Je vůbec možné, aby se na obraze vraždilo?. Literární blok Q Petr Borkovec, Anna Beata Háblová, Jan Štolba, Milena Slavická, Vladimír Kokolia

„Zážitky z galerií, texty ‚stojím před obrazem‘ – to je krasný formát,” poznamenává Petr Borkovec, který ve svém textu vstupuje do japonského dřevořezu z devatenáctého století. Anna Beata Háblová nechává prolínat v mnoha formách své profese architektky a literátky. Do svých přednášek, videí a živých výstupů vpouští energii rytmu a rýmu, litanickou slam poetry: Její textové vtělení do pražských soch si spolu s ní můžete synkopicky odříkávat nahlas. Jan Štolba se obrací k vizualitě internetových memů: text Jackson a mlékařka dokáže zachytit skrze humor webové éry něco nového o Pollockovi i Vermeerovi. Kurátorka a spisovatelka Milena Slavická dokončila novelu Na Betáni: poslední prózu ve svém triptychu s autobiografickými motivy Povídky jamrtálské (2010), Hagibor (2014), Na Betáni; z novely přinášíme ukázku. Malíř a pedagog Vladimír Kokolia je autorem řady nonkonformních knížek a textů, jež vycházejí z jeho blogových zápisků, tweetů nebo pedagogické komunikace. Kokoliův dialog (koho, a s kým?), který pro Qartal zapsal, náš literární oddíl uzavírá.

Celý blok ilustrují vybrané snímky z cyklu Předácký kus (2021) fotografické dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák. Sérii fotografií zachycující mizení původního stavu bývalých městských jatek objednala galerie PLATO v rámci výstavního tematického cyklu Ó a ach, krása, ruina a strach. Kurátorkou je Edith Jeřábková. Ve stylu svých konceptů, kde se humor prostupuje s kontemplací, zachycují Jasanský & Polák fototechnikou z devatenáctého století budovu byvších jatek, do které časem přesídlí PLATO. Spolu s budovou snímají i „výstavu”, své snímky zasazené do místa, jehož jeden život je minulostí a druhý ho teprve čeká v budoucnu. Sice bez publika, sice v časovém výmyku, ale přesto jako vystavující umělci v pořadí první: proto Předácký kus.

Petr Borkovec
Pozorování vodopádu

Pozvání na konzultaci, které jsem po dlouhém čekání a jedné opatrné urgenci přece jenom obdržel, znělo mírně řečeno nezvykle. Měl jsem se v devět hodin večer dostavit do chatové kolonie na západním okraji města. V pozvání (rozhodně, zdálo se mi, nijak nadšeném) mi konzultantka napsala, že z chaty se až do začátku zimního semestru „ani nehne“, protože „samotka“ v zanedbané zahradě, „plné ptáků, jimž vůbec nerozumí“, je to jediné, co doopravdy potřebuje k životu. Večerní, spíš noční konzultační hodinu vysvětlila tak, že už padesát let ve dne spí a pracuje pouze po setmění. „Přes kompletní noc“, do sedmi ráno. Kolem deváté večerní tedy bude mít neodkladné povinnosti odbyté, a před sebou práci, která nespěchá a na niž se těší. „…a mezitím probereme tu vaši věc,“ uzavřela konzultantka pozvání.
Jako by v dopise stálo „a mezitím co nejrychleji probereme tu vaši věc“, říkal jsem si.
Spojení „tu vaši věc“ zní protivně, pomyslel jsem si ještě.
Ta „moje věc“ byla důležitá, ale mohla působit opačně. Potřeboval jsem se dozvědět, co přesně dělají tři muži v pravém rohu jednoho japonského dřevořezu z první poloviny devatenáctého století. Na objednávku bohatého módního časopisu jsem totiž před měsícem rozepsal historickou detektivní povídku, v níž starý kolorovaný obrázek – ztracený a v pravém okamžiku objevený – sehrával klíčovou roli. Ale měl jsem určité pochybnosti.
Umělec zachytil vodopád, který se valí ze skály. Padající modrá voda, šedivé skály a jakýsi zvláštní, nereálný keř s bílými květy pod vodopádem zabíraly skoro celý obraz – ale o to vlastně nešlo.
