Je folklor fake? Matěj Kratochvíl

S folklorem máme stále poměrně silně spojené představy o autenticitě, propojení s podstatou dané komunity, národa či regionu. Jsou-li tato očekávání zklamána, můžeme mít pocit, že nám byla podstrčena falešná náhražka. Fake.

Za chimérou lidového umělce

S pojmem „fakelore“ přišel v roce 1950 americký etnograf Richard M. Dorson, aby od skutečných projevů lidové tradice odlišil ty, které vznikly například z pohnutek komerčních a byly za „odpradávna tradované“ pouze vydávány. Jako příklady falešného folkloru, ve skutečnosti produkty reklamy, případně profesionálních spisovatelů, odhalil Dorson některé z oblíbených postav americké kultury, jako byl kovboj Pecos Bill či dřevorubec Paul Bunyan, hrdinové typických příběhů divokého západu. Dorson, jemuž vděčíme mimo jiné i za termín „urban legend“, chápal onen nepravý folklor jako zlo, proti němuž je třeba bojovat. Dělení folkloru na autentický a falešný je lákavé, ovšem dostáváme se při něm na tenký led. Budeme-li dostatečně přísní, můžeme zjistit, že u velké části toho, co dnes pod folklor zahrnujeme, je přinejmenším problematické označit nějakou formu za spolehlivě autentickou.
Když se ve druhé polovině 18. století začal mezi evropskými vzdělanci po příkladu Johanna Gottfrieda Herdera šířit zájem o kulturní projevy venkovských obyvatel, byl jednou z hlavních motivací pocit, že jde o kulturu ohroženou a mizející. Vzhledem k postupující urbanizaci a industrializaci to také začala být brzy pravda. Sběratelé, kteří se v 19. století začali houfně vydávat za lidovými písněmi a tanci, tak stále častěji zjišťovali, že tu či onde původní projevy přežívají již jen v nespolehlivé paměti těch nejstarších. Zároveň se v téže době z národní kultury stalo významné herní pole s politickými přesahy do snah o národní sebeurčení. Lidová kultura se proměnila v argument, a čím starší kořeny jí bylo možné přisoudit, tím větší měl argument sílu. Aby byla národní myšlenka podpořena tím správným způsobem, bylo třeba ji podložit tím správným materiálem. Některé písničky se nehodily jako příliš nemravné, v jiných sběratelům vadily vlivy městské či třeba německé. Tedy už formování základů toho, co dodnes chápeme jako naši lidovou hudbu, bylo různou měrou zmanipulováno.

Opěvat zemědělský stroj

A co epocha, kterou si nejstarší generace ještě dobře pamatují? S nástupem komunistického režimu se snahám o oživování folkloru dostalo masivní podpory v podobě zakládání nových souborů, festivalů a dalších institucí. Tehdy se zrodil fenomén označovaný jako folklorní hnutí. S tím byl ovšem folkloru na záda naložen úkol být hlavním nosníkem oficiální dobové estetiky. Z lidu odvozovala komunistická strana svou autoritu, lid se tak měl stát hlavní inspirací i zdrojem krásy, zarámován oficiální doktrínou socialistického realismu.
Pro potřeby nové doby ovšem musel být i lidový hudební a taneční projev přefiltrován do té správné podoby. Nežádoucí složky – třeba písně s náboženskou tematikou – byly vyřazeny, jiné začaly být nově vytvářeny. Padesátá léta byla dobou vzniku nových písní reflektujících novou společenskou situaci i nový jazyk. Dobové materiály, například sborníky, podle nichž měly pracovat nově zakládané taneční soubory, specifikují požadavky kladené na tuto novou tvorbu:
„V množství názorných satirických obrazů kulaka a jeho společníků obráží se hlavně zostření třídního boje na vesnici. Soubory se zabývají široce thematem nových pracovních method v závodech a s hlubokou vděčností a láskou opěvují také pomoc, kterou přinášejí moderní stroje pro práci v zemědělství. Rovněž výraz jednoty zájmů našeho pracujícího lidu s politikou Komunistické strany Československa obráží se čím dále, tím více v umělecké tvorbě souborů, hlavně v básních a písních na soudruha Gottwalda a konečně i v novém vztahu k naší lidově demokratické armádě – v myšlence na obranu vlasti.“

