorech, které jsem vyřezával do nádrží, se to moje pátrání po smyslu nějak projevilo. Kamarád mi poslal 3D model uhlíkové nanotrubky, což je mikroskopická záležitost. Vypadala stejně jako moje socha, kterou jsem vyřezal, inspirovaný vzorem babiččiny zástěry. Rozumíte? Můžete ty vzory považovat za ornamenty, ale já jsem je nikdy nepovažoval za pouhou ozdobu. Zjistil jsem, že vzory, které známe z historie z různých kultur, jsou si podobné. Navíc se podobají struktuře uvnitř hmoty. To přece není náhoda.