Jasné určení, kde se nacházejí hranice fotografie, neexistuje Klára Fleyberková, Pavel Klusák

Alena Kotzmannová
Aparáty imaginace

Q Výstavou v Domě fotografie prolétá jako meteorit série vašich děl z roku 2019. Jak tehdy Oumuamua vlastně vznikala?
A K Dlouhodobě se zajímám o kosmický výzkum a témata spojená s vesmírem. Baví mě zkoumat něco, co nás přesahuje a čemu úplně nerozumíme. Zpráva, že do sluneční soustavy vlétlo těleso, se kterým se astronomové do té doby nesetkali, mě tím pádem okamžitě zaujala. Oumuamua znamená havajsky „posel z dávné minulosti“. Ukázalo se, že ono těleso, než vlétlo do sluneční soustavy, muselo už nějakou dobu putovat vesmírným prostorem. A jak se tu objevilo, zase zmizelo. Nebyla možnost ho zachytit, vyfotografovat, takže následně začaly vznikat různé vizualizace, které připomínaly kámen podlouhlého, doutníkového tvaru. Kameny mě zajímají dlouho, fascinuje mě, že tu byly daleko dřív než lidstvo. Posel Oumuamua do mého uvažování jednoduše zapadl a rozhodla jsem se, že vytvořím fiktivní záznam jeho návštěvy v naší sluneční soustavě.
Q Zvolila jste k tomu techniku skenování. Proč právě tu?
A K Protože znám i její limity. Třeba že skenováním objektu nikdy nedocílím bílého pozadí. To mě při myšlence na noční oblohu hned napadlo. Navíc jsem si říkala, že částečky nečistot na skle můžou dobře evokovat hvězdný prach. Díky projíždějícímu světelnému paprsku také objekt nevrhá jeden stín, není jasně osvícený z jedné strany, takže celý prostor kolem něj je tak nějak neuchopitelný. S tím souvisí i možnost úplně se vyhnout vstupu člověka s fotoaparátem do celého procesu. Nejsem tam já, lidská bytost, která ten jev zachytila a dokumentuje, to se totiž v případě Oumuamua také reálně nikdy nestalo. Při pohledu na instalaci návštěvník podléhá znejistění. Stejně jako o fotografii si lidé o vesmíru myslí, že ho celkem dobře chápou; pak sem ale vlítne neznámé těleso a celou představu posune jinam.
Q Takže vás baví posouvat hranice fotografického zobrazení?
A K Myslím si, že jasné určení, kde se nacházejí hranice fotografie, neexistuje. Pro mě je to vždycky spojení intuice, různých typů myšlení a volby aparátu. Jakéhokoliv. Vývoj fotografie je od jejího vynálezu překotný. Mně vyhovuje být otevřená všemu, co přichází. Už při studiu, kdy jsem ještě fotila na film, jsem s možnostmi média ráda experimentovala; a to se ještě vůbec nepočítalo s digitální postprodukcí, která přidává další možnosti kreativních postupů.
Q Budete teď na UMPRUMce učit nastupující generaci fotografů. Jak moc je povedete k technickým kořenům fotografie?
A K Když studentky a studenti získají technický základ, otevírají si dveře k dalším kreativním vrstvám. Nestřílejí pak od boku. A jsem vlastně až překvapená, jak je současná generace otevřená používání analogových postupů, focení na filmy, dobrodružství s camerou obscurou a podobně. Je to stejné jako obecně s historií, pořád se v kruzích nějak opakuje, vrací zpátky. Já také používám střídavě různé druhy aparátů a vyhovuje mi, že se to dá prolínat. Dnes je pro mě běžná třeba i svým způsobem bizarní kombinace skenovaných negativů, které tisknu digitálně. Proč ne? Všechno je možné, ale hlubší smysl mi to dává jen v případě, když neupřednostňujeme technickou povahu fotoaparátů, ale zůstanou především aparáty imaginace.
Q To vlastně ukazuje i výstava v GHMP.
A K Podle mého názoru výstava naznačuje, že imaginace není pouze abstrahováním naléhavých témat současného světa, ale může být konkrétní cestou k pojmenování aspektů, které si jinak těžko uvědomíme nebo přiznáme. Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky výstižně vypovídá o neuchopitelnosti hranic média. Podobně nezachytitelných jako Oumuamua.