V pravém rohu dřevořezu, na skalním výstupku, se na vodopád dívají tři miniaturní muži v modrých halenách, s podivně vyholenými vlasy. Možná samurajové, napadlo mě. Nebo jen obyčejní plešatí staříci? Zdáli se mi vznešení i směšní zároveň a nemohl jsem se rozhodnout. Jeden z nich stojí opodál, přidržuje se pokrouceného stromu, nejspíš borovice, a dívá se na řítící se vodu. Druzí dva klečí a nakukují dolů přes převis. Kolem nich na skále se povalují slaměné klobouky, které odložili, a také nějaká zavazadla. Japonští turisté na výletě k vodopádu! Když jsem se ale na dřevořez podíval pozorněji, všiml jsem si, že scénu je možné vidět i jinak. Muž u borovice se ošklivě šklebí (zaznamenal jsem jeho grimasu hned, ale nepřikládal jí žádný význam) a nedívá se na vodu v propasti, ale nervózně pozoruje ty dva u kraje skály. A najednou se mi zdálo téměř jisté, že ani oni nezkoumají proudy stékající po skalách. Přesněji řečeno, první muž ano, ale druhý jako by klečel za ním a opíral se o jeho záda. Nebo se jich držel. Co to tam dělá? Když jsem pak vyhledal lepší reprodukci obrazu a vzal na pomoc lupu, scéna se mi jevila jednoznačná – na obraze se odehrává zákeřná vražda. Dva muži vylákali třetího nad propast. Jeden z nich ho právě shazuje (viděl jsem nyní, že vrah má dokonce za opaskem dýku) a jeho kumpán činu přihlíží a ďábelsky se chechtá. Přesně tohle jsem, pokud se týká rozepsané detektivní povídky, potřeboval. Ale jak jsem říkal – měl jsem stále určité pochybnosti. Je vůbec možné, aby se na japonském obraze z devatenáctého století vraždilo? Nejedná se tu o asistovanou sebevraždu? O tom jsem pochyboval, ale vyloučit jsem to nedokázal. Nebo se naprosto a ve všem pletu? Co je to za výjev?
Šeřilo se, když jsem do chatové oblasti vyrazil. Cestoval jsem složitě – ačkoli se kolonie nacházela deset kilometrů od města, bylo nutné přestoupit z vlaku na autobus a dál pokračovat asi kilometr pěšky. Na konečné nikdo jiný nevystoupil, řidič mi neporadil a mezitím se úplně setmělo. Od zastávky jsem se vydal první uličkou, ve které rostly vysoké stromy, protože konzultantka psala, že v její zahrádce roste „mohutný dub, který nikdo nepřehlédne“. Rada to nebyla platná. Ve stromech se nevyznám, rostly všude a navíc ta tma. V žádné z chatek se nesvítilo; sezóna letos ještě nezačala, ačkoli pomalu končil duben. Připadalo mi, že jsem v celé kolonii naprosto sám. Klopýtal jsem úzkými uličkami mezi ploty, procházel chodbičkami mezi chatkami, kde nebylo vidět na krok, od jednoho černého stromu ke druhému, ztrácel se, ocital se na stejných místech a připadal si jako v labyrintu. Několikrát jsem oběma nohama vstoupil do kaluže a dvakrát bolestivě zakopl o kořeny vysokého stromu, pod jehož korunu jsem dorazil. Ani v jednom případě – pomyslel jsem si vztekle – to nejspíš ani nebyl dub! A tohle všechno – říkal jsem si ještě zuřivěji – jenom kvůli tomu, že bláznivá konzultantka potřebuje k životu „ptáky, jimž nerozumí“ a zabarikádovala se v kolonii, kde není žádný signál. Roztřásla mě zima a hodinky ukazovaly skoro deset.