Mezi pětiletkou a americkou farmou

Pravděpodobně nejslavnější autorkou nového lidového repertoáru byla Anežka Gorlová z moravských Boršic (1910–1993). Na jejím příběhu se zároveň ukazují paradoxy poválečného postavení lidové kultury. Byla nadšenou podporovatelkou komunistického režimu, navzdory tomu, že domácí dílnu, kterou vedla s manželem, jí komunisti znárodnili. Napsala několik desítek písňových textů, většinou reflektujících proměňující se situaci na venkově. Melodie si někdy psala sama, ale spolupracovala třeba se souborem Hradišťan či s výraznou osobností brněnské avantgardy, Josefem Bergem. Její tvorba je prodchnuta optimismem: „Čeká nás má milá velice pěkný deň, dvuma vazačkama do žita pojedem, ej, …“
Z dnešního pohledu směšně působící obdiv k zemědělské technice ovšem vede k pochopení, jak nejasná je hranice mezi „pravdivostí“ a „umělostí“ lidových písní. Pro generaci Anežky Gorlové byly poválečné změny skutečně zásadní, její inspirace navíc nebyla výlučně spjata s komunistickou vládou. Gorlové starší bratr odešel již před válkou do Spojených států, kde se stal farmářem, a od něj textařka věděla, jak s prací na poli dokáže pomoci vazačka či kombajn.
Nové „budovatelské“ lidové písně tak můžeme na jedné straně chápat jako zfalšovaný produkt vzniklý pod tlakem ideologie, ale zároveň mohly alespoň zčásti reflektovat skutečné myšlenky těch, kdo je vymýšleli a zpívali. V té době navíc vznikaly nové písně i bez rozeznatelně ideologických textů, ať už jejich autory byl folklorní hitmaker Fanoš Mikulecký nebo zakladatel Hradišťanu Jaroslav Staněk.
V šedesátých letech se začal šířit pocit, že nucená inspirace folklorem spíše ubíjí, než aby inspirovala, a že nové písně o zemědělských družstvech působí neúnosně křečovitě. Síť tvořící zázemí folklorního hnutí zůstala, omezily se ovšem snahy dělat z ní výkladní skříň společenského zřízení. Normalizaci tak folklorní hnutí přečkalo v podobě oficiálně kontrolované kultury s občasnými záblesky tvůrčí svobody.

Když na Strážnici padne noc

Po pádu komunismu se mohlo zdát, že folkloru odzvonilo, že tvorba souborů nemá šanci obstát v konkurenci nových kreativních možností, které přišly se svobodou. S odstupem tří dekád se tato očekávání ukazují jako mylná. Tradiční opory folklorního hnutí, jako je festival ve Strážnici, i letos přitáhly tisíce lidí všech generací. I v „nefolklorní“ Praze se oživování lidové hudební a taneční kultury těší velké přízni aktivních i pasivních účastníků, ať už v rámci souborů či na neformálních příležitostech, jako jsou události v cyklu Folklorní mejdlo.
Lidová hudba a tanec i v době bez násilně vnucené ideologie představují tvárný materiál, do něhož si lze promítat leckteré myšlenky. Folklor jako idealizovaná spojnice s „prastarými kořeny“ našla oblibu mezi vyznavači nejrůznějších forem novopohanství, kteří se snaží dobrat k co nejdávnější podobě lidové hudby bez ohledu na téměř naprostou absenci pramenů sahajících před 18. století. Přiznaně autorsky s pseudoarchaickými aluzemi pracuje příležitostně Hradišťan pod vedením Jiřího Pavlici, když konstruuje zpěvy z období Velké Moravy či fiktivní pohanský rituál stínání berana.
Rozhodnout, kdy je folklor autentický, a kdy jde o umělou nápodobu, není snadný úkol. S přísnými měřítky bychom pravost nemohli přiznat téměř žádnému projevu vzniklému od počátku dvacátého století. Ve své původní existenci fungovala lidová hudba jako součást chaotického propletence nejrůznějších vlivů a vrstev. Jakmile ji představí hudebníci a tanečníci na pódiu, stává se z ní exponát, idealizovaná a často zkreslená forma.
Folklorní hnutí jako systém generující tyto exponáty je ale zároveň prostředím, v němž lidová hudba žije zcela spontánně. Když nad strážnickým festivalovým areálem zapadne slunce, vyrojí se stovky muzikantů, kteří začnou u stánků a pod stromy spontánně hrát a zpívat bez jakékoliv stylizace a předstírání. Zatímco jízda králů ve Vlčnově nebo slovácký verbuňk se staly i díky zápisu na seznam
nehmotného kulturního dědictví UNESCO zafixovanými konzervami, které se dále nevyvíjejí, nevázané zpívání členů souborů v hospodě po vystoupení udržuje při životě to podstatné, tedy chápání hudby jako živé události odrážející to, co se právě děje kolem.

Matěj Kratochvíl je pracovníkem Etnologického ústavu Akademie věd ČR. Je členem autorského kolektivu
knihy Tíha a beztíže folkloru. Folklorní hnutí druhé poloviny 20. století v českých zemích (Academia, 2022).