Aleksandra Vajd
Ve vztahu s papírem

Q Vaše část společné instalace s Markétou Othovou se obrací k technice fotogramů. Kudy jste k ní ve své tvorbě došla?
A V Médium fotografie se od devadesátých let, kdy jsem nastoupila na FAMU, neskutečně proměnilo a mění se pořád dál. A s ním se posouvá i vnímání reality obecně, protože svět už daleko více nahlížíme přes obraz. Po patnácti letech především konceptuální práce jsem najednou měla potřebu zavřít se do fotokomory. Nakládání s materiálem totiž přináší úplně jiný způsob přemýšlení a práce. Mám pocit, že digitalizace ji trochu oddálila od umělce. Vrátit se ke kořenům mi tím pádem dávalo smysl. Zvlášť proto, že se k nim vracíme se znalostí všeho, co z nich za tu dobu vyrostlo.
Q Vnímáte tenhle návrat jako všeobecnou tendenci dnešní fotografie?
A V Rozhodně to není nijak ojedinělá cesta. Vznikl celý proud nazvaný New Materiality, který se obrací k samotnému základu fotografie. Právě skrze New Materiality na nás materiál znovu mluví. Objevují se dávné techniky jako kyanotypie, albuminový papír, slaný proces nebo kalotypie. Není to však konzervativní návrat k tradicím, pořád se vracíme zpět a zároveň jdeme dopředu, fixní identitu to médium nemá. Diskurz analog versus digitál už skoro ani není podstatný. Jde spíš o to, že forma může být vlastně obsahem daného díla. To se myslím ukazuje i na výstavě v Domě fotografie.
Q Co z ní pro vás osobně vyplývá?
A V Je to zastavení vývoje fotografie. Na chvilku, v tomto momentě. Jakási inventura média, kterou by instituce jako GHMP dělat měla. Odpovědi ale nedává, protože odpovědi neexistují. Nikde není dané, jak má fotka vypadat. Je to multiplicita způsobů práce, materiálů, instalací… Mě osobně vždycky nejvíc zajímá celý proces, který dílu předcházel, jaké myšlenky byly do jeho vzniku investovány. Právě z procesu se člověk učí, i když ve finální práci třeba nemusí být snadno čitelný.
Q Jak o svých dílech uvažujete vy? Víte dopředu přesně, jak budou vypadat, nebo je tam prostor pro improvizaci v poslední fázi?
A V Když v určitém médiu pracujete přes dvacet let, tak o něm přemýšlíte dost detailně. Všem mým věcem předcházejí skici, ty pak v komoře přenáším na papír. Každý jednotlivý obraz je plný rozhodnutí, je naprosto komplexní. Zároveň je ale jeho čtení zcela subjektivní, pro mě může znamenat úplně něco jiného než pro vás. I tak ale chci, abychom si na nějaké metaúrovni porozuměli, aby se k vám jako recipientovi dostal můj zájem, abyste mohla přemýšlet ne skrze zachycenou situaci, ale skrze moje uvažování, které je v ní obsažené. U fotky je zajímavé, že i když je abstraktní, člověk k ní pořád přistupuje jako k fotce, která zákonitě něco zdůrazňuje, její obsah vždycky vnímáme jako reálný, což se třeba nedá říct o abstraktní malbě.
Q V Domě fotografie se vaše dílo potkává právě s kresbou Markéty Othové. Jak váš tvůrčí dialog vypadal?
A V Lákalo mě v první fázi přesně to společné uvažování, ten proces. Markétiny jiné věci jsem znala. Líbí se mi, že propojuje grafickou, pečlivou práci s fotkou, v níž má svou jasně danou vizualitu, svůj individuální způsob přemýšlení, který neovlivňují žádné přechodné módní vlny. Když jsme se setkaly, začaly se rodit různé nápady. U některých mých rozpracovaných věcí jsme přišly na to, že už stojí samy o sobě, že k nim Markétin vstup nic nepřidá. Pak jsem jí ukázala další skici a ona s překvapením řekla, že má vlastně úplně stejné kresby. Najednou jsme narazily na styčný bod, ze kterého lze vyjít. Stejně podstatná potom byla schůzka s Vojtou Märcem. Jednu neděli jsme se na tři hodiny sešli na takový asociativní pohovor. Provokoval nás dobře mířenými
otázkami, probudil celý ten proces a navíc pak napsal text, který je naprosto integrální součástí instalace. Tohle naše konkrétní spojení je ale jedinečné, za jiných okolností by k němu nedošlo. A asi už se nikdy nezopakuje.