Konečně jsem zahlédl světlo. Žádný vysoký strom poblíž jsem sice neviděl, ale řekl jsem si, že nemám na vybranou. Chvíli jsem ještě kličkoval v zahrádkách – a světlo se přede mnou schovávalo a starostlivě si ode mě udržovalo stále tutéž vzdálenost –, ale zanedlouho jsem stiskl kliku nízké kovové branky a rychlými kroky se blížil k chatičce s rozsvíceným oknem. Vtom se otevřely dveře a žlutý půlkruh vykrojil dřevěnou terasu ze tmy přesně v okamžiku, kdy jsem stál u prvního schůdku. Jako bych byl očekáván. Konzultantka stála v té žluti jako vysoký nahrbený stín a v obou rukou držela velký černý list papíru. Do tváře jsem jí neviděl. V malé zahradě nerostl jediný strom, jenom pár keřů a živý plot.
„Co kdybyste se, mladý muži, na ten obraz konečně doopravdy podíval,“ řekla namísto pozdravu, ušklíbla se a prudkým pohybem mi přistrčila dřevořez až k nosu.
V tu chvíli mi do uší vtrhl tak silný šum a hukot padající vody, že jsem okamžitě ohluchl. Před mýma očima – až děsivě blízko – se do propasti řítil bílý vodní sloup, který nikde nekončil a nikde nezačínal. Zpočátku jsem opravdu neviděl nic jiného než ohromující sněhobílý pahýl. Pozvolna jsem začal rozeznávat víc. Hřmot vody nepatrně zeslábl. Scenérie přede mnou jako by poodstoupila, zahlédl jsem holé skály a skály porostlé mechem a pokroucenými borovicemi a všiml si, že vodní sloup postupně, v nepatrných proměnách, promodrává a v hloubce, kde mizí, má tmavomodrou barvu. Tak temný odstín modři jsem nikdy předtím neviděl, pomyslel jsem si. Voda burácela z nepředstavitelné výšky a viděl jsem, že vodopád na jedné straně není, nesestává z ničeho a s každou novou vteřinou může zmizet, propadnout se do země nebo do nebe, ale zároveň působí stálým a spolehlivým dojmem. Tak pevným, že skála, přes kterou se řítil a jež ho v hloubi země polykala, vedle něho dočista změkla a zmatněla a jevila se mi jako přelud. Vodopád a jeho okolí byly takových proměn plné: nepřetržitý gejzír vodních kapek, vystřikující vzhůru z propasti, i duha, která ho přeškrtávala, zdály se trvalejší, než cokoli jiného. Mohl bych vším, co vidím kolem sebe, lehce projít skrz – pouze modrým vodopádem, vodním prachem a duhou ne! A hladká skála – na níž se v slunečních paprscích míchaly a tetelily žíly postranní vody, žíly v kameni a dlouhý stín vodopádu – připadala mi tak křehká, že vsunout do ní ruku až po rameno nepředstavovalo nejmenší obtíž…
Naráz hukot ustal a stín vodopádu se prolnul s jiným stínem. Třeštil jsem oči na siluetu konzultantky, která se přede mnou znovu objevila ve výseči žlutého světla. Tentokrát jsem na okamžik zahlédl její obličej. I ona měla, postřehl jsem, oči lesklé a neklidné. Ale vzápětí – jako by se opanovala – se její tvář opět ponořila do tmy. Konzultantka se rychle obrátila, vstoupila do chatky a bez jediného slova rozloučení za sebou zavřela a zamkla dveře. A zhasla.
Propadl jsem se do naprosté tmy.
Noční vítr šramotil v holých dubových větvích.
Nehýbal jsem se z místa, dokud mi zimou nezačaly drkotat zuby.

Anna Beata Háblová
Darovat sochu je stará trójská lest

Sochy na plochy měst! Proč? Jako doplněk? Jako pěst? Jsem socha, co se vzpříčí v krku jako kost. Ničí mě spreje, řeči o kýči a taky darovací smlouvy. Dost!
