K fotce mám zvláštní vztah. Odkládám do ní své chmury Petr Vizina

Q Proč na vašich snímcích téměř nikdy nejsou lidé?
J B Protože mám lidi rád. Ze stejného důvodu nefotím přírodu. Pocházím z hor a hory byly můj život od nějakých třinácti let. Řekl jsem si kdysi, že lidi fotit nebudu, proto na výstavě uvidíte lidi na fotkách jen náhodně. Navíc jsem Prahu vždycky fotil v noci, kdy kolem nikdo nebyl. Fotografka Anna Fárová mým fotkám v 80. letech zazlívala, že nejsou dokumentární. Že v nich reálie nejsou dostatečně reálné, aby bylo poznat, co vidíme. Nechtěl jsem dělat dokumenty. Jsou to ztvárněné emoce, ne realita.
Q K realitě ČSSR v 80. letech patřily taky vaše neoficiální výstavy, „dvorky“. Oč šlo a proč jste na fotkách vždy v županu?
J B Výstavy na dvoře v Krokově ulici v pražských Nuslích jsem pořádal se svou ženou, výtvarnicí Janou Skalickou a přáteli, manželi Horálkovými. Žili jsme tehdy v malém ateliéru, přes chodbu ve stejně malém ateliéru bydleli malíř s grafičkou. Taková symbióza. Župan byl spíš takový fór. Vystavovali jsme vždy v září přes víkend, chodily tam zhruba dvě stovky návštěvníků. „Dvorky“ nás nutily celý zbytek roku neusnout na vavřínech a pracovat, aby bylo co vystavit. Moje žena vytvářela nejprve objekty z textilu a potom z plastu. Nezachovaly se, nebylo místo, kde bychom je mohli skladovat. Později, když jsme se přestěhovali na Žižkov, naproti tehdejšímu klubu Na Chmelnici, moje žena vystavovala také tam. Do klubu jsme občas chodili v pantoflích. U nás se vařilo jídlo pro muzikanty, kteří Na Chmelnici hráli.
Q Ovlivnilo vás tamní prostředí neoficiálních kapel a avantgardního divadla?
J B Mám rád minimalismus, myslím, že je to z fotek cítit. Kamarádili jsme s lidmi, kteří Chmelnici vedli, na výstavy často chodil zpěvák Luboš Pospíšil, bavily mě rockové kapely jako Půlnoc, Jasná páka nebo E s malířem Vladimírem Kokoliou.
Q V té době jste fotil v podchodech metra nebo v Paláci kultury. Co vás tam jako nočního chodce táhlo?
J B Vznikající „Pakul“ jsem fotil ve dne, kolem poledne, kdy v něm nikdo nebyl a já měl volné zaměstnání. Pokud jde o noční snímky, fotil jsem to, co jsem na „socíku“ neměl rád, podchody a depresivní místa. Kolegové mi vytýkají, že fotím ošklivé věci, které na fotkách vypadají dobře. Nemyslím si. Chtěl jsem těmi fotkami zachytit, co se dělo kolem. Fotil jsem konkrétní věci, přestože divákům mohou připadat jako abstrakce. Pokud jde o tehdejší dobu, vypovídající je třeba tenhle detail: Abych mohl dostat za fotky zaplaceno, musel bych být členem Fondu výtvarných umělců, jenomže tam se bez problémů mohli dostat jen absolventi FAMU. My ostatní jsme museli vytvořit obdobu toho, co famáci předkládali jako závěrečnou práci. S mou první prací mě vyhodili, protože komisi připadala příliš abstraktní.

Q Fotky temných podchodů a vznikajícího „Pakulu“ jste tehdy považoval za svou hlavní práci?
J B Ano, byly v ní moje emoce. Zaměstnání v Pražských vodárnách, kterým jsem se živil, byla vlastně pohodička. K vodárnám jsem nastoupil koncem 70. let. Praha má zhruba třicet vodních věží, obcházel jsem je s těžkým foťákem na zádech. Měl jsem výborného šéfa, kterého zajímala historie vodárenství, to mě u práce udrželo. Pokud jde o moji vlastní tvorbu, doba byla typická nemožností vystavovat. Jediná výstavní síň, kde člověk, který nebyl v žádné organizaci, mohl vystavovat, bylo Divadlo V Nerudovce, což se mi povedlo v roce 1980. Ze svých tehdejších fotek bych dnes ale vybral leda tak pět snímků.
Q Proč?
J B Byly příliš pod vlivem mého mentora Jana Svobody. Původně jsem totiž fotografem vlastně nikdy být nechtěl, lezli mi krkem svým cvakáním a pobíháním. Jenomže potom jsem našel v časopise fotky, které mě nadchly. Byl to Jan Svoboda, o němž jsem do té doby neměl ponětí. Netrvalo dlouho a kdosi mi pod vystavenou fotku napsal „Beneš kopíruje Sudka“. Já ovšem neznal ani toho Sudka. Abych své neznalosti napravil, po přestěhování do Prahy jsem se stal nočním hlídačem v muzeu UMPRUM, v té době u nás nejlepší knihovně o umění a fotkách. Abych si po nocích doplňoval vzdělání. Když mě prováděli muzeem, které jsem měl střežit, objevil jsem tam opřené o zeď fotky, které mě k focení na počátku přivedly. Byly dílem Jana Svobody, který v muzeu rovněž pracoval. Nazvěte to náhoda nebo štěstí. Navíc, Svoboda taky nejraději pracoval v noci.
Q Jako by se vám všechno důležité přihodilo v noci.
J B Možné to je, i když jsem čekal, že řeknete náhodou. Vedl jsem s Janem Svobodou noční rozhovory o fotkách, které jsem mu nosil. U něj doma mi pouštěl vážnou hudbu, měl obrovskou knihovnu a všechny knihy v bílých obálkách, což bylo dílo jeho ženy. Ale postupem času jsem potřeboval, v uvozovkách řečeno, uniknout z mentorova područí. Objevil jsem velký formát na přístroj Magnola, který jsem používal ve vodárnách. Obvykle se jím fotily krajinky, zátiší a portréty, ale mě šlo o něco jiného. Proto jsem těžký fotoaparát nosil na zádech, všechny moje fotky jsou pořízené ze stativu.
Q Záhy po roce 1989 jste začal fotit v Paříži. Jak se to stalo?
J B Prvně jsem Paříž viděl ještě za socialismu, dalo se vyjet na tzv. složené peníze, kamarádi z Německa je poslali do banky a my mohli stopem z Hamburgu dorazit do Paříže, kde jsme první noc přespali pod širákem. Ale samotné město jsem si troufl fotit až v roce 1991. Měli jsme tam s Tonem Stanem společnou výstavu, díky tomu nám jeden česko-francouzský Pařížan nabídl, že by nám se ženou na měsíc půjčil byt, a tak vznikly moje fotky z Paříže. Ukázal jsem je ve Francouzském kulturním středisku a dostal jsem stipendium na Sorbonnu, ovšem bez znalosti francouzštiny jsem chodil hlavně fotit město. Snímky Paříže z kraje 90. let vlastně navazují na to, co jsem fotil o deset let dřív v Praze. Vybral jsem si čtvrť Défense s mrakodrapy, o které se říká, že je to jediná Amerika v Evropě. Focením v Praze jsem byl na tenhle „prosklený ateliér“ a moderní muzeum pouličního umění připravený.
Q Co vás na fotce nejvíc zajímá?
J B Emoce. Světlo, stín, barva a tvar rovná se emoce. To je moje představa o fotkách.