Markéta Othová
Obrázky z výstavy

Q Na výstavě v Domě fotografie se vaše díla potkávají s díly Aleksandry Vajd. Jak tohle spojení vnímáte?
M O Sašiny fotogramy mám ráda už dávno, jsou překrásné, čisté, přesné a efektní. Když jsme hledaly společnou cestu, uvědomila jsem si, že mám sérii kreseb, které jsou v podstatě stejné jako některé Sašiny fotogramy. Za jiných okolností bych tyhle drobné kresbičky spíše trapného charakteru vůbec nevytahovala, ale v ateliéru jsme najednou viděly, že skutečně jedno druhému pomáhá. Naprosto precizní fotogramy se naruší z principu nedokonalou kresbou. Trapnost, kterou jsem pociťovala, zásadně zmírnil svým textem Vojtěch Märc. Síla intelektu dokázala povýšit obkreslený popelník do nebes. Díky němu naše společná práce dostala krásný smysl. Můj stud se proměnil skoro v hrdost.
Q Kresby vznikaly v devadesátých letech. Co vás k nim tehdy dovedlo?
M O Neměla jsem žádné intelektuální záměry. Prostě jsem brala předměty, které mě obklopovaly, obkreslovala jsem je na papír a vytvářela z nich abstraktní kompozice. Nebo je kladla jen vedle sebe. Vnímala jsem to jako terapeutickou činnost spíše než uměleckou. Byla to pro mě forma zpomalení a uklidňování mezi focením.
Q S nástupem digitálu se fotografie zrychlila ještě víc.
M O Možná proto se dneska mnozí vracejí zpátky do komory. Myslím, že nám chybí rukodělná práce. Máme potřebu z digitálního světa na chvíli odejít a fotokomora je nádherné místo. Shodou okolností se tam dělají fotky, ale třeba by se tam dalo jenom tak sedět.
Q Takže technologický vývoj nevnímáte tak úplně pozitivně?
M O Nepochybně má výhody i nevýhody. Když foťák dokáže všechno, musíte o to víc dopředu korigovat výstupy. Fotek je všude spousta a všechny jsou až moc dokonalé. Ovšem jakmile začnete uvažovat o tom, že nechcete, aby takové byly, je to také problematické, protože pak příliš přemýšlíte o formě. V tom nepřeberném množství obrazů kolem nás je velká potíž. Všechny navíc můžeme vidět hned, stačí kliknutí, už nemusíme v knihovnách čekat půl roku, až někdo vrátí knížku, abychom si v ní prohlédli černobílou reprodukci barevného obrazu.
Q Přemýšlení o formě je jednou ze zásadních linií výstavy v GHMP. Jak na vás tedy působí?
M O Na mě je vlastně příliš estetická. Já mám ráda, když je fotka udělaná tak trochu mimoděk, ať už digitálem nebo v komoře. Tady je všechno až moc krásné. I proto jsem nakonec ráda, že do instalace vstupuju kresbou. Celoživotně se nerada účastním fotografických výstav. Jakékoli seskupení fotografů mi nějak nevyhovuje a vždycky dávám přednost samostatné výstavě nebo té se sochaři či malíři. Tam mě baví, že lze obrazem jenom tak něco podotknout. Žádný velký projekt, jen taková malá glosa. Moc mi nesedí, když je moje práce prezentovaná jako fotografie, protože jako fotografie mi připadá nedostatečná. Bývám z toho hrozně rozpačitá. Zařazením do takového kontextu se na tu věc lidé automaticky začnou dívat jinak, a já si vlastně nepřeju, aby se na ni tak dívali.
Q Vy sama tyhle dva světy kombinujete – jste fotografka a grafička. Jak moc při tvorbě „přepínáte“ mezi těmito dvěma rolemi?
M O Nedokážu to nějak moc oddělovat. Ke každému úkolu přistupuju samostatně. Koncem devadesátých let jsem chvíli malovala abstraktní tvary přímo na fotky a taky jsem kdysi vytvořila knížku básní a fotek – což je kombinace, do níž bych se teď už nepouštěla. A nedávno jsem vystavila fotky knih, které jsem sama dělala. Ale když fotím, většinou nemyslím na to, že někdy dělám knihu, a když pracuju na knížce, nemyslím na to, že jindy fotím. Teď zrovna připravujeme knihu detailů z interiérů Rothmayerovy vily, kterou fotí Martin Polák, a já mu kreslím, jak by ty záběry měly zhruba vypadat. Sama si
tam pak, když se nikdo nedívá, pokoutně vyfotím svůj neprofesionální snímek. Všechno je to tedy propojené mnou. Asi tak, jako kdybyste si ušila šaty, pak v nich šla na výstavu nebo dělala rozhovor… Jste to pořád vy.