Couvli by, kdyby věděli, že jsem popisná jak okřídlený lev? Už slyším řev umělců, že má pověst utrpí – ať nejsem jak klaun z obchoďáku. Nabodni mě na dobu, budu vlát a nebát se, že mě odstraní jak Koněva. Chci se taky točit nad trávníkem, nakloněna k více stranám. A pak tam jen ležet, u krku uvázaná. Nebo se kafkovsky točit ve své hlavě. Být pěkně nakrájená a hlavně – lesklá. A že se nikdo vedle neposadí, leda do kavárny nebo na zem? To nevadí. I tak se do slušné slávy vlezem. Dopředu mě vmačká autorova značka.
Cítíš se chromý, když nevíš, co si myslet o Anně Chromy? Znáš ji? Tu o roztančených tělech někde kolem kašny? Nebo její Mozart, který kamsi zmizel, to je svízel, když nevíš kam. Jako by zmokl a nechal tu jen plášť. A jeho velký sokl, ten je za trest. Darovat sochu je stará trojská lest, jako Franz Schubert na zahrádce AMU – hluboce, velmi hluboce přemýšlí, a pozor, už tě klamu – ve skutečnosti se chce chytnout za vole, ale nemá na to koule, jako měl král Kong, pěkně zalitý do bronzu.
Copak nejdu udělat tak, že tě to vrhne do hlubokého transu? Když jsem dílem Veselého, tíha padá z nebe. Přesto se vznáším, někde ve mně osten. Drží mě a přitom do mě vráží. Jako zrada. Jako vlaky do koncentračních táborů – proto jeho koleje vedou jedním směrem nahoru, ale už ne zpět. Dokončil Bránu nenávratna a vzal si život. Odjel na své soše, na mně, bylo mu osmdesát let.
Nemusím být jen bronzovým nebo nerezovým tělem. Můžu být čímkoliv. Lemem pokroucené lampy, nátěrem, nebo jiným záměrem – jakýmkoliv. A taky kéž by bylo ještě více soutěží, ale jedině s odbornou porotou, která ví, o co v současném umění jde a běží, která mě nevybere jenom kvůli popisnosti nebo známosti. Chci klást odpor a nutit přemýšlet. Být zhmotnělou myšlenkou, morkem kosti. Takže zpět – je dnešní doba vhodná pro pomníky? Hlavně udělat Marii Terezii nabíranou sukni, a to až po kotníky? Anebo ještě hůř nějakou jezdeckou sochu asi, aby si všichni intelektuálové mohli rvát vlasy?
To je právě prekérnost veřejného prostoru. Většina veřejnosti chce kýč a umělecká menšina může akorát tak filozofovat u stolu nebo se pospolu opít. Ale je potřeba mít vliv na duši člověka, někam jí rozhýbat, nenechat ji stát a jen se dívat, ale pomoct jí růst výš jako roste strom – přesně ten, kterému jsem udělala betonový stín, jako připomínku setkání na podporu Charty 77.
Je potřeba hledat témata, nejen oprašovat pózy. Je toho tady spousta. Duben byl chladný, protože tají ledovce. I tím se může začít – hledáním symbiózy.

Jan Štolba
Jackson a mlékař

Čas memů. Čas všeho nadmíru. Čas nekonečných návratů, jež odhalují, že se není kam vrátit. Čas Vincentův, čas jeho randění s Dívkou s perlou; vedou se po ulici za ruku a yuppík Vincent se samosebou ohlédne po Moně. Úzkostná Dívka s perlou to uraženě registruje. No ale kdo by se neohlédl. Jenže na druhou stranu – kdo z nás je Vincent!
Všichni jsme Vincent. Cool Vincent v rozhalence, rozvalený v nočním příměstském vlaku, zatímco na sedadle za jeho zády krabatí srostlé obočí Frida. Jistěže by mohl mít i Fridu, ale on radši Monu. Je to Vincent! Chudák Dívka s perlou. Není ona vlastně černoška? Ať perla řádně září. Ona i Mona je vlastně černoška, tedy není, ale mohla by být. Vincent si v kabrioletu vyjel se Salvadorem. Vincent vypadá jako arogantní zrzavý Kirk Douglas zkřížený s hipsterizovaným Karlem Janečkem. Salvadorovi hrozí, že si hrotem kníru vypíchne oko. Na zadním sedadle už zase kouří Frida, nohu v cikánské sukni rozcapenou až na hranu protějších dveří. Nikdo se neusmívá – a za kabrioletem ubíhá Vincentova čarovná hvězdná noc, vesmírné světelné kotouče. Zjitřená, opojná, mistralem zpěněná němohra plná samoty, úzkosti, touhy a vědomí, že tato touha zůstane nevyslyšena. I kdyby po nebi v deliriu tančil bilión fotonových spirál a vln.
Jenže Vincentova hvězdná noc dnes už nemá autora. I touha je pryč, zbyly vyprahlé spirály a vlny, jež nevědí, co měly kdysi znamenat. Zato mezi ně teď můžeme i vstoupit, nechat se spolknout interaktivními šroubovicemi, jsou to ikony a my potřebujeme ikony. Dokonce po té Vincentově noci šlapeme, imersivní expozice jsou trendy. A další Vincentové a třeštivě žluté slunečnice se v nadživotní velikosti zdvíhají na panelech všude kolem… Jak jen toho Gauguina hned zkraje vytočil, když mu na uvítanou vyzdobil komůrku pěti šesti obrazy delirantních slunečnic, jedna žlutější než druhá! Prý barva vděku! Gauguin to musel všechno hned sundat a strčit do kouta, malbou ke zdi, aby se nepomátl.
Protože umění budou jednou dělat všichni, ale uříznout ucho si může jen jeden. Ostatní se smí jen dívat. Nešťastný Vincent: Když konečně prodal svůj první a poslední obraz a vzbudil trochu rozruchu, tak na extatickou recenzi Gustava-Alberta Auriera přesto odpovídá přeskromným, pokorným dopisem. To ne já, jiní si zaslouží Vaši chválu, pane! Monticelli, Gauguin, bez nich bych nebyl nic. Gauguin… Přítel, z něhož máte pocit, že dobrý obraz je jako dobrý skutek. Je zatěžko s ním strávit čas a nepomyslet na jistou morální odpovědnost, pane… A jako vděčnou upomínku na pochvalnou stať slibuje kritikovi malou studii mistralem zmítaných cypřišů. Jen obraz musí ještě asi tak rok schnout.
Dobrých skutků si ještě užijeme. Ale prosím nevnucujte již dobré skutky druhým, dnes hezky každý sám za sebe! Třeba s Munchovým Výkřikem v podobě nafukovací panny (Robert Fishbone, prodáno půl milionu kusů), tiše a v soukromí: Místo ohlušujícího, duši rvoucího skřeku, jejž Munch onoho památného dne zaslechl na mostě, když byl zaostal za svými přáteli a nebe nad fjordem nadpozemsky zrudlo, zazní dnes jen nám do ouška tiché fučení hroutící se plastové panny, z niž uniká vzduch.
Kdoví, třeba to tak bylo myšleno. Vždyť právě Munchův famózní obraz je ta nejtišší image v historii malířství. Zkřivená žlutá tvář nakonec nevydá ani hlásku, je to dokonale němý skřek (norsky: „Skrik“). Daleko spíš zacpání uší před němotou světa, jenž kolem netečně plane, v olejnatých křivkách dál kane, za ječení nebeských sirén anebo v úplném zmlknutí, všecko jedno. Zpocené dlaně křečovitě tlačí na boltce a otvor úst se němě špulí, za zády všech, právě teď, ať nikdo nic nevidí. Zešílet si sám na mostě bez diváků, opodál od přátel, co si ani nevšimli, že jste se zastavili. Na moment se pomátnout, přiznat se před veškerou přírodou – ucpat si uši
a nevydat zvuk!