Ivars Gravlejs
Kebab náš vezdejší

Ivars Gravlejs se vynořuje po čase méně nápadných aktivit se silným příspěvkem pro expozici v Domě fotografie. Lotyšský umělec, který zdomácněl na naší scéně podobně jako kebab ve střední Evropě, vypráví o kořenech svého díla, s nímž ho do výstavy postmediální fotografie přizval kurátor Palo Fabuš.

Q Jak se ocitla série tvých snímků kebabu na výstavě Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky?
I G Překvapilo mě, když mě kurátor Palo Fabuš oslovil pro výstavu v Domě fotografie, nevěděl jsem, že se mu moje práce líbí. Přál jsem si, aby Kebaby nebyly vystavené stejně jako poprvé na Nádraží Holešovice. Tam měly přirozené místo, kterým byly válce na jízdní řády. Tvar paralelní vůči kebabu. V té době už se válce nepoužívaly a já si přál, aby mohly ještě něco nabídnout. Nyní, v Domě fotografie, jsme už od válců ustoupili. Téma jídla mě dlouhodobě zajímá a kebaby mě, zvlášť v době vzniku snímků, doslova fascinovaly.
Q Proč? Čím tě fascinoval právě kebab?
I G Kebab je už nějaký čas něčím velmi běžným, každodenním. Zároveň mu tak úplně nerozumíš, nevíš, co je uvnitř. Ztělesňuje levný fastfood. Vychází z jiné kultury: i to mu přináší určité tajemství, nepoznanost. Zároveň je to trash food: fascinace trashem tu jistě hraje roli.
Q V Německu je kebab běžnější a také logičtější: zdomácněl tam s migrací Turků.
I G Však také vystavené kebaby jsou napůl německé a napůl české: polovinu jsem jich fotil v Berlíně. Nějaký čas jsem tam žil. Setkával jsem se tehdy s tématem kebabu u různých umělců opakovaně: v podobě obří sochy nebo ratingové mapy berlínských prodejních míst kebabu podle kvality.
Q Čím byly podle tebe atraktivní pro další umělce?
I G Kebab je banální, běžný: a přitom klade otázky. K tomu se přidává vizuální fascinace. Kebab je téma, které se poměrně snadno integruje do různých kontextů. Mimochodem, mezi moje nejvystavovanější díla patří také soubor se salámy. Stejně jako kebab i salám má výraznou formu a o obsahu moc nevíme. Jídlo je základní věc, jeho banálnost si lidé mohou v galerii interpretovat jinak než obvykle.
Q Bavil ses při fotografování s kebabáři?
I G Moc ne. Ne že by mě nezajímali, ale byl z nich leckdy cítit stres, podezřívali mě, že jsem někdo jako kontrolor z hygieny. Přál jsem si navázat na projekt přednáškami a workshopem, především v Lotyšsku, nikdy se však nepovedlo realizovat je. Přál jsem si vytvořit performanci, kdy by prostorem přecházeli lidé-kebaby s velkými noži v ruce. Podařilo se uskutečnit verzi, kdy byly za malé kebaby převlečené děti různého věku.
Q Jíš kebab?
I G Nijak často, udržuji jiný životní styl. Snad když potřebuji nečekaně utišit hlad ve městě.