Ovšem Vincenta vždycky nakonec trumfne Jackson. S tím nikdo nehne. Hlavně Jacksonovi necpěte žádné Dívky s perlou, Mony nebo Fridy, trochu respektu prosím! Jackson jedině drsňačky, kuřačky, žádnou krásku, ale Krasnerku, prkenné džíny do půli lýtek, anebo Kligmanku, tu sériovou milenku abstraktních expresionistů aka „Pink Mink“ aka „death car girl“, tvrďačku, co jediná měla na to přežít Pollockův smrtelný karambol. A zatímco na memech s Vincentem je Vincent vždy za někoho jiného, za zrzavého hipstra, jímž ani trochu nebyl, Jackson je i na svých memech jen sám sebou, zaťatý, posedlý močálem rozlitých barev. Přitom jsou Vincentovy memy vždycky jen o Vincentovi, o tom, jak jsme si z úporného, leč zoufale marného hledače lásky udělali hipstra, jemuž na rukou visí ikonické Mony a Fridy. Naopak Jacksonovy memy jsou únavně ne o něm, ale o jeho umění, o té břečce, již lil po podlaze s cigárem v zubech, a ze všeho nejvíc se ty memy jeho tvorbě (rozuměj: nám samým) posmívají jako otisku chaosu, jemuž se v životě proboha radši vyhnem.
Krom jedné výjimky. Na tomhle memu se k Jacksonovi vetřela ženská, na niž Jackson nemá: Vermeerova mlékařka. Robustní selka v plachetce, režné sukni a se džbánem v rukou. A zatímco Jackson se hrbí a zuří nad barevnými labyrinty, vedle něj mlékařka klidným čůrkem přilévá mu do malby své mléko. Zatímco Jacksonovi nabíhají žíly, mlékařka, tvář moudře neúčastnou, lije do chaosu svítivě bílé mléko. Jediný čůrek do změti na podlaze. Stoická selka nám nic nebere; nechává být naše sofistikovaně vypjaté, distingovaně nesnesitelné žití na hraně, ani z Pollocka si moc neutahuje; vedle Jacksonova svatého běsnění dělá ta žena zkrátka to, co dělá odedávna. Lije ze džbánu čůrek mléka. Vrací nás tam, kde chceme být.

Milena Slavická
Na Betáni

Celé léto jsem mačkala do tvrdých kuliček přihlášky na vysoké školy, které mi máma vytrvale podsouvala, a trefovala se jimi do koše. Pak ale přišlo pozvání z Haagu. Otec mi posílal pohlednici, byla jiná, než obvykle, Palác míru na ní sice byl, ale na zadní straně nebylo přání k Vánocům – bylo tam napsáno, ať přijedu, že Zoë mě také ráda uvidí. Ovšemže to byla mámina práce.
Vlastně jsem se na cestu těšila. Otec, možná z nějakých úsporných důvodů, mi poslal letenku do Rotterdamu, nikoli na Schiphol. Ale byla jsem tak natěšená, že mi připadala úžasná i rotterdamská příletová hala. Za prosklenou stěnou povívaly ve větru barevné vlaječky leteckých společností a mě se líbilo, jak se vlní v elegantním prázdnu modrého nebe. Otec seděl u baru letištní kavárny otevřené do prostoru haly, hned jsem ho poznala, vypadal jako na fotografiích. Vedle něj byla žena obrácená ke mně zády, skláněla se, cosi hledala v tašce na zemi, legíny jí sjížděly z boků dolů, svetřík se hrnul nahoru, baculatá zadnice se v hranatém, hnědém designu Rotterdamského letiště příjemně růžolila.
„To je Zoë,” představil mi ji otec, to už stála vedle něj, podávala mi ruku, byla mnohem mladší než on.
„Zoë Dijkgraaf,” řekla, její hlas zněl cize, stejně jako její jméno.
A pak už jen cesta autem. Řídila Zoë.

Sotva jsem vstoupila do haagského bytu, baculatá Zoë mě upozornila, že její apartmá má svou corporate identity a otec mě hned napomínal, pozor na kávový servis, pozor na lampu, pozor na ubrus, to vše je z Design Studio Dumbar. Každý den mi vštěpoval, že holandský design je nejlepší na světě. Musela jsem vyslechnout několik jeho přednášek o De Stijlu a Gerritu Rietveldovi. Z holandského designu mi začínalo být špatně.
V Haagu jsem měla pevný režim. Baculatá Zoë mi přidělila čas mezi dvanáctou a půl jednou, to jsem si směla v kuchyni připravit oběd, a dokonce ho i v kuchyni sníst, zatím co mezi osmou a devátou večer jsem si sice mohla v kuchyni připravit večeři, ale sníst jsem ji musela u sebe v pokoji. Navíc mi bylo dáno na srozuměnou, že bych si večeři spíš měla koupit a také sníst ve městě.
Ale snídali jsme společně, v půl deváté ráno jsme seděli v jídelně u kulatého, skleněného stolu na replikách židlí Marta Stama vyrobených v továrně Van Nelle. Při snídani jsem měla za úkol oznámit svůj program, jaké pamětihodnosti či moderní architekturu hodlám ten den navštívit, a Zoë mi pak poradila, jak se kam dostat. V haagském průvodci jsem si nacházela místa, o kterých jsem při snídani nadšeně mluvila, ale kam jsem nikdy nešla.
Jezdila jsem k moři tramvají. Byt Zoë se nacházel nedaleko pláže, dvě zastávky. Tak tohle je moře, říkala jsem si přihlouple po každé, když jsem na liduprázdnou, podzimní pláž přiběhla. Tu pláž jsem milovala, procházela jsem se podél moře a pozorovala jsem, jak moje stopy mizí v okaté vlečce, kterou vlny za sebou stahují do oceánu, do oceánu, do nekonečně hlubokého oceánu. Pozorovala jsem racky a kormorány, ten divoký svět ptáků mě děsil a přitahoval zároveň. Rackové se houfovali u poházených kusů tresek a chobotniček, proplétali se mezi odpadky z nedaleké rybí restaurace, pokřikovali, honili se, žlutými zobáky postrkovali před sebou klepeta krabů, po celé pláži roztahovali žábry a ploutve a rybí oči. Kormoráni jen nehybně postávali, jen občas některý dopajdal k neopatrnému rackovi, ale pak mu ku podivu hbitě vyrval ze zobáku krvavé sousto. Jenže stačilo jediné houknutí zámořského parníku a tohle ptačí rozhádané hejno, rackové i kormoráni, se vzneslo, ptáci zakroužili nad mořem a zamířili do oblačných výšin. Ti ještě před chvílí pajdaví a hašteřiví ptáci byli najednou nádherní a vznešení.
Večer jsem chodila do rybí restaurace na scheveningenském molu, jak mi Zoë doporučila. Spíš kiosek to byl než restaurace, takový rybí mekáč. Jednou jsem si na tácku nesla svůj kibbeling, kupu smažených tresčích kousků, česnekovou remuládu a chipsy, posadila jsem se k oknu s výhledem na moře, vlny byly ten večer vysoké, obloha se propadala do moře a moře se vzdouvalo do oblohy, byly do sebe zaklesnuté, převalovaly se v objetí, bezejmenné a živoucí. Sklo muselo být protihlukové, protože jsem nic neslyšela. Teprve když jsem vyšla ven, tak mi moře a nebe zaburácely v hlavě.
V devět večer jsem vždy musela být doma a poslouchat opilá vyprávění svého legislativního otce. Legislativní otec jsem mu ale začala říkat až tady v Haagu při našem rozloučení. Ráno jsem šla do koupelny, dveře byly pootevřené a zpoza igelitového závěsu s mondrianovskými motivy vyčuhoval otec v pruhovaném pyžamu. Vyklepával holicí strojek a pozoroval, jak se snáší jeho vousky bílé jako chmýří pampelišky do umyvadla, a aniž by pohnul hlavou, podíval se šikmo dolů na mě, seděla jsem na bobku v předsíni u dveří, čekala, až bude koupelna volná. Bulva protkaná rudými žilkami se najednou vykutálela z koupelny a nerudně se na mě podívala. A pak otec přibouchl dveře. Při té ráně se cosi ve mně hnulo.
Je zvláštní, že důležitá rozhodnutí často uděláme jen díky nějakým nedůležitým okolnostem, nad ránem přelétne oblohou pták, kráá, kráá, křikne, na ulici zavrávorá stařec…, takové mimoběžné příhody, ale teprve kvůli nim dokážeme udělat krok, o kterém jsem již dlouho uvažovali, ale neudělali ho.
Nicotná událost, jakým je bouchnutí dveří, způsobila, že jsem se dokázala rozhodnout. Jen kvůli takové maličkosti! Teprve když bouchly dveře, v tom okamžiku jsem pochopila, že v jakési koupelně v Haagu se holí úplně cizí muž. Možná mi kdysi řekli, že je mým otcem, ale v té jedné jediné chvíli jsem jasně věděla, že je mým otcem jen de iure, v tom zlomu vteřiny jsem si byla jistá, že je mým otcem jen ex offo.
Při loučení jsme si já a Zoë stiskly ruce. Můj pohled na ni se změnil. Má prostě ráda pravdivé vztahy, říkala jsem si. A opravdu, proč si cvrnkat mezi sebou polystyrénovými perličkami, šoupat plastová srdíčka, říkat pocukrovaná slovíčka, když k sobě vůbec nepatříme. Proč se strachovat o tu rodinnou veteš? Má pravdu, Zoë, když tu hru nechce hrát. Tohle odmítnutí jsem ucítila ve stisku její ruky a byla jsem jí za to vděčná. Jen žádné přetvářky, umiňovala jsem si, a nestiskla jsem otcovu ruku, když mi ji podával.
Můj přidělený otec se chvíli díval zaraženě, ale pak rychle a jako by zvesela zvolal: „tak sis to u nás užila, ne?” a poplácal mě bodře po rameni. Když jsem mu ale ruku dál nepodávala, když jsem mu neděkovala, přikázal Zoë, aby mě odvezla na letiště. Pak praštil tentokrát kuchyňskými dveřmi, práskly ještě víc než předevčírem ty koupelnové, na polici se rozcinkaly sklenice Kähler Design jako loretánské zvonky.

Vladimír Kokolia

Věřím v obraz!
Obraz je jen obraz něčeho, věř originálu rovnou, ne?
Nemám nic jiného než obraz.
Máš slova, věř ve slovo.
Co jsou slova bez obrazu!
To se k němu modlíš?
Jo.
Splní ti, co si přeješ?
I co si nepřeju.
A čeho to jako má být obraz?
Podívej se sám.
Dívám se, a co.
Kam se koukáš?
Před sebe asi.
Tak vidíš předmět, ne obraz.
Tak budu věřit předmětu, to je moje věc.
Budeš otrok předmětu.
A ty nejsi otrok obrazu?
Věřím v obraz. Neříkám, že se má věřit obrazům.
Aha, náboženství, ve kterém se věří v obrazy.
V obraz.
Máš na mysli konkrétní obraz?
Každý jeden obraz. A kdyby ses ptal, kde se ten obraz nachází, tak ano, na mysli.
Chceš říct, že to je subjektivní.
Subjektivní? Zkouším se obejít bez toho slova.
Tak kde se nachází? Ten obraz i s tou myslí.
Dobrá otázka. Nemá odpověď.
Dík.
Maximálně bych řekl, že to je „tady“.
Jo? Tak to máme zrovna štěstí.
To jo.
Tvoje tady je ale jinde než moje tady. Tady není jedno.
To je jedno.
Moje tady je u mě, tvoje je u tebe.
Od toho jsem kdysi odvozoval slovo umění: že je u mě. Ale to je slovní hříčka, omlouvám se.
Zní sebestředně.
Záleží, kam umisťuješ svoje já: na místo, kde právě stojíš, anebo na obzor, který se pohne s každým krokem.
Eventuálně na pnutí mezi oběma.
Přesně. Mezi krajnostmi se nachází médium.
Jaké médium?
Médium je od slova med. Seš naloženej v medu.
Takže mezi mnou a obrazem je samej med.
Proto se zalykáš.
To je boží. Té sladké přítomnosti je až příliš.
Modli se, to pomůže.
Neumím se modlit.
Říkej: Ať je to právě tak!
Jak?
Jakkoliv.
Proč?
Ať dostaneš celou škálu, celej průser.
Já si přeju jen to dobré.
To je zlé. Obraz musí snést všechno.
Až v příštím životě.
Není žádný příští okamžik. Tohle je najednou.
I s věčností.
Tak co mám dělat?
Nakresli to.